Posvěť se jméno Tvé

To se tak někdy probudíte ještě před svítáním, hodiny ukazují čas dávno před plánovaným začátkem dne, díváte se do stropu a hlavou vám táhnou stovky myšlenek na všelicos, vzpomínek na vše možné, úkolů, které jste nestihli a musíte ještě udělat… Ten krb myšlenek, který má být čistý, zjevně obsahuje kromě bukových polínek i převelikou hromadu spalitelného smetí všeho druhu.

Za oknem se budí den nejprve šedý a bezbarvý, jako kukla budoucího motýla, pak se nebe drobnými baletními krůčky mění ve stříbro. To už vstanete a jdete k oknu, opřete se zadumaně o kliku, protože je vám divné stát jen tak obyčejně a rovně, a stáváte se svědkem proměny kukly v motýla: stříbro se v ranním zázraku přetavuje ve zlato smíšené s mědí, vzniká barva zvaná starorůžová, toto alchymistické kouzlo se odehrává před zraky lidstva už miliony let a jediní, kdo se z něj dodnes vskutku poučili, jsou starověcí zlatníci ve svých nehynoucích dílech. My ostatní nad ním stojíme jako nad moudrým písmem, napsaným v nečitelné řeči neznámého národa.

A tu ve vás vyšlehne nesmírná touha po království Božím, po blízkosti Boha, po jeho poznání, po jeho jasu a záři. Cítíte se na dně hluboké šachty, chladné studny s blátivým dnem, zvané Země, a zatoužíte po teple, světle, barvách, kráse. Mimoděk vám vypučí v prsou tolik známá slova: Otče náš, jenž jsi na nebesích! A jste šťastní, že tato slova znáte, že máte čím se ke Stvořiteli obracet, že znáte zvolání, jímž můžete vzhlédnout vzhůru a vyjádřit tu přemíru díku, úcty a vděčnosti.

Svaté je jméno Tvé – tak vám to nekontrolováno zazní v duši; to slovo se rozlehne ránem jako sloupovou síní chrámu v plné slavnostnosti, rozběhne se do všech stran a dozní až v nejzazších koutech. Kdepak jen jsem cosi takového slyšel? ptáte se. Aha, to bylo ve Zjevení Janově:

"…a vprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: 'Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází… Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.'"

Tak to volají ty čtyři bytosti u nohou Božího trůnu. Takovými slovy vyjadřují činnost přijímání Božího záření, jeho přetváření a předávání dále, aby mohlo vzniknout a trvat stvoření. To je jejich úkol v Boží vůli, který přijímají ne jako povinnost, ale jsou jím naplněny a neznají ani nechtějí nic jiného.

Jenže tohle slovo – Svaté je jméno Tvé – v Otčenáši není. Pro pozemskou úroveň zní slova Ježíšovy modlitby k Bohu jinak: Posvěť se jméno Tvé! – Proč jen?

* * *

Protože posvětit máme jméno Boha tady na zemi my. Nejen chválit a ctít, ale činností světit jméno Boží.

Tak jako přijímají bytosti v Božském nesmírnou, žhavou záři vyzařování z Boha a předávají ji pozměněnou, ochlazenou dále, aby z ní čerpaly další úrovně, máme i my lidé dělat ve svém druhu totéž. Vlastně to tak dělají všechny bytosti a všichni tvorové v uspořádání světa, stejný princip a stejná činnost je předurčena všemu, co Tvůrcova milost postavila do bytí. My nosíme v sobě jiskru ducha, přijímáme sílu shůry, stéká k nám ze zdroje síly jako vanoucí vítr nebo proud vody. Kdyby tento proud ustal, svět by se zastavil, začal uvadat, rozpadl by se. Hnací síla, energie pochází z ruky Boží, jsou to trvalé a samočinné účinky prazákonů stvoření, nikoliv síla vzešlá z člověka. My pak ji máme užívat, směrovat, a máme ji směrovat v souladu s vůlí Stvořitele.

Čtenářům Poselství Grálu není neznámo, že mše ani pobožnost není "bohoslužbou", jak ji bývá zvykem nazývat, ale hodinou uctívání Boha. Ta záměna pojmů pak vede k pocitu věřících, že si vlastně účastí na nedělním shromáždění "odbyli" svou povinnost služby Bohu a uklidněni se mohou věnovat jiným věcem.

