Tři stupně modlitby

První, s čím se my pozemští lidé zpravidla dokážeme obrátit ke svému Bohu, bývá

Prosba.

Není to nic divného: vážné onemocnění, neštěstí v rodině, těžká životní situace… to vše a mnoho jiného vyvolává úzkost a vzplanutí vřelé prosby o Boží pomoc. Snad si přitom vzpomeneme, že nás život vychovává k duchovnímu pokroku neustálým řetězem malých i velkých prožitků, střídavými vlnami radostí i ustaraností; a že se velmi často snažíme se těm nepříjemným z nich vyhnout, proklouznout mezi nimi, aby nás nezasáhly. Nu a tak musí přijít stejná vlna větší, starosti těžší a naléhavější… a nakonec to skončí velkým problémem a prosbou o pomoc. Taky se stává, že si napřed snažíme poradit vlastní chytrostí, neptáme se vnitřního hlásku, co je správné, jak je to podle Boží vůle, Božích zákonů, rozhodneme se, vyrazíme podle svého… skončíme ve slepé uličce a teprve potom prosíme Boha o pomoc. To už pak někdy bývá dobrá rada drahá.

Ne vždy je taková prosba vyslyšena, ba velmi často se žádná pomoc nedostaví, protože se dostavit nemůže. Ne proto, že je neuskutečnitelná, ale protože by nebyla na místě podle zákonů Boží pomoci. To pak člověk v úzkých zpytuje svědomí, hledá, kde udělal chybu, dodatečně se ptá, jestli byly jeho pohnutky a úmysly čisté.

Taková nesplněná pomoc nás může uvrhnout ve sklíčenost, zklamání, řekneme si: Pánbůh je daleko, tak už to v životě chodí, co se dá dělat, zázraky se nedějí. Třeba se v nás rozhoří i pochybnosti: co já jsem se o tom všem načetl a narozmýšlel, se vším jsem byl srozuměný, spokojený, takový pěkný obrázek jsem si o tom Božím světě udělal… No a teď, když si o tom jen tak nečtu, ale sám jsem v tom až po uši, přišla hodina pravdy, ono to jaksi chodí jinak – kdoví, třeba jsem se zmýlil?

Pamatujme, že celý život je nám jedním velikým náhrdelníkem zkoušek a naše desetiletí pozemského života jsou jen jednou třídou školy života. I odmítnutá pomoc je zkouškou, vyvolali tě, člověče, a ty teď máš ukázat, jestli opravdu umíš, čemu tě vyučovali. Vzhlédni vzhůru v prosbě, ale taky se sám vynasnaž, aby k tobě mohla sestoupit. A jestli nepřijde, skloň hlavu v pokoře a řekni si se starověkým Jobem: Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno jeho budiž pochváleno.

Dík

Jako jantarové skvosty září na našem náhrdelníku prožitků chvíle, kdy byla největší úzkost vystřídána nejvyšším štěstím. Je nám jako nejistému poutníku v mlze, když náhle dorazí na výsluní, mlha zůstala za zády, pod nohama září líbezný svět, krásný a jasný.

A jaké štěstí je vědět, komu můžeme poděkovat, na koho se smíme obrátit s díkem v okamžiku bouřlivé vděčnosti! V modlitbě, jež je pohledem vzhůru směrem k jasné tváři Boží. Takový dík strhává mosty i hráze a shazuje ze sebe bědné cáry každodennosti, protože je na sobě ani na vteřinu nesnese. Vyzvedne nás na křídlech vzhůru do výšek a na okamžik spojí s úrovněmi, na něž jindy pomýšlíme jen s ostychem.

Je i jiný dík – tišší, hlubší jako plynoucí voda. Je to dík "jen tak," kdy náhle odložíme stranou práci, kterou právě máme v rukou, protože najednou zatoužíme nebýt jen tak sami tady dole, ale poděkovat za to "víme o Tobě," o Tvé moudrosti, dobrotě a lásce, poděkovat za tiché vedení dnešním dnem či minulým týdnem a za vědění o vůli Boží a smyslu bytí lidského.

Mezi věděním a poznáním je rozdíl: vědět, jak je svět moudře uspořádán, už je hodně, je to bohatství, na které mnozí z našeho okolí nedosáhli, protože se po něm nenatahovali. Většině v tom brání lidská lhostejnost k věcem, jež jsou mimo klec praktické využitelnosti; co je za nimi, je zajímavé právě tak málo jako osud domorodého kmene na jižní polokouli. Vezměte lidem peníze, sex a interesy jejich zaměstnání, a uvidíte, kolik toho zbude. Trest za svůj nezájem si nastupují vždycky, když jim do té klece vtrhne něco zpoza mříží, obvykle nějaká katastrofa, třeba úmrtí v rodině. Menšina zase chodí v domnění, že už to vědění mají, dostali je pod ochrannými křídly církve nebo pod rouškou tajemství esoteriky; jenže od velikosti Stvořitele k malosti člověka je taková propast jako mezi spravedlností a odpustky za peníze.

