Trochu delší zamyšlení: Dav a elity

2024

Španělský filozof José Ortega y Gasset (+1955) napsal v roce 1929 slavnou knihu Vzpoura davů, v níž se zabývá nárůstem sebevědomí požadovačného a nemyslícího davu v poslední době:

Charakteristicky znak naší doby je hromadnost. Dav se stal všude viditelným; dříve zůstával nepozorován, zaujímaje pozadí společenské scény, kdežto nyní postoupil až k světlům rampy a stal se hlavní osobou hry. Už není hrdinů, je jen sbor. (Těmi davy nemíní Ortega dělnické masy, nýbrž člověka průměrného, ať jeho sociální stav je jakýkoliv.) Dav se rozhodl vstoupiti do popředí společnosti, zmocnit se jejích prostorů a užívat jejích nástrojů, a nejen to: vnucuje světu svá měřítka a svůj vkus a snaží se učinit zákonem své hospodské rozumy. Naši dobu vyznačuje to, že průměrný duch, vědomý si své průměrnosti, troufá si hájit právo na průměrnost a všude je prosazuje. Dnes davy provozují životní úkony, které se dříve zdály vyhrazeny elitním menšinám; za druhé davy přestaly být poslušny těch vysoce kvalifikovaných menšin, neposlouchají jich a odstrkují je.

Ta vláda davů má i svou dobrou stránku, pokud znamená vzestup životní úrovně; ale to má ten následek, že dnešní člověk se dívá s útrpností na všechno minulé. Cítě se znásoben, ztratil náš život veškerou úctu, veškerou pozornost k minulosti. Žijeme v době, jež se cítí zázračně schopnou uskutečňovat, ale neví, co učinit skutkem. Ovládá všechny věci, ale není paní sebe samé. Přes své větší vědomosti a větší technickou zručnost je dnešní svět unášen prostě proudem. Žije se bez životního programu, bez plánu. Právě člověk davový je ten, jehož život nemá plánu a plyne s vodou. Proto nic netvoří, ač jeho možnosti a moc jsou úžasné. Davům se dostalo schopnosti žít intenzívně, ale ne citu pro velké historické úkoly; byla jim naočkována pýcha a moc moderního prostředí, ale ne duch.

Hmotně, praví Ortega, stoupl životní standard dnešního člověka, jeho blahobyt a jeho hospodářská jistota; k tomu se připojuje fyzické pohodlí a veřejný pořádek. Život se pohybuje ve vyjetých kolejích …

A když se obyčejný člověk vidí uprostřed světa technicky a sociálně tak dokonalého, má za to, že se to rozumí samo sebou, že to tak stvořila příroda; je tudíž naprosto nevděčný ke vší geniální práci jednotlivců, která umožnila snadnost jeho živobytí. Sama dokonalost, s níž 19. století organizovalo jistá odvětví života, má následek, že davy z ní těžící v ní vidí nikoliv dílo lidské organizace, ale část přírody. Zajímá je pouze jejich blahobyt, ale nestarají se o příčiny toho blahobytu. Davovému člověku žít neznamená cítit své omezení a potýkat se s tím, co nás omezuje. "Je spokojen sebou samým. Naivně… bude… provádět a vydávat za dobré vše, co v sobě nalezne: názory, choutky, obliby i vkus. A proč ne, když ho nikdo a nic… nenutí, aby si uvědomil, že je bytostí podřadnou, omezenou, neschopnou tvořit a udržet samu organizaci, která propůjčuje jeho životu onu šíři a spokojenost, na nichž zakládá názor o ceně své osoby?" Proti tomu člověk elitní je ten, který požaduje mnoho sám na sobě, který slouží něčemu vysokému; jeho život, "život vznešený", je definován přísností k sobě samému, povinností, a ne právy; definován aktivitou a věčným napětím. Dav je podstatně líný, neposlušný, odmítající instance vyšší, než je on sám. "Jednou provždy prohlásí za svatou pravdu výběr otřepaností, předsudků, zlomků myšlenek nebo prostě prázdných slov, jež náhoda nahromadila v jeho hlavě, a vnucuje jej potom s odvahou vysvětlitelnou jen omezeností… dnes má průměrný člověk ty nejrozhodnější názory o všem, co se děje a má dít na světě. Proto také ztratil schopnost sluchovou. Nač potřebuje slyšet, má-li v sobě samém vše potřebné? Už není na něm, aby poslouchal, ale naopak aby soudil, vynášel názory a rozhodoval."

