Profesionálové, nebo amatéři

Dvacáté první století je plné profesionálů. Auto, pračku nebo televizor vám stěží opraví šikovný soused, musí na ně nastoupit zkušený, znalý a vybavený profesionál. To je člověk, který dělá za peníze svou práci jako své zaměstnání, a zpravidla ji dělá dobře. Profesionálové jsou dvojí: Jedni mají svou práci rádi a těší se, že právě tuhle činnost mohou dělat; druzí se živí právě tímhle chlebem vezdejším a ten chleba potřebují, takže se snaží.

Kromě nich jsou na světě ještě amatéři: to jsou lidé, kteří něco kutí ve svém volném čase a nedá se od nich očekávat stejná odbornost a kvalita, jako od jejich placených kolegů. I amatéři jsou dvojí: Mimo amatérských hudebníků, kutilů a nadšenců, řekněme trochu s ostychem fušerů, jsou na světě ještě i lidé, kteří vložili do své činnosti tolik zaujetí, píle a lásky, že se svým profesionálním kolegům i vyrovnají. Neptají se, kolik za to dostanou a jestli se tím uživí; dělají to z lásky a z přesvědčení, dělají to pečlivě a dělají to dobře.

Zdá se, že světem dnes vládnou profesionálové, ale že budoucností světa jsou právě amatéři.

Obraťme teď list a promluvme si jazykem, který je nám důvěrně známý, jazykem Poselství Grálu. V Poselství je pevnou rukou vykreslen pojem služby Bohu. Není to klečení, odpírání životních radostí nebo předříkávání modliteb, ani záslužná činnost pro církev či náboženství. Cílem našeho bytí na zemi je osvědčit se v tisícerých zkouškách, které před nás předkládá život; a jestli svou práci, svou činnost a své působení děláme svědomitě, poctivě, s péčí a radostí podle svých nejlepších schopností, pak tím také děkujeme Bohu za dar života a pak tím také sloužíme Bohu. Vytváříme prospěch pro své okolí, ale šíříme kolem sebe a v sobě vnitřní radost, že smíme a že se to snažíme dělat správně.

Světem dnes vládnou úspěšní profesionálové, ale budoucností světa jsou ti přesvědčení, kdo slouží.

Každý z nás bez výjimky jsme obdrželi od Stvořitele dar nějakých schopností. Zasadili jsme k nim sémě ve svých minulých životech – svými touhami, svým směřováním a působením. Jestli a kolik však z toho daru dostaneme, nezávisí na našich přáních, ale na Boží síle, která každému přinese právě tolik, kolik si toho zaslouží. A tak máme všichni nesmírně různorodé schopnosti a máme je v rozdílné míře; ale každý z nás má ve světě svou cenu, a ta cena nezáleží na tom, jak královský dar to dostal, ale jak s ním zachází,jak hospodaří. Netřeba se ptát, jak je ta služba nebo činnost důležitá a jestli se o ní okolní svět dozví.

Lev, nebo mravenec?

Před několika lety se na varšavském letišti odehrálo dramatické přistání polského letadla Boeing, nazvané tehdy "varšavským zázrakem." Krátce před přistáním zjistila posádka, že se jim nevysunul přistávací podvozek. To bylo zlé: obří 120tunový kolos nemohl přistát na měkce vypružená kola, ale namísto toho musel dosednout přímo a natvrdo na své kovové břicho. U tohoto typu letadla se přitom pravděpodobně rozlomí trup a tragickou událost uzavře hromadný pohřeb obětí letecké katastrofy. Z celého města se proto na letiště sjely osádky sanitek a hasičských vozů a připravovaly se na nejhorší.

Kapitán letadla však předvedl brilantní a dokonalé přistání s takovou přesností a umem, že trup letadla nouzové přistání vydržel a žádný ze 130 lidí na palubě neutrpěl byť ani jen zranění. Velký stroj se smýkal stovky metrů po břiše a nakonec se zastavil. Vypukl malý požár, ale rychle byl uhašen. Následovala sláva a vysoké ocenění, kapitán obdržel státní řád a zasloužené gratulace z celého světa za mistrovský čin v kritické situaci.

Po přistání začalo důkladné vyšetřování příčin havárie. Zjistilo se, že k poruše podvozku vedl řetěz více problémů, ale poslední a konečnou příčinou byla úplná drobnost: vypadlá elektrická pojistka. Někdo z posádky o ni nevědomky zavadil a vypnul ji. Když začalo na palubě krátce před přistáním horečné hledání závady, posádka zneklidnělá předchozími problémy usilovně kombinovala, co se to mohlo stát, ale nikoho nenapadlo vstát z pilotního křesla, odsunout kufřík, který zakrýval výhled, a všimnout si vypadlého elektrického jističe. Kdyby to udělal, nebylo by žádného hrdinského výkonu, žádného mistrovství, neodehrál by se žádný varšavský zázrak, jen běžné rutinní přistání.

