Slyšíte hlasy ze záhrobí?

Pan c. k. soudní rada Prokesch se posadil na obrubník svého vlastního hrobu a jal se čistit cvikr. Hřbitovem vanula obvyklá dopolední nálada všedního dne, stárnoucí babičky spěchaly kolébavým krokem zalít hroby a vyměnit květiny, několik lidí se vracelo alejí volným krokem k východu a rozhlíželo se okolním tichem. Co neviděli, byly stíny lidí, bloudící mezi náhrobky. Zato pan profesor Prokesch je viděl až dost. Navíc je za půldruhého století skoro všechny znal.

Vtom však zbystřil zrak: přicházejícího mladého muže tu dosud neviděl, tím si byl jist. Ten člověk měl na sobě džíny, sako a rolák, jasně tak dávaje najevo svou neformální moderní lidovost a současně příslušnost k tenké vrstvě inteligence tohoto národa. Profesor v něm s jistotou rozpoznal lékaře, mimoto navíc psychiatra. Radostí si zamnul ruce.

"Dobrý den, pane kolego, vítejte mezi námi," pravil s přívětivou důstojností. "Jako doma, jako doma," dodal žoviálně a jedním vzmachem zahrnul do domova všechny náhrobky až k plotu.

Mladý muž vypadal nejistě, ba zmateně. "Promiňte, jaksi se tady nemohu zorientovat… stále nechápu, kde jsem se tu vzal… jak to, že jsem tady? A my se známe?"

"Jakpak ne, příteli, vy jste měl pohřeb ve středu, není-liž pravda? Však si zvyknete, až se tady obeznámíte. A navíc jsme vlastně kolegové – zabýval jsem se po celý život až do své smrti, stejně jako vy, symptomy slyšení hlasů a dosáhl jsem ve výzkumu, ehm, jisté reputace. Četl jsem váš poslední odborný článek pro vědecké sympózium ve Stockholmu – jsem ohromen ideou pouštět pacientům do sluchátek hlučnou hudbu a sledovat, jak přestávají slyšet své vnitřní hlasy! Zajímavý způsob léčby…"

Z příchozího rázem spadla nejistota a rozpaky. Pan rada Prokesch už dávno vypozoroval zájem a sebejistotu, s jakou dokázali hovořit o svém zaměstnání jeho dříve znejistělí pacienti.

"Jak jste přišel, s prominutím, k tomu článku, vždyť ještě nikde nebyl publikován", zapodezíral mladý muž a rázně se rozhodl vnést do situace trochu řádu. "S dovolením – jsem docent Karel Karásek, vedoucí katedry!"

"Jak jsem k němu přišel?" řešil situaci pan Prokesch popořadě, "díval jsem se přes rameno vaší kolegyni Součkové, když článek redigovala. Mé jméno je dr. Wenzel Prokesch, c. k. soudní rada, naposledy universita Vídeň".

Docentu Karlu Karáskovi se rozšířily oči. Zdálo se, že mu začíná svítat. "Wenzel Prokesch, zakladatel vídeňské psychiatrie – to nemůžete být vy! Ten přece už dávno… ale ta podoba… to oblečení… už vím, kde jsem vás viděl – na obrazu v ředitelově pracovně! To – to nemůže být pravda!"

"Člověk má pořád čemu se učit," děl pokojně dr. Prokesch a přešel rovnou k věci, "povězte mi, co si vy dnes myslíte o příčinách slyšení hlasů?"

"Myslíte sluchové halucinace schizofrenního charakteru," odkašlal si docent Karásek, "příčinou je zvýšená neuronální aktivita temporoparientálního kortexu, statisticky signifikantně medikamentózně ošetřitelná thymostabilizéry. Domníváme se, že souvisí s nedostatkem lithia v organismu…"

"Tak?" zabručel starý pan profesor, "když jsem byl mladý, léčili jsme pacienty elektrošoky, ale moc to nepomáhalo." Najednou vypadal smutný a unavený. "Trvalo mi moc dlouho, než jsem si připustil, co jsem mohl poznat hned, kdybych nebyl tak nemoudrý a… a slepý." Tohle slovo stálo pana profesora dost námahy. "Pohleďte, něco vám ukáži," vzal ho za předloktí.

U hrobu v sousední řadě stála žena v šátku a rovnala květiny. Karel Karásek zbystřil zrak: za zády jí stál muž, jehož jméno stálo vyryto na náhrobku, a syčel do ní: "Pojď za mnou, sněz všechny léky, co máš doma, musíš to udělat!"

"Tady se nebudeme zdržovat," pravil pan rada tónem, jaký kdysi užíval při velké vizitě, "to je vcelku jasný případ a tahle paní má dost sil, aby se z toho dostala sama. Jakmile se vzchopí, přestane na ni manžel mít vliv. Taky by měla skončit s hubnutím a přejít na hutnější stravu. Hlavně maso."

"Počkejte", ohromil se docent Karásek, "cožpak tohle je skutečná příčina vnitřních hlasů?? A kam se ten člověk poděje, když se jeho žena, jak říkáte, vzchopí?"

"Některých, snad i většiny", postupoval popořádku pan rada. "Ona ho pak přestane slyšet a přestane jí vadit, bude pro ni vzduch. A jeho to přestane bavit, protože mu jde koneckonců o ovládání a balamucení jiného člověka. Buďto se polepší, nebo…" pan rada si vzdychl a posmutněl, "bude obtěžovat někoho jiného, kdo se dá. Těch zpozdilých zemřelých, co se nemůžou odpoutat od svých vazeb a prohřešků, je hodně. Potloukají se sem tam a hledají své oběti podobného typu. Workholici workholiky, alkoholici alkoholiky, esoterici esoteriky…"

Docent Karásek vypadal, že právě prošel zavřenými skleněnými dveřmi a zkoprněle naslouchá řinčení střepů. "Cožpak se všichni zemřelí takhle potloukají po pozemské pláni a obtěžují ostatní?"

"Ale vůbec ne!" vzhlédl pan rada, "ti, co si život odžili správně, pokračují do vyšší třídy, pokračují ve svém vzdělávání." Pan rada si pročistil cvikr. "Ti ve vyšších třídách taky moc stojí o to, aby mohli pomáhat, jenomže se mohou ozvat jen tam, kde najdou čistou prosbu a čistou vůli. A v tom je právě ta potíž!"