Pravá a jediná služba je souznačná s prací, s činností; sílu jsme od Boha obdrželi a užíváme ji tím, že pracujeme, že jsme činní. A pravá a jediná služba je taková práce, jaká je v souladu s vůlí Boží, podle jeho pravidel "správného chování".

"Posvětit" jméno Boží tedy máme vším, co děláme, způsobem, jakým nakládáme s jeho silou.

Nu dobrá, a co to vlastně znamená pro nás, nás obyčejné lidi?

Zrovna se nám před očima odvíjí, rozbaluje ranní zázrak: ze zlata a mědi ukované Slunce vystřeluje na obzoru svůj první cípek, je to jediný okamžik, kdy mu můžeme popatřit přímo do tváře a neoslepnout. Za chvíli už to nebude možné, stane se z něj bodavě oslnivý nebeský zdroj a ta ranní chvíle se stane nezopakovatelnou. Právě tak se za chvíli přihlásí o svá práva každodenní chod dne, lidé budou vstávat, ránem se zhruble rozezní zvuky všeho druhu, bude načase provést každoranní vstávací rituál, nu a po snídani už bude nejvyšší čas vřadit se do proudu ustaraných a spěchajících spoluobčanů a jít za svými povinnostmi. Zbude světlá vzpomínka, světlý paprsek, provázející dnem.

Jak tedy "posvětit," nepromarnit tu chvíli, nepromarnit ji tak, jako se s lítostí rozměňuje zlatá mince na měďáky, aby se z nich nakoupily každodenní nezbytnosti, až z ní zbude jen plná nákupní taška a hrstka drobných mincí?

* * *

Všechno, co děláme, všechno, i ty nejobyčejnější skutky ve shonu všedního dne, pohyby, slova, všechno má svědčit o tom, že v sobě nosíme jiskru ducha, že máme snášet dolů a rozlévat kolem sebe světlo, o kterém víme a se kterým můžeme být spojeni, jestliže chceme. Každé zamyšlení nad věcmi, každá odpověď kolegovi v zaměstnání, každé hledání odpovědi na obyčejné otázky, každé rozhodování, co budeme příští hodinu dělat… to všechno má být souznačné se slovy Posvěť se jméno Tvé!

Tohle je velké dobrodružství všedního dne, pozorovat sebe i své okolí očima Boží vůle – tedy v té míře, v jaké si tu vůli dokážeme představit. Trochu se přitom možná zděsíte, kolik že to dluhů ještě zbývá, vlastně je tu práce skoro na všem, a zaskočeni si připadnete jako úplní začátečníci. Cožpak to mé možná neobratné mnohaleté úsilí nebylo k ničemu? Jak to, že se cítím najednou zase jakoby na začátku?

Nejsme na začátku, jsme všichni uprostřed své cesty. Každý, každý z nás má za sebou kus upřímné, pokorné práce; k tomu nás všechny Poselství Grálu vychovává, a my bereme Poselství vážně. Jestli nevěříte, ohlédněte se prosím na to, jak jste na tom byl nebo byla před několika lety, a s úlevou připustíte, že ta až trýznivá práce na sobě nese své plody, že jste jinde než tehdy a že dnes byste některé věci udělali zcela jistě jinak a vyhnuli se těžkostem, které jste museli v minulosti zažít. A ve chvíli, kdy postoupíme o krok vzhůru na své úvozové cestě životem, se svahy po stranách cesty rozšíří a my dohlédneme šíře po obzoru kolem sebe. A uvidíme a ucítíme věci, které jsme předtím neviděli a necítili, trochu nás to zkormoutí a trochu nás to rozkuráží, že to takhle nenecháme a že se do toho pustíme. No a to je vlastně to posvěť se jméno Tvé!

Mezitím se slunce rozhořelo do plné síly, po dalekém východním nebi táhnou jemné ploché chmáry, blíže nad hlavou visí na obloze hutné bílé mraky jako kopce sladké šlehačky a plují oblažit všechny, kdo k nim pozvedne pohled. Ráno, zlaté a růžové a měděné, předalo své žezlo bílému dni. Zbyla po něm touha "přijď království Tvé" – kéž je tady, v tom zmítajícím se světě! – a odhodlání do dalšího dne: "Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi!"