Slovensko a rýžová dieta

To bylo zrovna na Slovensku, když jsme se spolu se ženou rozhodli přejít na rýžovou dietu.

Slovensko je můj osud. Na Slovensku jsme se poznali s mou ženou a od sedmnácti do padesáti let jsme na Slovensku trávili skoro všechny dovolené. Většinou, toseví, ve Vysokých Tatrách, protože takové hory jinde v Československu nebyly. Tatry jsou, jestli to nevíte, sídlem Žulového Božstva. Můžete je sice uctívat a obdivovat i zezdola, z hloubky, můžete si na ně sáhnout i z turistického chodníku, ale té pravé ryzí žuly se můžete dotknout až na hřebenech a vrcholech. Je hrubozrnná, krystalická, pokrytá velkými šupinami černého lišejníku, celá taková potřaskaná a mocná, a táhne se prosluněným vzduchem nebo naopak větrem a mlhou až do nedostižna. Kromě toho voní a mlčí. Voní tak zvláštně, trochu jako chleba, a ta vůně je z vás potom pořád cítit, i když sejdete dolů. A k tomu ta žula stejně zvláštně mlčí, a při tom mlčení ční věžemi a stěnami jako sepjaté ruce Země k nebi, a vy smíte být u toho. Nejlepší je přitom taky mlčet, protože neumíte nic, co by k tomu šlo dodat.

Na Slovensku jsem ještě taky trávil většinu svých služebních cest a pobytů, ten první trval celý rok a ty další byly potom kratší, ale to vám chci říct jen proto, že na Slovensku vás obklopí lahodná a měkká řeč. To tak třeba trochu přivřete oči a řeknete: "Pozdĺž riečky." Tahle slova, to dlouhé "ĺ" a měkké "rie" umějí vyslovit správně jen slovenská ústa, která se na to od mateřské kolébky připravují mezi horami, potoky, a v nejhorším i ve městech. A hned máte před očima hravou a třpytivou vodu někde u Prievidzy nebo rovnou v tatranské Bielovodské dolině, ta voda na slunci hází lesky a blesky, tančí vám před očima a chlubí se svou mladostí a štěstím. Když si ale namísto toho řeknete česky "Podél řeky", ocitnete se úplně jinde, někde u Labe poblíž Neratovic, ta voda je tam taková temná, pomalu plyne mezi břehy a nese na zrcadlově tiché hladině listí z pobřežních stromů. Je vážná, rozšafná a asi i moudrá, ví, že teď má plnit jezy a tiše plynout mezi břehy, ale i takové postesknutí je v tom, vzpomínky na mladé časy v Krkonoších a na Šumavě.

No a tak tedy to bylo zrovna na Slovensku, když jsme se se ženou rozhodli přejít na rýžovou dietu. Byli jsme tam na takovém přednáškovém semináři a večer nás u stolu přítel Miloš okouzlil výhodami rýžové diety: vyčistí vám tělo, ozdraví vás, a taky přitom zhubnete.

Hned příští týden jsme doma zasedli k talíři rýže Natural, uvařené bez zrnka soli a kapky tuku či koření. Dali jsme se do jídla. Poslyšte, znáte někoho, kdo nerad jí? Prý existuje sekta velmi, ale opravdu velmi štíhlých dívek, kterým se při pomyšlení na jídlo dělá špatně, a ty uctívají své božstvo hladem a nechutí, postupně přitom hubnou a blednou. Ale normální neznaboh se bezpochyby pouští do jídla z přesvědčení, rád a s chutí, stejně jako se kdysi Karel Gott vyznal skromně: Zpívám rád a zpívám dobře. I my jíme rádi a jíme rádi dobře. No a té rýže jsme tehdy požívali lžíci za lžicí a přitom jsme po sobě tak zvláštně nejistě obraceli oči.