Spolehlivá mravenčí práce by zde přinesla větší užitek než mimořádný čin.

A my amatéři?

Před časem jsme se s kolegyní vypravili do nedaleké obce na pohřeb Grálu. Tuhle činnost bereme hodně vážně a připravujeme se na ni tak svědomitě, jak si to tento úkon zaslouží, či správně jak to po nás požaduje. Prošli jsme si předem všechno, co bylo třeba, a domluvili celý průběh pohřbu. Potom jsme se dali do rozhovoru s vedoucím pohřební služby. Byl to mladý, svědomitý muž, oblečený samozřejmě v černém, který rychle pochopil odlišnosti našeho pohřbu a vyšel nám ve všem vstříc.

Není ta vaše práce psychicky náročná? zeptali jsme se ho. Víte, odpověděl, já to beru jako své zaměstnání a snažím se je dělat svědomitě. Zdědil jsem je po otci a ono mě živí; mám dvě děti, mám je rád, žena je s nimi doma a já svou rodinu touhle prací dokáži dobře uživit. Máme tady pohřby různých církví, každá chce mít obřad podle svého obyčeje a já jim to samozřejmě všechno zajistím tak, jak to chtějí. Sám nejsem věřící a nevěřím v život po smrti. Ale vidím kolem sebe, že na světě je málo lásky mezi lidmi a málo úcty ke starším lidem, a že to tak není dobře.

Nu, a pak započal pohřeb podle Poselství Grálu. Žádné teskné, trýznivé ani útěšné proslovy, žádná smutná lítost, ale světlé rozloučení naplněné tichou radostí a přímočará, jasná slova: Dívejte se skutečnosti směle do tváře, neschovávejte před ní hlavu do písku, tím si vše ulehčíte –

Nakonec přišlo vyvrcholení obřadu: "Buď nyní duše volná" – to slovo "volná", to je zajásání, je to pták, který s rozpjatými křídly vyletí vysoko nad pole a lesy do modrého nebe a zajásá plný štěstí. Dole zůstala nemocná a unavená pozemská klec, bezvládné tělo, spadlá pouta a pochmurný svět, a nahoře září barvy, světlo, jas a tóny… konečně stojí duše tváří v tvář lásce, jakou celý život hledala, tušila a nenalézala, nacházela z ní jen střepy a úlomky, ale i tak z nich byla šťastná a radovala se z nich. Teprve teď ji náhle vidí celou a naplno. Uvědomuje si, že mnohé ve svém životě neudělala dobře, ale že na misce vah spočívá také její upřímná snaha o poznání a o nápravu, její hledání a nalézání Pravdy.

Když obřad končil, uviděl jsem za poloprůhledným závěsem našeho mladého vedoucího pohřební služby. Kladli jsme mu na srdce, aby ihned po posledních slovech spustil závěrečnou varhanní hudbu na odchod. Teď tam najednou stál jaksi zasněný, zaujatě sledoval obřad a nehýbal se. Možná ten člověk náhle uviděl, že se životem táhne jakýsi druh poloprůhledné skleněné stěny. Na jedné straně je pravidelný zaběhnutý život s každodenními zvyklostmi a potřebami, ustálené názory, o kterých se zdá, že snad ani nemohou být jiné a jinak. A najednou ta stěna zprůhlední a vy uvidíte, že na druhé straně je ještě další svět, jasný a krásný, a že ten náš svět je jen odrazem, obrazem, odleskem, nedokonalou napodobeninou, kopií originálu v šedivých barvách a neostrých obrysech. A že pohřeb, který viděl poprvé, pochází z tohoto druhého světa.

Pak se ten člověk vzpamatoval, uvědomil si, že na něj čekáme a rozběhl se k hudební aparatuře. Později, po skončení celého obřadu, za námi přišel a řekl nám: tak by měl vypadat každý pohřeb.

Víte, nemohl, pane. Tu cestu k Pravdě, k pravdivosti, si musí každý v sobě odpracovat. A jsou miliardy lidí, kteří o nic takového nestojí, a další miliardy takových, kteří si myslí, že už ji našli. – Ostatně v tomhle pokušení se nachází i každý z nás, s Poselstvím v ruce. – A my jsme taky pochopili, že největší překážkou na té cestě si je každý z nás sám, protože nejde jen o to, Pravdu znát, ale prosáknout se jí, přivlastnit si ji a stát se pravdivým. Každý jsme v tom sám pro sebe někde na půl cestě, no a předat to jiným už je vůbec skoro nemožné.

My se můžeme jenom… stát těmi přesvědčenými, co slouží.