Vánoce a Händlův Mesiáš

Začátek roku 1741 byl pro hudebního skladatele Georga Friedricha Händla černým obdobím života. Dosavadní tvůrčí radost, úspěchy v Anglii i ve světě a respekt ve společnosti náhle vystřídala jedna rána za druhou. Odřeknutá představení, nepochopení publika, posměch kritiků, neúspěch, narůstající dluhy… Nakonec přišel úder ze všech největší: vyschl pramen jeho umění, vyhasl oheň tvoření a změnil se ve vlažný popel. Už mu duší netáhly proudy barevné hudby, nebylo co chvatně zachycovat do notových linek, zatáhlo se okno inspirace do mocného světa tónů, zakalilo se, pohasl jas v duši a potemněl v matné příšeří. Händel ztratil největší radost svého života. Vystřídala ji prázdnota, sklíčenost, únava, lhostejnost.

Zapomenout, spát, rozplynout se v nicotu, zemřít… Skladatel postával na mostě nad černou hladinou Temže a hlavou mu táhly temné myšlenky. Jaké to je, skočit dolů a nebýt…? Muž mohutné postavy a zanedbaného zevnějšku váhal, pak potřásal hlavou a odcházel. Chodil se posadit k hospodskému stolu, ke sklenici vína; vzpomínal na krev, kypící radostí a štěstím uprostřed bouře tónů, proudících duší jako rozvodněný potok… namísto toho se mu rozlévalo tělem otupující omámení, lhostejnost, ochablé teplo. Skladatel potřásal hlavou, vstával od stolu a odcházel. Tak plynul neutěšeně měsíc za měsícem.

Jednoho letního večera se vracel domů jako obvykle až pozdě. Potmě vystoupal po vrzajících schodech, nahoře v pokoji zakřesal, zapálil svíčku a zamířil k posteli. Spát, jen spát a zapomenout na celou mizérii svého života. Tu si všiml balíčku, ležícího na stole. Asi jej přinesla pošta a předala sluhovi. Vzal jej do rukou. Byl od Charlese Jennense, venkovského básníka, který pro něj složil už několik libret. V uctivém dopise doporučoval Mistrově milostivé pozornosti své poslední dílo, libreto k oratoriu… Händla bodlo u srdce. Co ten malý človíček může vědět o peklu bezmocnosti a nicoty, které se mu rozlévá po duši? A přece… cosi se v něm pohnulo, neklid se v něm vzmohl, nedočkavě obrátil stránku. "Mesiáš", četl. "Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh… provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění – Připravte na poušti cestu Hospodinu!"

Jako hojivý balsám skanula ta slova do skladatelovy bolavé duše. Jak často se my lidé pronásledujeme přísnými a ostnatými slovy, myšlenkami i činy, jak bádáme o vzdálených moudrostech, a jakou moc jen má laskavé slovo, ujištění o dobrotě… Čas mé služby se naplnil, věděl náhle Händel: je tu, právě teď.

Kdesi nahoře se prudce otevřela stavidla, jako vodopád vtrhla do pokoje bouře tónů. Valily se a stékaly kaskádami z kamene na kámen, rozstřikovaly se kapkami do všech stran a znovu se slévaly, šuměly a pěnily, a nad vším tím proudem se rozklenula duha jako slib spojení s výšinami. Georg Friedrich chvatně sedl ke stolu a začal psát. Psal nepřetržitě celou noc, celý den a další noc, a pak zase celý den. Psal gigantické hudební dílo pro čtyři lidské hlasy, sbor a orchestr. Na nesmělé klepání sluhy s jídlem odpovídal nevrlým lvím zamručením; popaměti si bral z podnosu sousta a ani na vteřinu neodtrhoval zrak od notových linek. Návštěvy zvenčí odcházely s prázdnou. Občas vstával, přecházel místnost těžkými kroky a notoval si melodii; jindy sedal k cembalu a rozehřměl je tóny v celém rozsahu klávesnice, od sametových hloubek až po skleněné střechýle těch nejvyšších; ale uprostřed melodie nástroj náhle umlkal a Händel spěchal zase ke stolu. Občas, když pro únavu nemohl dále, se propadal do krátkého spánku, ze kterého se brzy zase budil a nedočkavě pospíchal k dílu.

Spalován horečkou, prozářen štěstím se prodíral vichřicí tvůrčí radosti a sotva stačil zachycovat vlny, přelévající se z barevného světa hudby do úzkých notových linek. "Kde je, smrti, osten tvůj? Kde je, hrobe, tvé vítězství?" jásala v něm biblická slova libreta a formovala se v dvojzpěv hlasů. Navzájem se doplňovaly a posilovaly, podporovány hlasy z orchestru, než pak zabouřil celý sbor: "Dík budiž Bohu, jenž nám dává vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista!"

Neuvěřitelně krátké dvacet čtyři dny potřeboval Händel na nejvýznamnější dílo svého života. Když pak dopsal poslední část, závěrečné "Amen!" v jásavé, jasné tónině D dur, dozníval ještě chvíli poslední akord v jeho duši jako ozvěna v síních katedrály. Postupně se rozbíhala do nejzazších koutů, tichla, až zmlkla docela. Georg Friedrich se vzpřímil a odložil pero. Katedrála zmizela, ozvěna se ztratila. Náhle seděl v tichu, neschopen slova a přepadený únavou malého smrtelníka po návratu z vesmíru. Byl vyčerpán do posledního zbytku svých sil, vyčerpán únavou šťastného člověka. Po třech týdnech nesmírného vypětí vstal, ale nohy mu vypověděly službu. Vstal znovu a drže se stěny, vrávoral k lůžku. Tam padl a spal dlouhých sedmnáct hodin spánkem člověka, který vstal z mrtvých.

* * *

Händlovo oratorium Mesiáš je jednou z nejčastěji hraných skladeb o Vánocích. Zřídka si někdo z jeho posluchačů uvědomí, že je plodem krátkých tří týdnů horkého léta a zmrtvýchvstání z nicoty a sklíčenosti.