Poslední soud a Chvála stáří

Tuhle se u mě zastavil mladý muž na rozhovor, potřebovali jsme spolu něco probrat. Mladí lidé jsou pěkní sami sebou, protože jsou mladí; jsou odvážní, protože si potřebují vydobýt své místo ve světě; a zastávají své názory vášnivě a přesvědčeně, protože… protože jsou mladí.

Když odcházel, řekl mi v předsíni: "Víte, já si myslím, že až odejde vaše generace, bude tak za padesát nebo sto let Hnutí Grálu stále více církví".

Nebude, řekl jsem mu. Ze dvou důvodů. Ten první je soud. Tentokrát to nebude trvat dva tisíce let jako v křesťanství, každá odchylka se postupně ukáže v plném světle a rozsoudí. A druhým je samotné vědění Poselství, hlásající samostatnost, povinnost vlastní cesty – na rozdíl od učení, zdůrazňujícího církev a papeže jako závaznou autoritu. A k Poselství se Hnutí bude stále vracet a korigovat podle něj své jednání.

Podal mi ruku a byl pryč. Zůstaly po něm prázdné čajové šálky a ledacos, co by se dalo dopovědět. Jestli by mě vydržel poslouchat, celý večer mi skákal do řeči a já mu to neměl za zlé, jaksi to patřilo k té jeho nedočkavosti života.

Víte, řekl bych mu, ten soud – nikdo z nás neví, kdy skončí, jen víme, že začal a vidíme kolem sebe, že začal. I sám Abd-ru-shin potvrdil, že ten čas jeho konce zná jen Bůh Otec. Můžeme si myslet, že bude trvat přinejmenším více desetiletí; a přitom to v nás hrkne při každé katastrofě – klimatické, finanční… a jakože k tomu máme kolem sebe dost důvodů. Už je to tady, bleskne v nás; ale není, jen se ten šroub postupně stále více utahuje, závit za závitem. Tlak se zvětšuje a my se mu neumíme ani nemůžeme vyhnout, zato se umíme a můžeme učit jej snášet. A jde to, opravdu jej snášíme, zvykáme si na něj a zpevňujeme se ve složitosti života a náročnosti jeho úkolů. Kromě toho víme, proč to tak je a že je to tak spravedlivé. Jisté je to, že vskutku probíhá a že jej vidíme kolem sebe, rozhlédneme-li se jen vidoucíma očima, bez brýlí "domnění", jak psal Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce:

"Ač jste mi ústa sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest".

A hleďmeť, pane Amosi, máme tu u nás pár šejdířů podivných, ba i mysli zlé, a jejich ovečky poslušné, šejdířů těch služebnice, a pak chasu posměvačnou, srandu nevážnou si z věcí vážných tropící a mínění veřejné do uliček pochybných zavádějící. Ale též zase bezpočet lidí zbožných a slušných, Boha životem svým chválících, nikterak se nad bližními svými nevyvyšujících, takže ani o nich nevědouc, masa neznalá neví ani, kterak blízko jest hledání jejich Pravdy Boží, duchovníky item biskupy nepokažené. Je pak, ctný pane Amosi, obraz ten přepestrý, nesličný a nesrozumitelný, až už i tesknotu plodící… do chvíle, než ty okuláry sejmeme a očima Poselství uvyklýma kol sebe se rozhlédneme. A hle – náhle je ticho, jasno a pořádek:

"Na mém Slově se budete soudit!"

Shůry přicházející Slovo je vyslovenou vůlí Boží; je tomu tak od doby, kdy zadunělo "Budiž Světlo!" A to dnešní Slovo – s ním se mají lidé setkat, přejde kolem nich tiše a neokázale, se silou, míjící se s básnickou vznosností, příjemným lichocením i shovívavými ohledy na slabosti lidské. Pohlédne na lidi kolem a zeptá se: A ty?

Odpovědí mu jsou stovky vděčných a šťastných lidí, žasnoucích nad prostotou, přirozeností a moudrostí Pravdy, ujišťujících se o tom znovu a znovu a odhodlaných žít podle ní. Ale běda tam, kde sídlí ješitnost, sklony k nízkému, lenost ducha – nic nebude nikomu prominuto a my přicházíme na řadu jako první. Ale také procítíme laskavou pomoc, porozumění i vedení na těch složitých cestách. Vždyť těch silných pomocníků je nahoře mnoho, ale pomohou jen tam, kde smějí.

A my staří a Hnutí Grálu?

Víte, dobrý mladý muži, my stárnoucí lidé jsme zároveň bohatí lidé. Ano, prožili jsme větší část života ve světě, nenabízejícím ani zlomek těch možností, které požíváte vy. Ale jsme bohatí, protože jsme nežili lehce. Jsme bohatší o dvě perly v truhlici svých pokladů.

