Pohádka o práci

"Kdo hledá, často mě najde. Kdo mě hledá, je blázen." Tak to praví jedna z dětských hádanek. Odpověď? "Nic!" Kdo hledá, často nic nenajde, ale kdo hledá "nic," je blázen.

Takhle nějak podobně to dopadá s hádankou, zvanou "práce." Všichni uznávají, že je potřebná, ale podvědomě se jim do ní jaksi nechce. Pardon, ne všem, to bychom křivdili nejen workholikům, ale i mnohým pracovním nadšencům. Třeba starým fortelným řemeslníkům, kteří se do své milované práce tak zaberou, že si za ni zapomenou vystavit účet.

Většina národa se ale spíš těší na páteční večer, až si udělají pořádný oraz, a radují se ze dvou dnů volna, ve kterých si konečně uspořádají život podle svých představ a zájmů. Jedni vyrazí do přírody, druzí stlučou boudu pro psa a třetí se pořádně vyspí, utahaní celotýdenním pracovním tempem.

Je to tak: práce nás povětšinou nutí do něčeho, co bychom sami přinejmenším dělali jinak, podle jiných představ, nebo aspoň v jiné intenzitě. Popřípadě bychom ji nedělali vůbec a dělali něco úplně jiného. Přesto musíme a chceme před prací s vděčností smeknout a vzdát jí chválu. Nejen proto, že nám do rodiny přináší peníze na chleba s máslem, na bydlení a na benzin; to je samozřejmě nutné a správné. Taky nejen proto, že práce vytváří hodnoty a zušlechťuje okolí. Ale práce je pro nás taky, a to hlavně, okamžikem pravdy, setkáním našeho vnitřního světa představ a domnělých schopností se světem skutečným, do kterého jsme se narodili a ve kterém se máme osvědčit. Až v práci se ukáže, nakolik jsou naše představy o vlastních hodnotách pravdivé.

Ale víte co? Necháme moudrého poučování – což takhle dát si pohádku? Tak poslouchejte:

Byl jednou jeden mládenec, jmenoval se… jmenoval se Giorgio, to je vlastně po našem Jiřík. Tenhle mládenec chodil celé dny po břehu moře a snil. Mohl si to dovolit, protože měl bohaté rodiče – ti měli tolik peněz, že se o ně museli pořád starat a neměli čas na nic jiného.

Jednoho dne vyslechl Giorgio pohádku o Zlatovlásce, a v té pohádce stojí, že Jiřík ochutnal zázračnou rybu a od té doby rozuměl řeči všech zvířat. Možná dokonce i řeči všech lidí a řeči všech věcí. To se Giorgiovi moc líbilo a usmyslil si, že takovou rybu získá a že potom bude jen tak bez práce všemu rozumět. A tak na svých zasněných toulkách hledal, jestli náhodou takovou rybu moře na břeh nevyplavilo. Jenomže moře se zbavuje jen věcí, které nepotřebuje, a tak nacházel jen prázdné škeble, chaluhy a dřevěné klacky. Plastové pytlíky tehdy ještě nebyly.

No dobrá, urazil se Giorgio, však já na tu rybu vyzraju. Nakoupil si v nejlepším značkovém obchodě města nejlepší značkovou udici a šel rybu lovit. Jenomže to neuměl – on vlastně neuměl vůbec nic, protože nikdy nic nedělal. Nevěděl, jakou návnadu, v jakou denní dobu, při jakém počasí, na jakém místě a do jaké hloubky má nahodit, a tak jen semtam chytil nějakou alborellu, aringu nebo sardellu.

Takhle já svou kouzelnou rybu nikdy nechytím, zklamal se Jiřík, a pevně se rozhodl: Zítra si přivstanu už před svítáním, obléknu si značkové šaty do nepohody a zajdu k rybářům, co právě budou vyplouvat na moře. A nabídnu jim, že jim tedy jako budu pomáhat. – No to jste neviděli, jak se ti rybáři rozchechtali, když k nim přišel jelimánek, co v životě ještě nikdy na nic nesáhl, a hlásil se do práce. Starý Alfonso, ten se smál ze všeho nejvíc, až smíchy přepadl do vody a loďka mu šeredně přimáčkla nohu. To se rybáři řehtali ještě víc, protože to byli drsní hoši, ale zase se smát přestali, protože to zranění bylo molto grave, a tak odnesli Alfonsa na břeh a zavolali k němu dottore, tedy felčara neboli ranhojiče. A Giorgina, představte si, Giorgina s sebou vzali, protože jim chyběl jeden do party a protože se těšili, jak si na tom nešikovi zgustnou. A navíc Giorgino za práci nic nechtěl, jen jednu rybu, kterou si sám vybere.

