Strach, láska a psi

Miluju psy. Jsem do nich zamilovaný, obdivuju je, sleduju bez dechu jejich pohyby, chování, krásu. Dokážou mě zastavit uprostřed chvatu a zapomenout na bláhové starosti městského člověka uprostřed bláhového chvatu městských starostí. Stojím a zírám na ně bez pohybu, abych je nerušil v obřadech – zbytečná obava, jsou do nich tak zabráni, že jim lidský červ nestojí za pohled, neřkuli za zavětření čenichem.

Srdce mi přetéká při pohledu na funícího a slintajícího boxera, dobromyslného tvora, nechávajícího se od dětí tahat za uši a kousat do tlap (jako děti jsme kousali našeho psa do tlap), a přitom schopného jedním rafnutím vykloubit útočníkovi rameno. Pukám smíchy při pohledu na afgánského chrta, graciézně a blaseovaně klusajícího bokem po chodníku. Žasnu nad číhavě skloněnou hlavou border collie, jakoby pořád na něco čekala; je jasné nač – až jí pán hodí aport, celý její život je čekáním na aport, může se zbláznit radostí z hozeného míče nebo čehokoliv, po čem se dá vyřítit plným tryskem a chňapnout po tom ve vzduchu mistrovským skokem. A jen to pyšně složí pánovi k nohám, už srší nedočkavostí: Tak nač čekáš, hoď mi další, uvidíš ten šrumec! –

Největší nadšenci v tomto unaveném světě jsou zajisté malí křížení psíci nejasného původu. S celosvětovými problémy civilizace si na ně nepřijdete, zato dokáží vyskočit pánovi až k pasu nebo paní až k ramenům. Jako na pružinách a jen tak z radosti, protože drží cosi v ruce a oni to hrozně nutně potřebují mít k obveselení. A pak jsou tu ovšem němečtí ovčáci, výkvět síly, inteligence a krásy, půl pes a půl vlk, vskutku králové mezi psy. Pozemští králové, ti se oblékají do hermelínu a brokátu a vysedávají na zlacených trůnech, aby si dodali slávy, ale takový vlčák se jen zastaví, zpozorní a nastraží slechy – a už je to jasné samo sebou: tohle je pravý král, Pan Pes.

Každou neděli chodím na pobožnost přes lužánecký park, to je opravdové království psů všech značek a velikostí, kam se na ně hrabou automobily v garáži arabských šejků. To proti vám třeba na zkoušku vyrazí vlčák, vycení zuby a zježí srst a plíží se proti vám číhavým, přikrčeným krokem – okamžitě jsem změnil směr a vykročil mu přímo vstříc. Pes se ihned zklidnil, uhladil srst a zavrtěl ocasem – to já jsem jen tak zkoušel, víme? Víme, kamaráde, já ti rozumím a můžu se přitom uvnitř potrhat smíchy. Jindy jsme se na úzké pěšině potkali s opelichaným vlkodavem – myslíte, že uhnul? Ani o krok, a to se v psím světě nedělá. Tak jsem do něho nenápadně kolenem pořádně rycnul, aby to pán neviděl, protože asi moc nehoví psí etiketě a ten pes to má po něm.

Ale to není nic proti… to jsem si tak jednou zkusil: jdete po cestičce jako řádný spoluobčan a proti vám paní se psem na vodítku. A vy uděláte nenápadně, na půl pusy a sotva slyšitelně: "čičičí…" Ten pes začal strašně řádit a běsnit, div vodítko nepřetrhl a koš nerozerval na cucky. Ta paní se zděsila, přetahovala se se psem o vítězství na vodítku a moc se omlouvala – "Já nevím, co to do toho psa vjelo, víte?"… Jakmile ovšem vkročíte na cestu hříchu, dostanete se do spirály, vedoucí už jenom dolů, a tak nezbylo než zatvářit se kulantně jako gentleman a říct: "Ale to se tak někdy v životě stává, paní…" No, abych řekl pravdu, podruhé už se mi to tak docela nepovedlo. Ten další pes musel být nějaký netečný panelákový pudl, co v životě kočku neviděl, zato to "čičičí" uslyšela vedle mě manželka a ta začala strašně… tedy řádně mi vyčinila, že psům vůbec nerozumím, že jim darmo zvyšuju adrenalin a krevní tlak. Ale jestli já něco nabeton vím, tak je to fakt, že o nic nestojí pes víc než o řádný adrenalin – takový znuděný pes u plotu nemá větší radosti než vypálit na kolemjdoucího, totálně ho seřvat a pokud možno i vyděsit.

Jsou muži, kteří se podobným způsobem zamilovávají do žen. Jsou jimi očarováni, nemohou se nasytit jejich pohybů, chování, krásy. Je to jejich štěstí a jejich kletba. V lepším případě přitom obohacují slovesnost milostnými básněmi, v horších a žel hojnějších případech za sebou zanechávají zpustošená manželství, vyživovací povinnost a ojediněle i demisi premiéra. Musí být sladké sedět na nízké stoličce u nohou jediné nejkrásnější bytosti na světě a pozorovat hru světla v jejích světlých vlasech… než vám zkříží cestu jiná jediná nejkrásnější bytost, tentokrát tmavých vlasů a s jinou hrou světla. Jednou jsme se zeptali kamaráda horolezce Boba, prošlého vícenásobným manželstvím:

