Reinkarnace a my

Přesně o půlnoci zhaslo v celém domě světlo.

Ještě minutu předtím byl domácí večírek v plném proudu. Na stolech kralovaly místo talířů skleničky, společnost byla rozdělená do tematických hloučků v koutech rozlehlého obývacího pokoje.

"Věda uznává jenom to, co umí pochopit," poučoval u krbu docent Pergner své posluchače, "co nechápe, to neexistuje". –

"Takový sociální příspěvky jako u nás si můžou dovolit akorát ve Švédsku," gestikuloval Pepa u dveří na verandu. "Ve Švédsku maj pořád tmu a zimu, živly jsou tam drsný, lidi poctivý a váží si toho, co maj. U nás je v létě horko jako v Africe, teplo plodí neřesti a vychovává k bezdomovectví a lenosti. Lidi stojej radši frontu na přídavky, než by šli pracovat." Hostitelka k němu přistoupila a jemně mu vyvinula z ruky sklenici s červeným vínem. Místo něj mu vtiskla bílé. "Ale já bílé nepiju!" ohromil se Pepa. Zíral s výrazem arabského šejka, jemuž se odvážila jedna z manželek kibicovat do obchodu s ropou. "Zajisté, ale na koberci se vyjímá bílé líp než červené," pravila přelíbezně žena. –

"Nakonec to hustě posypu kolečky cibule a přeliju smetanou," končila své napínavé vyprávění Krásná Edit u kulatého stolku pod fikusem. – "To my," skočila jí nedočkavě do řeči Jitunka, "jsme si nedávno vařili valašskou kyselicu. Jenomže manžel předtím nasypal do varné konvice čisticí sůl a odešel trucovat s vysavačem a prachovkou do obýváku. Já ten kyselý lektvar přilila do polévky…" – "Tvůj manžel trucuje s vysavačem?" žasla Krásná Edit. –

Eliška seděla sama mlčky v koutě s neodpitou sklenicí v ruce. Co tu vlastně pohledávám? ptala se. Vtom jako odpověď cinkly hodiny půlnoc a zhaslo světlo. Místnost se ocitla v naprosté tmě.

V první chvíli všichni zkoprněli. Po dvou vteřinách kdosi o cosi zavadil, to cosi spadlo a třísklo. "Nehýbat se!" zavelel hostitel pevným hlasem, "dojdu pro světlo." Vykročil ke dveřím, okamžitě zakopl o stolek a zase cosi spadlo a třísklo. – "Ty tak umíš popaměti dojít leda do ledničky pro pivo," zmrazila ho hostitelka, "dodneška nevíš, kde v bytě co je." Vyrazila pevným krokem, ale i ona zakopla, něco spadlo a třísklo.

Když se o minutu později zjevila se světlem v ruce, ozářená zespodu jako přízrak, všichni si oddechli. Ukázalo se, že v bytě je svíček hodně, ale všechny jsou ozdobného druhu: polovina nešla zapálit, druhá polovina nebyla schopna osvítit okolí, zato okamžitě sebrala všechen kyslík a nahradila jej chemickým parfémem. Potemnělá místnost nabyla zamyšleného vzhledu obrazů Rembrandta van Rijna.

Ovzduší v místnosti se změnilo, jaksi zvážnělo, zopravdovělo. "Tady je vidět, jak je ta naše sebevědomá civilizace zranitelná," pravil docent Pergner, "žijeme si v pýše a pohodlí, ale stačí malé zakymácení a všechno se sesype jako domeček z karet."

Chvíli všichni mlčeli; najednou toho zbylo málo, čím si mohli nedočkavě skákat do řeči. Rozptýlená společnost se stáhla ke stolu, ke světlu svíčky; všichni byli rádi, že jsou pospolu.

Vtom si Eliška povšimla dvou lidí, které předtím neviděla: v nejtmavším koutě stály dvě průhledné postavy v šedých pláštích, muž a žena, a pozorovaly společnost. Žena si všimla, že je Eliška vidí, a přátelsky se na ni usmála. První, co Eliška pocítila, byla úleva: Konečně ten duchaprázdný večer nabírá na smyslu.

"Já za to nemůžu, že mám takovou povahu," vzdychala u stolu Věra, "a nedokážu všechny ty životní starosti zvládat. Nemám dost energie. Prostě jsem se taková narodila a nedá se s tím nic dělat. Je to Boží osud." Tu se žena v plášti pohnula a ukázala Elišce na Věru prstem: Podívej se! Eliška zaostřila zrak a podivila se: Věra měla na sobě zdobený šat bohaté hraběnky, znuděné a lenivé. "Mnoho jsi v minulém životě zanedbala, tentokrát to potřebuješ mít těžší," pravila žena v plášti Věře. Ale ta neslyšela, jen se trochu jakoby schoulila, úzkostně a neklidně.

