Proč nám to děláš, přírodo?

Tenhle článek pochází z roku 2009, ale klidně by se dal napsat i dnes. Protože dnešek je pokračováním toho, co jsme dřív zaseli.

Říká se tomu přívalové deště.

Začalo to jednoho červnového večera. Nebe, po mnoho dní nabité vedrem, vodou a energií, se naráz převrhlo dnem vzhůru a vylilo všechen svůj obsah na malé kousky země. Místy napršel za několik desítek minut víc než jeden hektolitr vody na metr čtverečný. Ze svahů se svalily vodopády, z polí tuny bahna a vše se slilo v potocích a říčkách. Skromné české potůčky, z milosti vykázané do zregulovaných koryt, se v minutách pozvedly až o sedm metrů a rozlily do neuvěřitelných rozměrů. Lidé v domech měli náhle vodu po kolena, po pás, po prsa a jen minuty jim zbyly na útěk z přízemí do poschodí; kdo se zpozdil nebo se pro něco vrátil, musel již bojovat o holý život; několik jich ten boj nevybojovalo. U Nového Jičína jsem viděl nákladní auto, které voda zvedla a posadila na střechu malé fabie. Mosty se staly zádržnými síty pro unášená břevna a rukojmím lidské práce vůči živlům: veletoky se do nich opřely a mnohé posunuly nebo rovnou vyvrátily.

A nebylo obrany, ta katastrofa se nedala předpovědět ani odvrátit. Za dvanáct let už třetí stoletá voda – jak to bude dál? Náměstek ředitele Českého hydrometeorologického ústavu prohlásil v médiích, že počet katastrof v posledních letech statisticky stoupá a že oteplování planety přináší ssebou vyšší energii v ovzduší, která se bude vybíjet v katastrofách.

Stojíte nad tou spouští, trne vám u srdce a ptáte se: Proč nám to děláš, přírodo? Už nás dál nebudeš snášet jako břemeno? Blíží se jakési spravedlivé vyúčtování za všechno, co jsme nashromáždili? Je to konec trpělivosti, shovívavosti, bude se platit?

A náhle vidíte: jakmile se nám lidem začne dobře dařit, hodíme úctu k pravdivosti a pokoru ke Stvořiteli za hlavu a začneme stavět babylonské věže, miliony babylonských věží. Každý máme svou soukromou babylonskou věž, a mají ji politici i podnikatelé, mají ji vydavatelé médií, spisovatelé a umělci, formující cítění národa. Začneme si poznenáhlu myslet: však já toho Pánaboha až tak moc nepotřebuji, já se celkem vzato bez něj docela dobře obejdu, mám úspěch i tak. Přestaneme se ptát: co já mohu udělat pro to, aby bylo na světě líp, abych trochu splatil milost života, co mohu dělat, co přesahuje mé vlastní zájmy a záliby, něco, co je většího než já? Čím pomohu, budu užitečný a odměnou mi bude to, že jsem to objevil a že to dělám?

A hle, tu se příroda, dílo Božích rukou nadechne, přestane poslouchat naše dětinské vytáčky a řekne: teď poslouchej zase ty mne, človíčku. Víš ty vůbec, jak směšně křehké je to vaše dílo, které si tak usilovně budujete? Tak se dívej: vstane a mávne rukou jako v pohádce o dvanácti měsíčkách. A začne to jednoho červnového večera…

Viktor Frankl, velká osobnost psychoterapie a vězeň koncentračního tábora se obzvlášť dobře vyznal v pomoci lidem, kteří přišli o všechno. Jeho rada zní: nemyslete na své neštěstí, hledejte něco, čím pomůžete druhým a co přesáhne vás samé.

Stejnou radou nás oslovuje i rozjitřená příroda. Ty, co přišli o pracně budovaný majetek, i nás ostatní, kdo na ně pohlížíme s účastí a vřelým srdcem.