Vzpomněl jsem si na svůj první ešus kaše z ovesných vloček. Vločkovou kaši miluji a je to nejlepší snídaně do hor, jestli nechcete mít za hodinu hlad z krajíce chleba s marmeládou nebo se hned za svítání zhroutit po vepřovém z konzerv. Ale musíte ji umět uvařit, a to jsme tehdy neuměli. Tábořili jsme tenkrát poprvé v Tatrách, v Kačí dolině. Tehdy před půlstoletím se tam ještě povolovalo táboření, zatímco dnes, pokud tam jen vkročíte, vás strážci tatranského národního parku okamžitě odstřelí brokovnicí a ještě vám napaří pokutu v eurech. Já myslím, že to není ani tak kvůli ochraně přírody, jako proto, že jim rušíte jejich kruhy. Když totiž k Archimedovi vtrhl v době války římský voják s mečem v ruce, utrhl se na něj vyrušený matematik: "Neruš mi mé kruhy!" Za to mu ovšem Říman uštědřil lekci, na niž Archimedes do smrti nezapomněl: na místě ho probodl. Vojáci totiž a státní úředníci špatně snášejí neúctu k sobě; asi proto, že když jim zakryjí výložky, stane se z nich niktoš, to je takové pěkné slovenské slovo, které nám v češtině dost silně chybí.

Nu a tak tehdy, za harašení deště na plátno stanu, jsme my ramenatí, leč nezkušení osmnáctiletí mladíci nasypali do litru vody předepsaný počet lžic vloček, jenomže se nám to zdálo nějaké řídké a vodovaté. Tak jsme postupně přisypávali a přisypávali, až naráz přišel okamžik pravdy, kaše vzkypěla jako v pohádce Hrnečku vař, a v ešusu vzniklo něco jako koncentrovaná antihmota. Protože jsme ji zapomněli osolit, vybízela co do konzistence i do chuti, aby byla nabrána spíše na lžíci zednickou a zručným švihem nahozena do díry v omítce. A právě tehdy, když jsme ji požívali lžíci za lžicí (protože jsme nic jiného k jídlu neměli), jsme přitom s kamarádem taky na sebe tak zvláštně nejistě obraceli oči, jako nad tou rýžovou kaší. Jako bychom jeden u druhého hledali nějakou podporu nebo pomoc.

Rýžovou kaši jsme vydrželi jíst několik dní. Na jídlo jsme se těšili stejně jako na návštěvu u zubaře a pokaždé jsme znovu vybojovávali rozhodování, jestli je lepší hlad nebo rýže Natural bez zrnka soli a kapky tuku či koření. Poté jsme oba zjistili, že nejsme schopni vylézt do kopce a posléze už ani do schodů. Vedl jsem tehdy dost energeticky náročný život: na rozdíl od dřevorubců, kteří si za soumraku sbalí pilu, dopijí láhev borovičky a nechají se odvézt domů, mě čekala po práci ještě další přednášková a jiná činnost. Docela rád jsem si pak cestou domů do Brna někdy ustlal v autě a přes noc dotankoval pránickou energii z vesmíru spolu s krajícem chleba. Jednou v lese za Hradcem Králové do rána nasněžilo tak, že stromy vypadaly jako v rozkvetlém jabloňovém sadu, a jindy jsem při nočním couvání najel spodkem na pařez a roztrhl práh auta. Ráno se pak nastupovalo do vezdejšího zaměstnání v Brně v romantickém rozpoložení Karla Hynka Máchy

"Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou

spěchá ku cíli, než červánky pohynou?"

No a do toho všeho přišla ta rýžová dieta. Protože bydlíme ve třetím poschodí a tehdy jsme ještě neměli výtah, vznikla otázka, co si počít, kdyby síly nevystačily až ke dveřím bytu. Sednout si na schody? Zazvonit na sousedku? Pracovala jako noční barmanka, přes den bývala vždycky doma a k mužům bývala velmi laskavá – ale vrátila by mě zase nazpět manželce?

Bylo by nemorální laskavé čtenáře dlouho napínat. Vzdali jsme to. Vzdali jsme dietu ještě dřív, než jsme okusili její dobrodiní, tedy očistný a ozdravný účinek, a zhubli. Zůstala nám ve svědomí zející rána a vědomí, že jsme se zařadili do kategorie dietologický analfabet.

Není pochyb o tom, že všichni v našem století, přecpaném supermarketovými potravinami a pozdním osvícenstvím, jíme příliš mnoho, příliš hloupě a příliš nezdravě. Jenomže – není spíš analfabetismus naordinovat si nějakou jednotnou dietu, nějaké polojezení, všem stejné a bez rozdílu?