Prázdniny a svět, který hledáš

Před časem jsme byli s kamarády v létě ve Slovinsku, v horách. Spali jsme pod širým nebem, budili se do zarosených jiter, přes den putovali po dolinách i po vrcholech, po prašných makadamových cestách, suťových chodnících i po skalách, večer se, unavení, už jen tak sesedli a koukali do kraje. Oblečeno se chodí ve Slovinsku bez kravaty, lidé se poznávají podle horských bot a ve vyšších polohách se zdraví, protože jsou přátelé a plní prožitků. Po celou dobu vám nad hlavou září modravé vápencové hory a bílá sněhová pole jako vznešený sen. Vy pak se na ně díváte a ptáte se: Je blízko ten svět, který hledám?

Potom jsme se spustili k moři, do Chorvatska. Tedy, nespustili – jen jsme tam zajeli. Chorvatsko u moře se skládá ze tří světů, dělící rovinou je žlutý pás pobřežních skal. První svět je moře. Začíná u paty skal a táhne se do nedozírna. Ráno za svítání je tiché jako bílé a růžové zrcadlo, z vesmíru do něj stéká síla a kdo si přivstane, smí být u toho. Přes den se rozvlní, narostou mu pěnivé hřebínky a nabere tyrkysové barvy světlých i tmavých odstínů, od mělce zelené po hlubokou černou. Ohmatává pobřeží drobnými vlnami nekonečně čisté vody, ale po každé vlně se zase stáhne zpět. Vy pak se na ně díváte a ptáte se: Je blízko ten svět, který hledám?

Druhý svět je svět pláží. Oblečeno se chodí na plážích bez košile a bez skrupulí, protože sem lidé přijeli, aby si užili. Mluví česky, slovensky, polsky a chorvatsky, takže je jim rozumět a ví se, že vedou plážové rozhovory. Děti sbírají podivuhodné mušličky, dospělým naproti tomu stačí kratochvilné noviny typu Blesk a kratochvilné knihy typu Obzvlášť promyšlená vražda. Ráno si nepřivstává nikdo, jen uklízečky a rybáři, zato večer duní pláže hudbou a zábavou, každých dvacet metrů pláže má svoji hudbu a svoji zábavu. Vy pak se na to díváte a ptáte se: Je daleko ten svět, který hledám?

Třetí svět začíná nedaleko odtud. Jednou jsem si vyjel silničkou od pobřeží vzhůru a v sedle na konci stoupání, vysoko nad hotely a plážemi, bylo nad silnicí chorvatsky napsáno na skále: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Za nápisem začínala mlčenlivá země zvlněných škrapových plání a pahorků, suché trávy, keřů a dlouhých kamenných zídek, pracně postavených generacemi předků. Vzduch se vlnil horkem, ovce hledaly stín, lidí nebylo, bylo jen mlčení a žár, obojí přicházelo z oblohy. Snad to tu vypadalo stejně už za starého Řecka. Vy pak se díváte a ptáte se: Je blízko ten svět, který hledám?

Poslední den před odjezdem zemřel na pláži člověk. Byl to starý pán a selhalo mu srdce, když vstupoval do vody. Lidé se zarazili, trochu jakoby schoulili, shlukli se do skupinek a neklidně pohlíželi na místo, kde na kamenech leželo popelavě šedé tělo, zpola zakryté ručníkem. Každý den obmýšlejí televizní obrazovky a knížky miliony spotřebitelů krvavými událostmi, předkládají ke konzumaci rafinovaně komponovanou smrt jako dráždivou přílohu zajímavých příběhů. Ale když nás opravdu zasáhne, úplně obyčejná, ale zato nevymyšlená, zhroutí se ten ubohý domeček z karet, zbudovaný na nesmyslnosti a nepravdivosti průmyslu, bavícího své spotřebitele lží. Jdeme životem zdánlivě v dostatku a nepotřebni velkých prožitků ani pokory před životem, a opravdový život jde po celou dobu vedle nás; stačí otřes, tenká dělící stěna padne a my uvidíme jeho zkoumavý pohled: jaký doopravdy jsi, člověče? Utrpení i radost tě ustavičně nabádají, formují, prohlubují; kolik jsi z nich přijal? A často-li se ti podařilo udělat právě to, co bylo správné, potřebné, pravdivé? – Šel jsem se posadit do blízkosti toho člověka a poprosil Světlo, aby ho milostivě provázelo na jeho další cestě, aby mu bylo doprovodem všechno dobré, co ve svém životě udělal. Protože nakonec nám zůstane to, co jsme rozdali jiným. – Ještě Otčenáš jsem přidal, tu modlitbu jistě zesnulý znal; ale pomalu, s procítěním každého řádku zvlášť, s tím vroucím toužebným "přijď království Tvé" a s odhodlaným "buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi". –

Tu noc před odjezdem se zvedl vítr. Šuměl mezi tenkými jehličkami borovic, budil neklid, naléhal. Jsi hloupý, člověče, říkal, ty, který se toho o sobě tolik domýšlíš; zavři oči a uvidíš, že pootevřenou bránu do toho vytouženého světa si nosíš sám v sobě. Hledáš kolem sebe krásný, moudrý svět, krásné a moudré lidi, jsi šťastný, když najdeš střípky, náznaky, záblesky. Buď i ty krásný člověk, snaž se o to ze všech svých sil, z celé mysli své a srdce svého. Asi ti to hned moc nepůjde, ale buď trpělivý a stálý, kdo hledá, taky najde, můžeš si být jist. A buď trpělivý i k ostatním, mnozí z nich si pod tvrdou šnečí ulitou nosí taky takové touhy a zrovna tak hledají. Víš, člověče – buď člověkem, je docela blízko ten svět, který hledáš.