Svatý Grál

Na počátku byly pověsti ze středověku – příběhy o posvátné číši Poslední večeře Kristovy, o hledání vzácného drahokamu, o králi Artuši, o rytířích bez bázně a hany, zázračném meči Excalibur… tak si spojuje dnešní člověk své představy s pojmem Grál.

Ne, tak to nebylo. To jsou jen nedokonalé lidské zvěsti. Na počátku bylo Slovo, rozhodnutí Stvořitele, jež dalo vzniknout světu a vesmíru. Grál byl u samého počátku tohoto vzniku. Jeho význam pro svět i pro lidskou duši je nezměrně vyšší, než jak jej líčí pověsti.

Na své dlouhé cestě k poznání a sebeuvědomění poznávalo lidstvo nejprve přírodu, živly a síly, které jí hýbaly. Jednoduchý život pravěkých lidí od nich vyžadoval bystré pozorování a vnímavost k rostlinám, porozumění zvířatům, která lovil, i těm, která si ochočil. Lidé – alespoň někteří lidé – vyciťovali nebo viděli bytosti přírody, pomocníky, kteří se odpradávna o přírodu starali a byli v ní doma. Také viděli nebo vyciťovali nejnižší jemnohmotné útvary, výtvory jejich vlastního strachu a obav, tedy fantomy a démony. Protože byli teprve na počátku své cesty za věděním, považovali tyto nadzemské bytosti za bohy, báli se jich a uctívali je. Měli také své šamany, jasnovidné nebo jasnocítící kněze, kteří jim pomáhali nebojácností a rituály tyto démony zahánět.

BOHOVÉ

Jak se lidský duch pozvolna probouzel a vyvíjel, začali lidé vidět nebo tušit dobrodějnější bytosti, výtvory citového a myšlenkového světa laskavosti a dobrotivosti, přestávali se démonů bát a upouštěli od jejich uctívání. Také začali vidět i vyšší bytosti přírody. Příroda je dokonalá a pilně pracující dílna z ruky Boží, každá bytost má v ní své místo, svou činnost a také svého vůdce, od nějž čerpá vedení a pomoc ke své práci. Řekové, Římané a Germáni mohli posléze spatřovat i vůdce bytostných a živlů, ty, kteří na vrcholu pyramidy přírody zprostředkovávali směrem dolů moudrost a sílu těm nesčetným vykonavatelům Stvořitelovy vůle v přírodě. Také tyto vůdce považovali tehdejší lidé za bohy, oni byli těmi nejvyššími, které dokázali vyciťovat, vidět či s nimi hovořit – alespoň někteří lidé. Řecký Zeus, před ním védský Djaus Pitar, po něm římský Jupiter a germánský Wotan byli titíž vůdci bytostných, pouze jim různé národy dávaly různá jména. To až časem, jak se kalila čistá schopnost vidění a vyciťování, si začali lidé přikrášlovat postavy svých "bohů" vymyšlenými historkami ze své vlastní fantazie a nakonec z nich udělali hrdiny bájí.

Od vědomí existence vůdců bytostných a živlů byla ještě dlouhá cesta k poznání Boha. Právě poznání Boha je přitom cílem života nás lidí, teprve pak se staneme zralými k opuštění pozemské úrovně a ke vzestupu směrem vzhůru, k ráji.

Z historicky nám známých národů to byli, pokud víme, jako první Židé, kdo ve své zbožnosti uzráli k poznání vznešeného pojmu jediného nejvyššího Boha. Nedospěli k němu tak docela dobrovolně – nejprve museli na sobě prožít brutální útlak pod egyptským bičem, utrpení, nejvyšší beznaděj a zoufalství, a teprve pak, když jim nic jiného nezbývalo, pozvedli svou mysl vzhůru a v prosbách začali hledat vyšší hodnoty a vyšší pomoc. A teprve pak, když sami urovnali svou cestu vzhůru, se jim vyšších hodnot a vyšší pomoci také dostalo. Prostřednictvím Mojžíše obdrželi zvěstování o nejvyšším Bohu, Stvořiteli všeho, Králi nebes.

BŮH

Zdálo se, že je vše na nejlepší cestě, na cestě vzhůru. Biblický Starý zákon, doklad o dějinách židovského vztahu k Bohu, je pln hluboké zbožnosti a oddanosti Hospodinu: "Hospodine, Bože Izraele, není Boha Tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi. Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před Tebou celým srdcem…" volá král Šalomoun při vysvěcení nově zbudovaného chrámu; a "když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva." (1. Královská 8,10)

A přece, když po přelomu letopočtu začal v židovském národě působit Ježíš Kristus, Syn Boží, nalezl židovské náboženství vtěsnané do strnulých pravidel a formulí, živé zvěstování zasypané pod nánosem neživých regulí. Zůstala pouze slupka starých spisů a příkazů, spolu s pocitem výlučnosti, hrdosti na jediné pravdivé náboženství. Pod slupkou však zbyl jen vyschlý obsah. Ježíše čekal těžký úkol zvěstovat lidem Pravdu, probouzet v nich nitro, ducha, tak, aby žil, vnímal a pohyboval se. Požadoval po lidech víru, aby mu uvěřili, aby se nechali zasáhnout pravdivostí, vřelostí a láskyplností jeho slov.