To, že davy svým způsobem "myslí", není žádný pokrok. Myšlení je boj o pravdu, a nelze mluvit o myšlenkách tam, kde se nepřipouštějí žádné řídící instance. "Není kultury, kde není úcty k určitým posledním pozicím rozumovým, o něž se spor může opřít." Ve fašismu a komunismu se zjevuje typ lidí, který nechce přesvědčovat, ale prostě jeví rozhodnutí vnutit své představy. V tom je to nové: právo na to, nemít pravdu. Davový člověk odmítá pudově povinnost přijmout nejvyšší instanci rozumu, která je mimo něj. "Proto je v Evropě poslední ,novinkou' sklon ,nechat všech diskusí', a jsou v nenávisti všechny formy soužití, které samy sebou předpokládají přijetí objektivních pravidel, od rozhovoru až po parlament, vědu v to čítaje. To znamená, že se opouští soužití kulturní, které je soužitím za platnosti pravidel, a že se klesá k soužití barbarskému." Barbarství počíná se zmocňovat Evropy souběžně se vzbouřením davů. Člověk je barbarský v té míře, v níž nedbá druhých. "Nic nevyjadřuje jasněji tvář přítomnosti než to, že je tak málo zemí, ve kterých existuje opozice."

Davový člověk se zmocnil i vědy, a sice cestou specializace. Specialista je člověk, který ze všeho, co by měl znát, aby byl vzdělancem, zná pouze určitou vědu a z ní jen malý úsek, v němž se účastní činného badání. Takovou úzce specializovanou a namnoze i zmechanizovanou vědeckou práci může provozovat i duch průměrný; přesto se bude považovat za "člověka, jenž zná". V politice, v umění, v společenských otázkách i v ostatních vědách zaujme tento typ učence stanoviska primitivní, stanoviska omezencova; ale zaujme je energicky a nadutě. "Všichni můžeme být svědky hlouposti, s níž myslí, posuzují a jednají v politice, umění, náboženství a obecných otázkách života a světa ,mužové vědy', a mezi nimi ovšem lékaři, inženýři, finančníci, profesoři atd. Vlastnost ,neposlouchat', nepodřizovat se vyšším instancím… dosahuje vrcholu právě u těchto lidí částečně kvalifikovaných." Máme dnes více "mužů vědy" než kdy dosud, ale mnohem méně vzdělanců než třeba kolem roku 1750.

Davový člověk se zmocňuje i státu. Stát, výtvor nadané a praktické buržoazie, jež uměla organizovat, ukázňovat, dávat práci nepřetržitost i rozčlenění, se stal ohromným strojem, zázračně působivým a báječně účinným co do množství a přesnosti svých prostředků. Davový člověk si zvykl žádat od státu, aby se o všecko postaral: mimo jiné i o to, aby potíral menšiny davu nepohodlné. Mussoliniho formule: Vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu – dostačí, abychom ve fašismu objevili typické hnutí davového člověka. To je největší nebezpečí, jež dnes hrozí civilizaci: postátnění života, státní intervencionismus, strávení vší společenské spontánnosti státem. Takovým etatismem byla rozvrácena civilizace římská.

* * *

Dodejme prosím, že kniha byla napsána nikoliv ve 21. století, ale před sto lety. Ale kdybychom si chtěli podtrhnout aktuální myšlenky, podtrhli bychom skoro všechno, a s letopočtem 2024. Lidé tehdy neměli televizory, ba většinou ani rádia, a většinou museli obracet každý pětník dvakrát, než jej vydali; určitě tehdy nestála před obchodními domy přeplněná parkoviště. Ale "davovost" už tehdy stála pevně na svých nohou. Nebylo toho pohodlí, kterého si užíváme dnes; ale pohodlnost, sebespokojenost – ta už měla své vysezené místo.

A co na to Karel Čapek?

Jeden z našich největších spisovatelů a myslitelů reagoval na tuto knihu v roce 1934 článkem v politickém týdeníku Ferdinanda Peroutky "Přítomnost". Odtud jsme si vypůjčili i předcházející trefné shrnutí Ortegovy knihy. Ale Čapek se nezastavil na souhlasu a potvrzení autorových myšlenek, na obvinění "davu" z pokleslosti poměrů. Šel ještě dále a hlouběji ke kořenům věci; a my, obyvatelé 21. století, můžeme nejen smeknout před jeho jasnozřivostí… nejen to, nejen rozšafně souhlasit s jeho moudrostí, ale hlavně si uvědomit, co my s tím uděláme:

Nikoli vzpoura davů, nýbrž hromadné selhání jedinců. Můžeme-li mluvit o jakémsi upadání, nevězí ten úkaz asi v tom, že se davy derou nahoru, nýbrž v tom, že se horempádem hrnou dolů ti, kdo svým posláním mají stát výš, to jest být rozumově nadřaděni. Nemusí nás znepokojovat civilizační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů. Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil. Koneckonců davy jsou po jisté stránce bezmocné; mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou zničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom zradit. Davový člověk může nedbat vyššího rozumu, ale nemůže jej ponížit. Jeho moc se stává nebezpečím teprve tehdy, přestane-li nad ním silně, jasně a neodbytně zaznívat hlas zvěstující, že jest něco nad jeho dosaženou úrovní, něco jemu nepodrobeného. Teprve tehdy může člověk davový nabýt povážlivé převahy, nezjevuje-li se mu žádná vyšší a inteligentnější instance, která by už svým bytím a trváním rušila absolutní platnost jeho sufizantních (samolibých) názorů. Řekněme, kdyby čtenář novin nenalézal denně černé na bílém, že nic není nadřaděno jeho vkusu, jeho představám a zásadám, kdyby se tisk přímo necpal ráno i večer snažně a služebně na jeho úroveň, ztratil by ten čtenář brzo uspokojení ze své průměrnosti. Říká se, že noviny jsou dělány svými čtenáři. Ano, bohužel; ale měly by být dělány několika vzdělanými a myslícími lidmi.

