Vánoce bez zvonů

Jako malí kluci jsme si hrávali na vojáky, obvykle na Rusy a Němce. Rusem chtěl být každý a Němcem nikdo, protože Rusi byli hodní a Němci zlí a zavrženíhodní. Trvalo dost dlouho, než jsme se dozvěděli, že ne všichni Rusové byli hodní, a ještě mnohem déle a váhavěji jsme brali na vědomí, že ne všichni Němci byli zlí. Dělicí čára mezi dobrým a zlým nevede nikdy napříč národy, politikou ani církvemi: jediným razítkem člověka je "Jaký jsi, člověče?" a jediným svědkem pro i proti jsou naše skutky, myšlenky, pohnutky. Černobílé vidění světa je jednoduché, ale chybí mu podstatná maličkost – život.

Před mnoha lety jsme byli se ženou na dovolené u Baltického moře, v tehdejší NDR. Jednou v podvečer jsme se dali do rozhovoru s bodrým postarším Němcem z vedlejšího stanu. Mezi řečí jsem se zeptal, jestli nemluví rusky. Tu náhle ztichl a dlouze se na nás zadíval. Bylo v tom pohledu hodně, ale nebylo poznat, čeho. "Já byl v Rusku," řekl nakonec. Oživl jsem: "Ano? Jak jste se tam dostal?" Zase ten pohled, dlouhý, výrazný, přeplněný. "Vojennopljonnyj," řekl nakonec, "válečný zajatec". Najednou nad tím dovolenkovým rozhovorem rozestřelo křídla něco nového, už to nebylo jen rozptýlení. Možná chtěl říci, jaké to bylo, když ze tří milionů zajatců vrátily sovětské gulagy jen dva; možná se chtěl hájit, že se ho nikdo neptal, jestli chce válčit pro Hitlera: dali mu hranatou helmu a pušku – a šel. Ale řekl něco jiného: "Když nás zajali," promluvil pomalu, "vlekli nás pěšky bez jídla a chatrně oblečené v mrazu. V každé vesnici se lidé shromáždili a mlčky se na nás dívali, na zajaté nepřátele. A jednou nějaká bábuška v šátku vyběhla z toho špalíru a podala nám zbědovaným kus chleba. My jsme jí zabili syna, a ona nám dala chleba z toho mála, co měla…" hlas se mu zadrhl, zmlkl. Jenom vítr pleskal plátnem stanu a za dunami šumělo moře.

Požehnáno buď lidství – všude. Kdekoliv a kdykoliv…

Vánoce bez zvonů

Hans Schäufler

Pokaždé když nastanou Vánoce, když mám několik dní času pro sebe, listuji svazkem zažloutlých školních sešitů, mým deníkem z druhé světové války. A pokaždé přitom znovu prožiji ten zvláštní vánoční večer, naplněný kouzlem vánočního zvěstování.

Byl jsem tenkrát zpravodajským důstojníkem tankového oddílu. Měli jsme za sebou několik týdnů tuhých bojů před branami Moskvy, utrpěli jsme těžké ztráty, a nakonec jsme podlehli přesile sibiřských jednotek, zvyklých velkým mrazům. Jen asi sto mužů z našeho oddílu přestálo tu nemilosrdnou zimní bitvu bez újmy na životě a zdraví. My, kteří jsme přežili, jsme dostali rozkaz probojovat se zpět do výchozího postavení a shromáždit se v Kromy, malém městečku jihozápadně od města Orel.

Tady nás očekávala polní pošta. Balíčky a dopisy z domova, které nám po dlouhou dobu nemohly být doručeny, našly konečně své adresáty. Zde jsme chtěli oslavit své první Vánoce v Rusku. Měli jsme s sebou divizního kněze a spolu s ním jsme chtěli uspořádat vánoční slavnost narození Ježíše Krista.

Stranou od městečka stál na plochém pahorku polorozpadlý ruský kostel, orientálně působící stavba s pěticí zvláštně vykroužených cibulovitých věžiček. V roce 1917 vyhodili komunisté jeho klenbu do povětří a později se budova využívala jako sklad obilí. V interiéru chrámu bylo po kolena sněhu, z prázdných oken visely rampouchy a odřené stěny pokrývala jinovatka.

Přímo pod šedými sněhovými mraky ruského nebe jsme v zasněženém kostele postavili dvě jedličky a ozdobili je svíčkami a staniolem z balíčků od našich milých. Mladí vojáci nadšeně stloukali z hrubých prken masivní oltář a stupně k pokleknutí při svatém přijímání. Uprostřed toho bušení a řezání se však náhle objevil rozrušený vojenský posel a předal mi naléhavý radiogram: "K městu se stahují kozácké pluky – zvýšená činnost partyzánů ve městě – podle zpráv agentů připravují ruské oddíly převlečené do civilu útok a povedou jej odtud."