Ten první je totalita. Vyznávat za totality Poselství znamenalo pohybovat se na hraně nepříjemností a, buďme upřímní, i strachu. Jednou jsme převáželi na Vomperberg český psací stroj. To nebyla až tak legrace; špatně by se vysvětlovalo, nač vezeme do kapitalistického zahraničí český stroj, komu jej vezeme, co se na něm bude psát, jména a adresy spolupracovníků – jeden výslech na hranicích, druhý na Bezpečnosti doma, dopady v zaměstnání… Dostat se na slavnost na Hoře znamenalo napřed několik let neúspěšných žádostí, a nakonec vyřizování od ledna až do léta, abyste stihli zářijovou slavnost: souhlas vedoucího, souhlas ředitele, vyjádření KSČ, vojenské správy… Na hraničním přechodu Dvořiště jsme zastavili jako jediní kandidáti přejezdu do Rakouska. Vzali nám pasy a nechali nás půl hodiny čekat. Věděli jsme, že nás zpoza záclony pozorují, vystavují nás neklidu a nejistotě, a známý kolega odborník mi řekl, že mají specielní dálkové mikrofony. Tak jsme se celou dobu bavili o psu mé maminky, jakou bude mít radost, až se vrátíme. Nakonec vyšla žena v uniformě. To bylo špatné, ženy bývaly nepříjemné a nekompromisní, muži byli jaksi… jaksi jakoby vlídnější.

"Otevřete!" řekla. Docela nahoře v kufru byly turistické boty a ruksak, ale to ji nezmátlo. Pod ním bylo 60 l benzinu v kanystrech zabalených v celtových taškách – tehdy stál benzin, myslím, 4 Kčs, možná o něco víc; v zahraničí pětinásobek a za valuty. Docela vzadu na dně byl kufr se šaty na slavnost a stroj v tvrdém plastovém kufru, také šetrně zabalený, aby neurážel celníky. Zaklepala na plech: "Co je to?" zeptala se. "Benzin!" pravil jsem zdvořile. Přehrabala zavazadla a zase zaklepala na celtový obal: "Co je to?" "Benzin!" Zase přesunula pár věcí. "A tohle?" zaklepala. "Benzin!" Nakonec se dohrabala dozadu a zaklepala na plastový kufr. "To je taky benzin," řekla – ona to řekla! Neřekl jsem ani slovo, zato vzhůru vyšlehla bouře díku, radosti a štěstí. "Jeďte," řekla chladně. Jeli jsme.

O podobných episodách by mohlo svědčit mnoho lidí – o neobjevených i objevených písemnostech na dně zavazadel, nepříjemnostech na hranici, o nerovných výsleších nezkušených čtenářů Poselství zkušenými jestřáby StB, o udáních, o nedůvěře vůči neznámým lidem.

Víte, když si porovnám ty tehdejší útrapy, kdy každá hodina pobytu na slavnosti byla klenotem, který se nosil v duši po dlouhou dobu, kdy se odjíždělo se sevřeným srdcem a s myšlenkou: za kolik let se znovu na slavnost dostanu?… A ta dnešní snadnost a to nedůstojné rozvažování, jestli se to vyplatí, kolik dnů dovolené a kolik nepohodlí to bude stát…

Ta druhá perla, dobrý mladý muži, to jsou léta těsně po roce 1989. V prosinci 89 zářilo na Hoře slunce, šťastní lidé posedávali na lavičkách bez kabátů, zatímco ve stínu to zvonilo mrazem; v Praze se volil president a nikdo nevěděl, jak to dopadne. A pak ta následující léta štěstí a svobody, shánění pronajatých sálů na pobožnosti, ty plameny štěstí, vděčnosti, díku, rozechvění. Tehdy se budovalo, byli jsme provázeni pomocí shůry, protože jsme byli plni díku, že smíme. Když mi dnes padnou do ruky staré fotografie, dívám se do těch tehdejších usměvavých tváří a ptám se: kde jste dnes asi Vy? A Vy? A tahle paní – pojednou mi oznámila, že si doma dělají SVOJI místnost pro pobožnosti. Proč? No, protože tady ta společná nemá to pravé vyzařování, a někteří mí sousedé mají záření, které mě ruší… Abd-ru-shin jednou nazval podobné jednání rozmazleností; my přece máme být připraveni i na velmi jinorodé lidi, mnohem jinorodější, než trochu jiní čtenáři Poselství na vedlejší židli, nežijeme přece ve skleníku. A nejeden z tehdejších lidí již mezitím zvlažněl, už mu to všechno jaksi tolik neříká jako dřív, víte, časy se změnily a člověk má teď tolik starostí, určitě víc, než dřív… Inu, svoboda znamená volnost v rozhodování, žádné nucení ani zákazy – jaký jsi, člověče, ukaž se, když ti nic nebrání a nepřekáží.

Takže – ta perla nám zůstala perlou, ale ne všem; každý máme tu moc perly i zahazovat nebo je nechat zmatnět a zešednout. Snad se jednou ti jedni rozpomenou, až se jim zákonitě připomene život tvrdou pěstí, co mohli mít snadno a v radosti, co bylo tak blízko. Ale my ostatní – my na ty prožitky nikdy nezapomeneme, navždy nás zformovaly, jsou nám částí našeho nesmazatelného bohatství, shromažďovaného spolu s lety.

A docela nakonec, dobrý mladý muži, bych se Vás rád poptal: a co Vy? Víte, Hnutí je takové, jací jsou v něm lidé – nejen ti ve vedoucích pozicích; ta výstavba, co jsem na ni vzpomněl, ta je dílem lidí, veslařů v člunu, ne vedoucích kruhů Grálu, ti přitom jen kormidlovali a radovali se z díla. Co uděláte Vy, aby, já to řeknu svými slovy, Hnutí nezastydlo ve strnulosti? Nemyslím tu požadovačnost a kritičnost těch, kteří jaksi nestačili ještě nic udělat a už vědí, že to, co je dnes, je špatně. Myslím to "můj život budiž díkem Tobě" a rozhlédání, jakýmže to činem bych "Tobě" mohl poděkovat?