Voda

Voda. Stojíte u potoka v celtové bundě s rukama v kapsách, v listí pleskají velké kapky nasbírané z deště, po úbočí lesa táhnou šedobílé chmáry a shora do nich prší. Voní to vzduchem, vodou, chladem a deštěm. Travou se prodírají malé potůčky, dychtí se připojit k potoku, vlévají se do něj a zvoní jako skleněné střechýle. V potoce voda mění barvy z průzračné do šedé a stříbrné, jako se žena otáčí před zrcadlem na všechny strany, a pokaždé se přitom zatřpytí jiným leskem. A voda skáče přes kameny, chvíli tak a chvíli jinak, i se zavřenýma očima můžete slyšet podle šumění, jak je nabitá čistotou, vesmírem, zemitou silou. Díváte se na ni, radostnou a čistou, a říkáte jí: jsi krásná, vodo! Nestaráš se, co s tebou bude dole ve vesnici, v rybníce, ve vodní elektrárně ani ve velké řece. Zvážníš, unavíš se, budeš mít na sobě vrásky jako my a potáhneš svým korytem jako my životem, a přitom tě to bude pudit do dalších dálek a stejně jako my budeš stále hledat, kam jinam bys pronikla, kde je kousek místa mimo zavedené břehy. Prostě žiješ, bereš to, co ti život přináší, a zvládáš to. Dobře děláš. My to taky zvládneme. –

Voda. Pro celou jednu velkou skupinu lidí ta nejobyčejnější látka, které je všude plno, bez chuti, vůně a barvy, látka toho nejobyčejnějšího chemického složení. Na rozdíl od zlata, tokajského vína, drahokamů a štěstí je laciná a všudypřítomná, máme jí všude dostatek a každý ji může mít skoro zadarmo. Všechno o ní víme, je jednoduchá jako čítanka pro prvňáčky, není nad čím dál sentimentálně bádat; co nad to jest, k smíchu jest, nebo přesněji k posměchu jest. Vlastnosti vody a obsah rozpuštěných solí se dají snadno zjistit přístroji, bakteriální vlastnosti mikroskopem. Kdo si o vodě myslí něco víc, je snílek, okouzlený smyšlenými tajemnostmi. –

Voda. Stále více lidí začíná s údivem a respektem zjišťovat, že ta praprostá látka v sobě skrývá vlastnosti zarážející svou hloubkou a sahající do jemných výšek. Objevují se výzkumy, zjišťující, že voda dokáže zaznamenat vlivy okolí, tedy odkud přitekla a jak s ní bylo zacházeno; také vliv myšlenek a cítění člověka. Má tedy svou paměť a uchová si v sobě informace. Říkejme tomu informace, dnes se toto slovo často používá, lidé si na ně zvykli a dobře je snášejí; ale také by se mohlo říci záření, zachvívání, vibrace. Pro fyzikálně-technicky smýšlející odborníky může být taková myšlenka nepřijatelná; vždyť se tento vliv nedá prokázat žádnými přístroji a nedá se ani zopakovat s přesně stejnými výsledky. Jeden z požadavků na uznání vědeckosti pokusu zní: pokus musí být kdokoliv schopen zopakovat a ve stejných podmínkách musí pokus dát také přesně stejné výsledky. Jenže tady narážíme hned na dva háčky: prvním je skutečnost, že pracujeme s jemnějšími formami energie, než nám změří elektronické voltmetry a oscilografy; je to energie vázaná na jemné vrstvy lidské bytosti, člověk ji vyzařuje, cítí ji, rozpozná ji zase stejným "aparátem", ze kterého vzešla, tedy lidským vyciťováním, ale pro přístroje je většinou neviditelná. A druhý háček? I přítomnost povahově rozdílných účastníků ovlivní výsledek pokusů; laborant, usedající za stůl s pohrdavou myšlenkou "no to mi zase šéf předhodil na práci pěknou hloupost", může přidat své ovlivnění k ostatnímu vyzařování vzorku vody. Takže slova "ve stejných podmínkách" zde mají hlubší význam.

Ostatně změna vyzařování vody má i své fyzikální zdůvodnění: molekuly vody se v tekutině sdružují do skupin, molekulových shluků zvaných klastry. Jemné vlivy okolního prostředí nemohou způsobit změnu jejího složení, ta zůstává stejná, avšak dokáží přeskupit tyto shluky molekul vody do jiných obrazců, a tak mění jemnější vlastnosti vody.

Vlastně je divné, že může někdo uznávat jenom to, co dokáže změřit a vidět; že se lidské vyciťování bere za pomýlenou fantasmagorii. Vezměme si třeba hudbu: pro fyzikální přístroje je to souhrn tlakových kmitů, který se dá změřit, elektronicky zaznamenat, analyzovat – ale co dokáže přístroj vypovědět o působení hudby na duši člověka? Nic. A přesto v nás hudba rozehrává city s velikou silou, resonuje v nás, oslovuje Japonce i Čecha, září harmonií, bouří touhou nebo nás naopak dusí ošklivostí. Anebo vezměme barvy: fyzikálně má každá barva svou vlnovou délku, svůj přesný kmitočet, a pro fyzikální spektrometr jsou všechny rovnocenné. Ale pro nás ne, všichni pociťujeme červenou nebo žlutou jako světlé teplé barvy, a naopak modrou a zelenou tmavě a chladně. Kromě toho a navíc jsou nám rozdílně některé barvy sympatické, jiné zase nemilé. I hudbu prociťujeme různě podle své povahy, náklonností, utváření ducha. Vstupujeme tak na půdu vnímání, které je živoucí, teplé, mnohotvaré, protože je blízké životu samému; přístroje jsou chladné a omezené, a zrovna tak je uvažování těch, kdo se pohybují v jejich úzkých mezích, chladné a… s prominutím částečné. Ano, jistě, každý vnímáme jinak, po svém, zatímco přístroj naměří pokaždé totéž – v tom svém pozemském životě se máme učit poznávat, na které cítění je spolehnutí a co jsou nejisté výplody fantazie, pudových pocitů, vlastní chtěné konstrukce. Máme si tříbit svou schopnost cítění, vyciťování, to je nashromážděný poklad uzrávání, který si odsud odneseme v truhlici svého života.

Nad vodou se dá žasnout. Naše tělo se skládá ze dvou třetin z vody a tato voda si podržuje strukturu odpovídající místu, na kterém jsme se narodili. Naše vnitřní spojení s místem narození se tedy zachovává po celý život. Chceme-li si uchovat plnou životní sílu, je dobré se čas od času vrátit na místo svého narození a oživit vyzařování své krve; zejména tehdy, žijeme-li daleko odtud v jiné zemi nebo dokonce v jiném světadílu.

Naproti tomu zase voda, obíhající v trubkách ústředního topení našeho bytu, je voda trápená, znásilňovaná, znečištěná a zapáchající. Jestli nevěříte, jděte si trochu vody z topení odpustit odvzdušňovacím kohoutkem. Ale nepostříkejte si přitom košili.

A až si ráno u umyvadla naberete do dlaní čistotu vody a pocítíte ten příval chladné svěžesti, smývající stíny noci do jasného dne, řekněte jí za všechno to dobrodiní:

"Děkuji ti, vodo!"