Chrámovou lodí otevřenou k nebi zněly tupé údery kladiv tvrdě, a přece jaksi slavnostně. Cožpak byly všechny ty přípravy zbytečné? Jestli teď předám radiogram svému veliteli, budeme muset ihned zaujmout pozice na kraji města, abychom odrazili útok. Ne, nechtěl jsem, nemohl jsem uvěřit, že Rusové zaútočí právě v příštích dvou hodinách. To jsem nemohl udělat svým kamarádům, kteří se stejně jako já těšili na tu cituplnou chvíli. Zaplašil jsem všechny pochyby a radiogram beze slova schoval do kapsy. Snad mi můj velitel odpustí.

Noc nastala brzy. Postavili jsme kolem kostela stráže, aby nás nikdo nepřekvapil, zbylých osmdesát mužů se ztrácelo v rozlehlém vnitřku ruského chrámu. Zbožně jsme naslouchali mši svaté a zapomněli na vše kolem. Byl to zvláštní pohled: u neozdobeného oltáře stál náš kněz, skoro strašidelně ozářený mihotavým světlem svíček z vánočních stromků, rozbitou chrámovou klenbou se bezzvučně snášely sněhové vločky a opatrně se kladly na ramena šedých vojenských uniforem ministrantů, na mešní roucho kněze i na větvičky ozdobených jedliček.

Ohlédl jsem se, abych pohlédl do tváří vojáků, a nemohl jsem uvěřit svým očím. Hlava na hlavě stáli za námi obyvatelé Kromy, vousatí muži v sandálech z kůry na nohách ovinutých hadry, ženy v ovčích kožešinách s tmavými šátky na hlavách. Ještě nikdy v životě jsem ale neviděl tak krásné, vírou prozářené obličeje. Kdy naposledy se tito lidé směli zúčastnit bohoslužby?

Muži a ženy z Kromy mohli sotva rozumět slovům evangelia, které pevným hlasem četl jeden z mých kamarádů, přesto však přijímali radostnou zvěst o narození Krista. Slzy jim kanuly po tvářích rozbrázděných starostmi, hladem a válkou a z očí jim zářilo "Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem na zemi".

Pohled mi klouzal z obličeje na obličej. Náhle jsem v temném koutě kostela objevil skupinu mladých ruských mužů. Beranice si vzdorně ponechali na hlavách, nezúčastněně se opírali o stěnu a v očích měli hroznou nenávist – takový pohled člověk nezapomene. Všiml jsem si také vysokého, štíhlého muže s ostře řezaným obličejem a inteligentním pohledem. Jako blesk mi projel hlavou radiogram a polilo mě horko. Ten nápadný muž uprostřed skupiny, nehodící se do slavnostního prostředí chrámu, neustále přitahoval můj pohled.

Stará matička se sněhobílými vlasy, záda ohnutá tíhou let, si při proměňování klekla do sněhu, zavzlykala a třesoucí se rukou udělala znamení kříže. Mladí Rusové stáli pořád ještě v přítmí, ale zdálo se mi, že jejich obličeje už nepohlížejí tak nezúčastněně. Když jsme pak kráčeli po svatém přijímání zpět na svá místa, neviděl jsem na nich ani posměch.

Při požehnání se pak stalo něco zvláštního. Kněz žehnal sepjatýma rukama zástup klečící ve sněhu znamením Vykupitelova kříže, Rusy i Němce, přátele i nepřátele. Nápadný muž uprostřed skupiny – měl pod neforemným kožichem dobře střižené důstojnické holínky, to jsem mohl teď, když všichni klečeli, dobře vidět – pomalu smekl kožešinovou čapku, sklonil hrdou hlavu a všichni mladí Rusové ho následovali – sice váhavě, ale bez výjimky.

Dvě foukací harmoniky začaly hrát koledu "Tichá noc, svatá noc". Melodie se odrážela od zasněžených stěn a vítr ji nesl otevřenou klenbou ke kamarádům, stojícím venku na stráži. Pára z dechu se vznášela nad slavnostním shromážděním jako bílý oblak a ztrácela se ve tmě.

Chrám Páně se pomalu vyprázdnil, já jsem jej opouštěl jako poslední. Venku mi vyšel v ústrety muž v důstojnických holínkách. Mlčky se mi dlouze zadíval do očí a v pohledu měl zvláštní lesk. Pak řekl lámanou němčinou, víc sobě než mně, slavnostně a rozvážně, jako když se vyslovuje přísaha: "Narodil se Kristus!" Pak mě políbil na obě tváře, jak přikazoval starý ruský vánoční zvyk. Dlouze a pevně jsme si stiskli ruce a já jsem mu rozuměl, i když už neřekl ani slovo. Potom se otočil a vyšel pevným krokem do noci. Ne však vyšlapanou stezkou k městu, razil si vlastní cestu sněhem po kolena, krok za krokem šel rovně bez ohlédnutí do temnoty, Světlu vstříc.