Narážel přitom na velikou nevzdělanost a nehotovost nejen u svých posluchačů, ale často i u svých učedníků. Nevzdělaností se samozřejmě nemíní nedostatek knižní sečtělosti – posvátným spisům se učily židovské děti už ve škole nazpaměť! – ale vnitřní pochopení ducha zvěstované Pravdy. A nehotovost byla, je a bude neblahým důsledkem vnitřní vlažnosti, váhavosti ve vztahu našich předchůdců i nás samých k poznávání "posledních věcí člověka", jež jsou ve skutečnosti věcmi prvními.

Dalším neblahým průvodcem Ježíšova působení byla zášť a nenávist tehdejších židovských kněží. Tito vykladači Božího poselství povětšinou nejenže Božího Syna nerozpoznali, ale stal se jim největším nepřítelem, ohrožením jejich moci a úcty, jíž se těšili v národě. Nakonec se jim vinou jejich intrik a ve spojení s Jidášovou zradou podařilo dosáhnout Ježíšova uvěznění a brutální popravy. Podle zákona, že "stejné plodí stejné" však nemohla taková nespravedlnost vést k osvobození lidstva ani k vykoupení jeho hříchů, nýbrž nezměnitelně k ještě větší vině.

A konečně, do třetice, názory a výroky Ježíšových učedníků se později přijímaly se stejnou vážností, jako slova Ježíše samého. Ačkoliv jim Ježíš za svého života pravil "Ještě mnohé bych vám měl říci, ale nerozuměli byste!", mají pozdější záznamy apoštolských skutků a dopisů v Bibli stejnou váhu, jako slova Syna Božího, jako naprostá Pravda. Citují se v mešní liturgii a berou se jako součást "Božího Slova." Odtud, z upřímně míněných názorů učedníků, pochází například domněnka, že žádný člověk nemůže vlastními silami dosáhnout odpuštění hříchů, ale že to za něj udělá Ježíš, když v něj uvěří; třeba v listu Petrově Galatským 2,16: víme, že člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!" Tu musíme zapochybovat, zda tato slova nevyšla jen z lidské domněnky Ježíšova učedníka, protože spravedlivě cítíme, že se člověk musí sám a energicky hýbat, aby dosáhl odpuštění. – Nehledě ke skutečnosti, že i sama evangelia byla sepsána až dodatečně, desetiletí po Ježíšově smrti, podle paměti jejich autorů.

CESTY KŘESŤANSTVÍ

Křesťanství nesmírně ovlivnilo, zformovalo Evropu a částečně i ostatní světadíly. Započalo třemi stoletími prvotní, upřímně míněné formy vyznávání Krista a shromáždilo v sobě vroucnost, náboj a sílu, z níž do jisté míry čerpá dodnes. Ve 4. století pak přestalo být křesťanství pronásledovaným náboženstvím a stalo se naopak státním náboženstvím Římské říše. Zdánlivě správný krok se zvrtnul v politické kroky v zájmu moci, říše a císaře. Následovalo hašteření mezi různými směry, rozštěpení křesťanství na západní a východní církev, brutální a nevědomá středověká politika církve, církev se stala skutečnou tvrzí tmářství. Jen jednotlivci a malé skupinky dokázaly v sobě oživit jádro Ježíšova učení a snažit se o život podle něj.

Ne, nechceme ukazovat prstem na nedostatky křesťanství, spíše se nám sevře srdce nad dalším velkým selháním člověka: namísto vlády Božího Slova a Boží vůle nastoupila teokracie, vláda kněží.

Jak odtud nalézt cestu zpět k Bohu, tu cestu, kterou pro nás připravil Stvořitel, abychom dospěli ke štěstí, blaženosti, zdraví… abychom vedli život tak, jak jej pro nás moudrost a dobrotivost Boží připravila? —

Mezitím odtikávaly světové hodiny konec jedné epochy, přišel čas pro další krok na cestě k poznání, na cestě duchovního vývoje, ke zjevení dosud neznámé pravdy: zjevení o Grálu.

GRÁL

Na počátku byly pověsti ze středověku – příběhy o posvátné číši Poslední večeře Kristovy, o hledání vzácného drahokamu, o králi Artuši, o rytířích bez bázně a hany, zázračném meči Excalibur… tak si spojuje dnešní člověk své představy s pojmem Grál.

Ne, tak to nebylo. To jsou jen nedokonalé lidské zvěsti. Na počátku bylo Slovo, rozhodnutí Stvořitele, jež dalo vzniknout světu a vesmíru. Grál byl u samého počátku tohoto vzniku. Jeho význam pro svět i pro lidskou duši je nezměrně vyšší, než jak jej líčí pověsti.