"Poslóché, Bobe, kerý manželky só lepší – sudý, nebo lichý?" A kamarád Bob sklonil šedivou, těžce zkoušenou hlavu a pravil teskně: "Lichý byly lepší…"

Na tohle téma, tedy na téma láska a strach, jsem se musel jít poradit se svým kamarádem Terrym. To když totiž přijdete k mému synovi dopoledne na návštěvu, přivítá vás tichý prázdný dům, do oken natahují stromy borové a ořechové větve, na krmítku se hašteří ptáci, po elektrickém vedení přebíhá svou každodenní túru veverka; a vzduchem vane mír a záře mladého předpoledního dne, kterému zbývá ještě mnoho sil a času k předsevzetím a k činům. A tu se vám v tom tichu zavrtá do dlaně vlhký čenich, jako by se k vám chtěl co nejvíc přivinout a do vás chtěl zamotat, a přes prsty se na vás dívá černá hebká psí hlava s hnědýma hebkýma očima. Tahle bytost vás bezvýhradně miluje a vy nemůžete jinak, než dělat bezezbytku totéž, a kromě toho jsou do sebe bezhlavě a na první pohled navzájem zamilovaní se všemi dětmi a všemi sousedy a všemi kolemjdoucími. Asi to bude tím, že co kdo zasévá, to taky sklízí.

Poslyš, Terry, ty určitě něco víš a nechceš mi to říct – neuhýbej těma hnědýma sametovýma očima, vždycky když začnu vyzvídat, tak uhneš. Ale mluvit musíš srozumitelně, my lidi jsme totiž takoví nechápaví začátečníci. Cože – nač se ptám? Ale víš – my jsme takoví složití, a největší z těch převelikých složitostí našeho člověčího života jsou dvě, a to je láska a strach. Svět stůně na málo lásky a na moc strachu. Ty víš, co je strach? A láska? – Vím, přiznal se Terry. Láska je teplá a proudí, a strach je studený a tuhý. Tuhle jsem se pánovi zaběhl v lese a on měl o mě strach, protože mě má rád. Víš, on si představoval, že mě zastřelí myslivci. A když jsem se mu našel, tak jsem měl zase strach já, protože se zlobil a on je můj Pán, a protože ho mám rád. Tak jsem se k němu plazil po břiše. To je můj strach.

Hm, Terry, teď bych se tě rád na něco zeptal, ale nesmíš to nikomu říct, ani kamarádu kocourovi, oni by se mně všichni smáli, že jsem strašpytel: Když takhle potmě a sám dojdeš na kraj lesa a rozložíš si spací pytel pod keř a všude je plno ticha a tmy – není ti tak trochu úzko? To se pak honem zavrtáš do spacáku, potichu, aby tě nikdo neuslyšel, a snažíš se usnout, abys už tam nebyl – ale beztak se každou chvíli budíš, tu něco křupne, tam něco zadupe, nebo se jenom potřebuješ otočit na druhý bok, a přitom zíráš nevidoucím zrakem do tmy tmoucí, jestli se z ní třeba něco nevynoří –

Terrymu se tak strašně rozšířily koutky, že se mu do tlamy ani jazyk nevešel. Noční les, řekl mi, přetékaje smíchem, je plný báječných vůní a zákoutí a zvířat a života, tomuhle ty říkáš strach? A čeho se tam vlastně bojíš? – No, víš, vypravil jsem ze sebe váhavě, třeba že se z té tmy vynoří taková ještě temnovatější postava, zastaví se a bude mlčet a dívat se na mne. Nic než záhadně mlčet; a já v tom spacím pytli budu takový bezbranný a nebudu vědět, kdo to je a co udělá.

A to se ti stalo? ptal se Terry s nadhledem, protože on by o té postavě věděl už dávno předem, než by vyšla z lesa, navětřil by o ní všechno a nic by mu nezůstalo skryto.

Ne, nikdy. To jsem si vždycky v noci jenom tak představoval. A pak přišlo bílé ráno a já jsem se zastyděl, protože je všechno tak jasné, a co nadto jest, ze zlého jest… Jednou, jednou jsem tu postavu uviděl; bylo to za svítání, ten člověk měl v ruce košík, v druhé nožík na houby, na sobě ušmouranou zarosenou bundu a na očích velké důchodcovské brýle pro krátkozraké. Ve tváři byl takový nespokojený, protože my Slované jsme většinou takoví nespokojení, to už je taková nátura, protože v sobě nemáme ani tu germánskou disciplínu a spokojenost z fungujících věcí, ani naivní italskou šťastnost – já myslím, že jsou to trosky z marného hledání nenalezené Pravdy a štěstí. Protože jsme je nenašli, tak jsme aspoň naštvaní, že je nemáme a že je to vlastně všechno taková lumpárna, kterou si nezasloužíme. Prostě to nebyla žádná temná ďábelská záhada, ale takový člověk z vesnice, možná měl ledvinové kameny a kolenní klouby už mu taky nesloužily. "Dobré ráno," pozdravil, a já jsem mu nadšeně odpověděl, protože jsem byl rád, že si mě v noci neodnesl čert. "To už máte plný koš – rostou?" vyzvídal jsem. "Ále," zavrčel nespokojeně, "jenom samé suchohříbky, to před týdnem rostly praváky!" A zmizel.

No a tak nějak se mají věci se strachem. Pojď sem, Terry, beztak víš, že mám celou dobu v kapse piškoty.