*

To jsou noviny. Připočtěte politiky, vychovatele a literáty, připočtěte statisíce lidí, kterým se dostalo vzdělání, a tím předpokladů pro širší rozhled, a kteří přesto se snaží dokázat, že nemyslí jinak než kolektiv, ke kterému se připojili ať pro kariéru, nebo proto, aby už nemuseli myslet, a máte kulturní zrcadlo doby. Ti, kdo mohou a mají jít za poznáním, běhají za davy a myslí si, že je vedou. Tato hromadná dezerce od osobního myšlení a hledání si našla ovšem pěkná slovíčka; žvaní se o duchu doby, o příkazu doby, o nástupu generačním a kdesi cosi; samé záminky, aby se nemuselo myslet vlastním mozkem, nýbrž v obecných heslech, která nahrazují jakýsi mozek kolektivní. Pořád se předpisuje, co se má myslet; jenže duch, který se nezřekl své nejvlastnější funkce, může přijímat jen jediný příkaz: jak se má myslet. Není jiného předpisu pro myšlení než myslet správně, kriticky, úplně a přesně. A kdo ze vzdělanců přijímá jiné předpisy pro své myšlení, předpisy, které mu ukládá jeho štamtiš (stůl stálých hospodských hostí), jeho partaj, jeho žurnál nebo já nevím která davová instance, ten pomáhá rozmíchat tu strašnou směs troubovství a násilnosti, která ohrožuje Evropu zbarbarizováním.

*

To násilí dodají davy a jejich feldvéblové; ale to troubovství roste z viny nebo ze spoluviny intelektu, jenž prodává své prvorozenství za mísu čočovice. … Jakou podivuhodnou mocí může být duch, který se nepodrobí davovému příkazu a neselže ve své duchovní povinnosti. Nejde o to, jsou-li to osoby církevní nebo jiné; neuznáváme na nich jen tu statečnost – i demagog může být statečný; ale věrnost k ideálům vyšším, než jsou ty, které "přikazuje doba". Žádná kulturní hodnota nemůže být překonána, dokud není opuštěna. To pravé nebezpečí není ve vzpouře davů, nýbrž v slabosti hlav a povah, v trapném selhání těch, kdo mají své určení a poslání jako jedinci.

Přítomnost 17. 1. 1934

A co na to my?

Především záhodno dodat, že zeměkoule vždycky byla, je a bude úrovní soužití lidí různé osobní zralosti; vysloužili jsme si ji různě prožitými předchozími inkarnacemi a různou touhou po svém vzdělávání. K tomu byla tato první třída základní školy pro nás zřízena – abychom se učili základům poznávání a dobrého chování na příkladech lidí kolem sebe, dobrých i zlých, moudrých i hloupých, i lidech dobromyslných, ale ještě nezralých. Přitom je mezi těmi "dobromyslnými, ale ještě nezralými" mnoho takových, kteří se rádi dají vést, jestliže mají kým. "Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí; jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak." – Taky Čapkův výrok. A je rozdíl, jestli tyhle davy mohou vzhlížet k prezidentu Masarykovi, nebo k prezidentu Zemanovi. Nebo, jestli se chceme vyhnout politice, k vraždychtivým televizním seriálům, či ke slušným a třeba i moudrým lidem ve svém okolí.

Pojem "elita" je zhruba od dob Velké říjnové socialistické revoluce přiřazován nafoukaným nadřazencům, jimž je načase ukázat, že pány jsou tady teď pracovití soustružníci a zámečníci. Jistě existuje i takoví druh "elitářů", v rámci úpadku světa. Ale Čapek mluví o pravém intelektu, o lidech s rozhledem a úrovní, s vnitřním naléháním duchovní povinnosti, ideálů. Puzených neklidnou touhou nenechat ty ideály usnout… a sloužit jim. Tedy těm ideálům. A něco pro ně dělat. Pro ty ideály.

Co? Začít u sebe a nedat se.

… každá duše je duši rovná, každá duše je svá, samostatná a svéprávná. Lidé se vyvíjejí jaksi vedle sebe, každý po svém; nemohou na sebe působit, opravdu působit jinak, než že druh druha vzájemně pozná. Hlavní věcí je starat se o sebe, kontrolovat a zdokonalovat sebe sama; to už je věc těch druhých, aby to pozorovali, chápali a vybrali si z toho pro sebe, co se jim hodí.

K. Čapek: Hovory s TGM