Abd-ru-shin v Poselství Grálu poprvé vylíčil Grál tak, jak to dosud žádný člověk neučinil: Grál je místem, odkud se při Božím příkazu "Budiž Světlo" rozlilo záření, energie, život do stvoření! Když se tedy Bůh rozhodl stvořit svět, stal se Grál branou, skrze niž se vylily paprsky do dosavadní nicoty bez prostoru, času a existence. Vzniklo tak stvoření, svět. Grál je tedy místem spojení světa s Bohem, s Boží věčnou sférou, z níž pochází život a jež je zde od věčnosti. Je to nádoba, do níž vtéká shůry nesmírné vyzařování Boha a z níž se směrem dolů rozlévá život, bytí pro všechno, co ve stvoření jest. Naposledy i pro náš hmotný vesmír a Zemi.

Důvod, proč lidé dosud považovali Grál za symbol středověkých legend, spočívá v inspiraci tehdejších básníků: vytušili velikost tohoto pojmu a měli o něm podat zprávu, ale skončili u rytířských básní, vtělených do tehdejšího středověkého prostředí. Teprve Poselství Grálu přináší skutečné vědění o Grálu.

Snad si čtenář těchto řádků pomyslí: Nu dobrá, ale pročpak je pro mě tak důležité, dozvědět se něco o tak vysokém a odtažitém pojmu, jako je Grál? K čemu vlastně vůbec potřebuji vědění, které je mimo klec mého každodenního života? Cožpak má nějaký praktický význam povědomí o věcech na nebi mimo hranice bytí na Zemi? – Odpovíme mu otázkou: Pročpak je pro mě důležité, vědět pravdivě o pojmu Bůh, anebo zajímat se třeba o ohromující poznatky astronomie, když beztak nikdy nevkročím na žádnou cizí hvězdu?

Odpověď? Důvody jsou dva. Ten první – potřebujeme jít životem vědomě, s povědomím o nesmírné velikosti Boží, kterou můžeme vytušit v jeho dílech a v uspořádání světa. A druhý – těch pár desetiletí pozemského života je jen jednou třídou v tisícileté škole bytí. Po své smrti máme pokračovat dál, do výšin a za Světlem, máme vědět, co nás čeká, kudy máme putovat a co máme hledat. Většina nás lidí se žalostně převaluje na mělčině vědomí, tratíme čas pozemskou přezaměstnaností a po smrti přecházíme na další stupeň bytí slepí, hluší, nešťastní, a znešťastňujeme tak i své viditelné i neviditelné okolí. Kolik přece milionů zemřelých dnes bloudí bezcílně po pozemské úrovni a obtěžuje nás žijící svými nutkavými myšlenkami, někdy pobízí i k nerozvážným činům, místo aby v díku, radosti a důvěře nastoupili svou cestu vzhůru do světlejších úrovní, za poznáváním a dalším vzděláváním.

Součástí zvěstování o Grálu je i vědění o mnoha dalších věcech, dosud neznámých nebo přehlížených. Snad tím nejdůležitějším je skutečnost, že Stvořitel není nějaký moudrý a hodný člověk, který na nás osobně dohlíží, ví, jak se komu vede a podle své libovůle občas někomu něco odpustí, ale že vložil do celého světa svou vůli ve formě nezměnitelných zákonů, zákonitostí. Těmi se od počátku vše řídí, vše se moudře spravuje, každému bez výjimky se jejich působením dostane spravedlivých důsledků, dobrých i zlých, aby ho vychovávaly, nabádaly, posilovaly nebo napravovaly. Tyto zákony máme poznávat, tím tak poznáváme vůli Boží a současně poznáme, co je pro nás dobré a co nám škodí. Ne úpěnlivě prosit o smilování, ale vědět, jak žít, aby se nám milosti dostalo. To je naprostý průlom v dosavadním smýšlení člověka. Je k němu nejvyšší čas.

OD VÍRY K PŘESVĚDČENÍ

Ježíš požadoval prozatím jen víru a důvěru v jeho Slovo. Člověk dneška je mnohem složitější, jeho svět se stal také složitějším; prosté dětské víry už není schopen, dnes už potřebuje přesvědčení. Přesvědčení je víra a vědění dohromady. Věřit se dá i nepravdám, a také mnoho lidí dnes nepravdám věří. Ale vědění o uspořádání světa – nejen toho viditelného světa atomů a molekul, ale i světa myšlenek, citů a světa lidské duše – dává postupně vyvstat jistotě: ano, tomu mohu skutečně věřit, tohle je Pravda. Tady do sebe vše vzájemně zapadá.

Reinkarnace znamená možnost a cestu k odpuštění hříchů a ke zdokonalení; uspořádání hrubohmotnosti a jemnohmotnosti vysvětluje naši cestu světem mnohem vědoucněji, než jak to dokáží dnešní vědy; vědění o sféře bytostného vysvětluje uzpůsobení přírody a rázem smete ze stolu konflikty mezi vědou a náboženstvím; vědění o duchovním ráji vysvětluje, kdo jsme, odkud jsme vyšli a kam má vést naše cesta; a vědění o sféře prastvořených dává vytušit nezměrnou vzdálenost našeho vesmíru od vznešenosti Boží. A tak představuje poznání spojené s Grálem další nutný stupeň v poznávání Pravdy. Je k němu nejvyšší čas.