No, zezačátku si na něm opravdu pošmákli, protože Giorgio měl obě ruce levé, sílu jako pápěrka a při práci se motal jako chycená ryba v síti. Co chvíli se o něco potloukl, o něco odřel a něco mu upadlo. Jenomže, to se musí nechat, zase byl houžvička, a tak se nedal. A když chlapům jen tak zpaměti vypočetl poloměr kruhu, aby si mohli rozvrhnout rozložení sítě, tak se na něho poprvé podívali trošku jinak.

A tak začal zasněný Jiřík denně docházet a pracovat spolu s rybáři. A protože byl houžvička a nedal se, protože se o všechno zajímal, dával na všechno pozor a do práce se zakousl, začal časem platit za celkem slušného pomocníka. Ze všeho nejlepší byl při třídění chycených ryb: ani jedna mu neušla, všechny pečlivě probral a všechny znal, všechna čest. Taky byl dobrý při spravování sítí, měl moc šikovné ruce na vázání uzlíků a jedním hmatem rozpoznal, jestli oko vydrží, nebo se musí spravit.

Tak uplynul rok. Z Giorgina se stal zkušený rybář. Věděl, že na namožená záda je nejlepší olivový olej, a znal mnoho stupňů únavy, od prudké ospalosti, ze které se stačí čtvrthodinku vyspat, až po dlouhou, táhlou únavu, které se dá dlouho vzdorovat, ale pak se po ní musí dlouho odpočívat. Giorgio je znal všechny. Taky věděl, že při východním větru se ryby stahují do větších hloubek… prostě to všechno znal.

Jednou takhle zase šel po břehu… ne, nepotkal tu rybu, potkal starého Alfonsa. Alfonso chodil o holi, kulhal, taky zestárl a už nejezdil na moře. Giorgio uctivě pozdravil.

"Á, Giorgino – máme to dnes hezký den, co?" odpověděl vlídně starý.

"Hezký, Alfonso," souhlasil Giorgio a kouknul se na oblohu. "Ale támhle se nad Monte Bigio sbírají takové ty šedé obláčky s vlnitým krajem, vlny mají hřebínky dofialova a proudí jiným směrem, než fouká vítr. A ovce jsem viděl slézat ze skal do úžlabiny, a od rána jsem neslyšel v lese pokřikovat ptáka Posměváka. Moc bych za to nedal, že se strhne pěkný vítr, jako tehdy, když to Giuseppemu vzalo střechu."

"Ale jdi, neslyšel?" pochyboval starý, "a copak to byl ráno v lese za ptačí křik?"

"To byl přece picchio," namítl Giorgio, "kdepak se tu jenom vzal, to on vydává takový naříkavý pokřik, ačkoliv mu nikdo nic špatného nedělá. Tuhle se mu zkusil kocour Pepe dostat do hnízda na mláďata, ale pěkně to od něho schytal zobákem, tak teď leží u Cristiny v kuchyni a líže si rány."

"Poslyš, Giorgio," řekl náhle Alfonso a zkoumavě se na mladého muže zadíval, "řekni mně jednu věc: Pročpak ty vlastně pracuješ u Francesca na lodi, když bys místo toho mohl celý den jen tak sedět a popíjet Châteauneuf-du-Pap, nebo aspoň Campetto Lambrusco?"

Giorgio, tedy Jiřík napřed zaváhal, a pak vyklopil Alfonsovi, proč se dal na rybařinu: Protože chce chytit zázračnou rybu, aby od té doby rozuměl řeči všech zvířat, možná dokonce řeči všech lidí a řeči všech věcí.

A tu se na něj Alfonso dlouho díval, mlčel, nakonec zvedl hůl a ukázal obloukem na celé okolí:

"Giorgino," pravil tak jaksi měkce, "a copak nevíš, že jsi tu rybu už chytil?"