"Vy věřící jste divní lidi," namítl podnikatel Petr, "takoví nejistí, skoro bázliví, já se vám divím. Porád o čemsi špekulujete a čímsi se trápíte. To já jdu na věc pěkně zostra, a ona vždycky vyjde. A podívejte – mám v rodině tři auta a kupuju třetí dům. Poslyš, doktore," obrátil se na internistu Jakuba, "vždyť ty máš schopnost léčení od Pánaboha – tys už dávno mohl být primářem nebo ředitelem soukromé kliniky, a bohatý chlap!"

"Proč?" obrátil Jakub na Petra šedé, trochu plaché oči. Petr ohromením zalapal po dechu, "cože!?" – Tenhle atentát na svůj svět nehodlal připustit. Vyměnil zásobník v samopalu a vypálil novou dávku. "Nakládají na tebe čím dál víc práce, potloukáš se po nočních službách, domů chodíš utahaný, ani oženit ses nestačil – copak je to nějaký život?"

"Budeš se divit – je," opáčil neochvějně Jakub, "a dobrý. Já bych se nechtěl místo léčení hádat s podřízenými, kdo si kdy vezme dovolenou a komu přidám na platu. A ještě něco." Zvedl hlavu. "Víš, mám takový pocit, že těm pacientům, lidem kolem sebe něco dlužím…" "Ty – jim?" užasl Petr. – "Jo," přitloukl Jakub to slovo do prostoru jako hřebík. "Lidi jsou dnes celí nemocní, celí, celí. To se ti objeví ve dveřích taková buclatá tetička, pozdraví, a než dojde ke stolu, už vím, která bije. Jde kolébavým krokem, to by ta pravá kyčel už potřebovala operaci, nohy má oteklé, vypadá to na nemocné ledviny, asi i na srdce, vypadá přece celá taková ustaraná, a taky pleť má šedivou, trochu je krátkodechá, jak se tak celý den stará jen o to hospodářství… já v těch lidech čtu jako v knize. Rozumím jim – nejen to, já rozumím jejich životu, rozumím, jak je to v životě uspořádané a proč je to tak. A to je veliká věc. Možná ta největší. A to zase ještě není všechno – ty zkušenosti a doktorské oko, to je jenom začátek, ale je tady intuice, rozumíš, jakýsi dotek vědění. Nejen porozumění, ale skutečné pochopení, procítění – jako by mi život diagnózu našeptával, a radil, jak na tu nemoc jít. To až později jsem v čínské medicíně nastudoval, že kyčlemi probíhá dráha žlučníku, já to vypozoroval už předem, ty kyčlařky bývají často takové… žlučníkové. No a tu paní jsem si posadil před sebe a dal se s ní do řeči, pořád cosi hledal, a pořád to nebylo všechno, cosi mi chybělo. Až se mi svěřila, že má velké trable s dcerou, a tu mi to naráz sepnulo. Za chvíli jsem to měl: bulka na levém prsu, to bylo ono."

V místnosti vládlo naprosté ticho. Žena v šedém plášti znovu zvedla ruku a Eliškou projela vlna úleku. Náhle uviděla Jakuba v minulém životě jinak, pod bílým pláštěm měl uniformu. Chlad a lhostejnost z něj vanula… rozhodoval o životě a smrti předstupujících zbědovaných lidí.

"Já těm lidem něco dlužím, nevím přesně proč, ale vím, že je chci držet za ruku a že za to nic nechci. A cítím úlevu a je mi dobře."

"Třeba byste měl znát svůj minulý život," mínila Věra, "to by vám určitě moc pomohlo. Asi jste byl nějaký slavný lékař."

Stín muže v šedém plášti v koutě se pohnul. "Nepomohlo," pravil klidně, "a určitě ne slavný."

"Asi nepomohlo," pokrčil Jakub rameny, jako by ho slyšel, "kdoví, třeba by mě to naopak zdeprimovalo. Žiju tady a teď, a snažím se. A do slávy mi nic není. Odejdu do penze jako dobrý doktor, a lidi na mě budou vzpomínat. To mně stačí."

Nad místností se rozprostřelo ticho jako měkká křídla.

Tu v předsíni cosi cvaklo, v kuchyni se rozsvítilo světlo a zarachotila rozběhnutá lednička.

"Škoda, že to skončilo," zašeptala Věra.

"Neskončilo," opáčil Jakub a podíval se na hodinky, "zítra v sedm nám život pokračuje – a díky za něj!"