Vědění je dar shůry, dar odjinud. Ale kdo je má, po tom se chce něco z něho samého: poznání. Poznání je objevené a přivlastněné vědění, a přivlastněné znamená žít podle něj, protože je máš zformované v sobě a jsi jím prostoupený. Člověk s poznáním je konečně a teprve takový, jak to po něm chce jeho Stvořitel – k jeho štěstí, k jeho blaženosti: "Pak bude stát každý pozemský člověk zde na zemi naprosto pevně v nejradostnějším tvořivém chtění a bude pohlížet pln vděčnosti k Bohu, protože poznání ho s ním navěky spojí věděním" (Kult).

Slib

V nádheře poznání se posléze z hlubin poznávání začne nořit naléhavá myšlenka: Dík může být nezávazný. Dík za dar tě ještě sám nezavazuje. S darem můžeš nakládat, jak chceš, protože je tvůj. Jestliže dostaneš jako dar od svých bližních košili, poděkuješ za ni, ale nezavazuje tě to k jejímu nošení. Možná má ta košile barvu, kterou ty nenosíš, protože ti nesedí, a když ji budeš nosit, uděláš svým milým radost, ale povinnost nošení ti z daru neplyne.

Maně si vzpomeneš na slova o rozechvění v přírodě, jež je vlastně spokojeností labužníka u bohatě prostřené tabule, na jihnutí duše, mylně považované za uctívání Boha. – A není má radostná modlitba k Bohu taky takovou spokojeností labužníka, těšícího se z lásky Stvořitele, a nic víc? Snad si připomeneš i počátky svého objevování Poselství: nejprve jsi byl ten, kdo přijímá. Přijímal jsi vědění, zpočátku dost váhavě, krok za krokem jsi rozpoznával moudrost světa a velikost Boží, a to vědění bylo tvým ziskem. To přijímání trvalo velmi dlouho, léta. U někoho trvá krátce a někdo se k dalšímu stupni svého schodiště nedopracuje nikdy. Teprve časem se ti začaly formovat obrysy přání, obrysy chtění taky Bohu něco dávat. Bylo zpočátku takové nejasné, nesmělé a neumělé, ale postupně nabíralo na zralosti, jako se zhutňuje z roztoku krystal, viditelný, barevný a třpytivý. Pak vykrystalizovalo i v čin, ten nejsmysluplnější ve tvém životě: ve službu.

A tvůj dík v modlitbě – i on je při vší své plnosti jen podobným díkem za dar. Poděkuješ, domodlíš se, a šťasten půjdeš svou cestou dál. A postupně tak trochu i zapomeneš. Možná ti zkříží cestu nespokojený člověk a napadne tě, ty se necháš vyvést ze svého míru a ze svého štěstí, a jsi zpátky ve všednosti a unavenosti. Ale možná jen upadneš do bezmyšlenkovitého neprožívání dne – u snídaně budeš myslit na své dnešní úkoly, při cestě parkem budeš myslet na svou práci nebo na své křivdy – všimněte si na procházce lesem, že všichni kolemjdoucí mluví o něčem jiném než právě o lese: o programu v televizi, o článku v novinách, o konfliktu v zaměstnání, o problémech v rodině… nestačila by jim na tu procházku tělocvična?

Třetí stupeň modlitby zní "slibuji". Z naléhavého nutkání sloužit. Co vlastně chce ta naléhavá touha slíbit? Nene, žádný bojový meč po boku, žádné naprosté vzdání se sebe sama, jen prosté "Učiňte vše, co myslíte a konáte, jedinou službou Bohu!" Nic víc. A protože slib se plní a nedává lehkovážně, je třeba začít malými, pevnými kroky: Slib jen pro jeden den. Slibuji, že se budu upřímně, z celého srdce snažit. Možná se mi to tak docela nepodaří, třeba přitom klopýtnu, ale hned zase vstanu, opráším si kalhoty, nedám se a budu se snažit dál. To slovo slibuji nad tebou rozestře křídla jako světlá posila, provází tě a spojuje s pomocí, protože pomoc je ve světovém díle Božím stále připravena, čeká jen na stejnorodou vůli od nás, odspodu. A když už tě hrozí udusit všednost a šedost, připomeneš si to slovo, napřímíš se, a najednou to jde zase dále a vzhůru. – Večer pak budeš uléhat skoro vyčerpán tím velkým úsilím, ale šťasten a prosvětlen.

Vše se sbíhá v jedno

Kdybychom si dali tu práci a vyhledali v Poselství všechny zákony Boží, zjistili bychom, že je jich přes třicet: Kromě základních tří zákonů tam nalezneme zákon pohybu, zákon vývoje, koloběhu, rovnováhy, spravedlnosti, zákon karmický… A nakonec dojdeme v přednášce "Duchovní vůdce člověka" k tomu, že všechny zákony ve stvoření se směrem vzhůru sbíhají v jeden jediný veliký základní zákon: v zákon lásky.

Ani pak ještě nebudeme u konce, ale v Koloběhu záření se dozvíme, že, přísně vzato, nejsou ve stvoření vlastně zákony, nýbrž schopnosti, které samočinně působí podle svého druhu a jen proto se jeví jako nezměnitelné zákony.

Stejně tak i ony "tři stupně modlitby" jsou vlastně jen berličkami, pomocníky nám slabým a nemoudrým v pochopení a uskutečňování toho jediného, co můžeme v modlitbě vytušit. Stačí nám k tomu jen tři úvodní slova Modlitby Světla:

"Tvůj jsem, Pane!"