O putování duší po pozemské smrti

"A když nebudeš jíst špenát, umřeš a bude z tebe kostlivec, hú!" pravila mstivě malá Eliška, "to budeš mít za to!"

"Ne!" zakřičel malý Jakub a plácl lžící do talíře, "nebude, tatínek říkal, že až umřu, tak se budu vznášet jako nafukovací balón a už mě nebude bolet noha!"

"Tak dost!" zahřměla paní Jiráková vojenským hlasem, "Eliško, do kuchyně utřít nádobí, a ty, Jakube, ať máš ten oběd v sobě!" Šlehla po dětech pohledem, věstícím konec respektování jejich něžných osobností a přechod do hrubší úrovně výchovy.

"Po kom to ty děti mají," postěžovala si vedle v pokoji. Manžel upřeně zíral do namodralé obrazovky počítače a dával najevo, že na hladinu vypouští jen nevýznamné bubliny. "Po kom… no přece po nás," pravil nepřítomně jako vedlejší produkt svého bytí na Zemi. Bylo patrno, že nad odpovědí nepotřebuje přemýšlet, jinak by ji nedal dohromady.

"Nezírej laskavě do té bedny, když se mnou mluvíš," vzkypěla Alice Jiráková, "nebo ti ji jednou roztřískám. Měla jsem to udělat už dávno."

"Proč bys to dělala?" vykulil nevinné oči Bruno Jirák. Vypadal jako pohádkový Honza čerstvě po vstupu do cizího království, potaženého černým suknem. "Co ti na tom počítači vadí?"

"TY mně vadíš," začala nabírat na teplotě, ale Bruno ji srazil z ohnivých výšin do studené vody: "Můžeme mluvit k tématu? Jak zní tvoje otázka?"

Neschopna jediného slova a zhrzena v nejjemnějších ženských citech, sebrala Alice utěrku a vyrazila z místnosti.

"Alice," pravil měkce Bruno, "nechoď pryč." Zatraceně, pomyslila si, zase mě dostal. Ale na rodičovské sdružení půjde místo mě on, to mu nedaruju. Já jdu ve středu do aerobiku.

"Vždyť nás, Alice, ty děti napodobují, jsme pro ně vzory, opírají se o nás, opakují nás."

"Ale ty morbidní hovory o smrti já poslouchat nebudu," vzepřela se Alice, "kdybys tohle začal se mnou probírat tenkrát, když jsme spolu chodili, tak jsem si místo tebe vzala Sedláčka, i když je blonďák. – Proč se vůbec o tomhle tématu bavíme?"

"Protože se na ně děti ptají," děl neochvějně Bruno, "potřebují to vědět, když už o tom nechceš nic vědět ty. Celý svět se tváří, že ho rozbolely zuby, když se začne o smrti. Celý svět ne, jen my tady v Evropě. Od dob, co nám církve zakázaly myslet na reinkarnaci, jsme ztratili nit života "odkud – kam", a částečně taky "proč". Namísto radosti a jistoty ve vědění se z nás staly zkroušené a zkroucené gotické sochy. Nebo naopak karnevalové masky, co si užívají večera a nechtějí vědět, co přijde po půlnoci. Ze zemřelých, přirozeně žijících dál svůj život, jsme udělali bubáky. Samozřejmě, že žijeme tady a teď, uprostřed denního světla, ale každé zakázané téma je černá díra, která nám vysává síly. O žádné jiné otázce nekoluje tolik ustrašených nesmyslů, jako o smrti. Hřbitovní nápisy jsou plné pohádek o věčném spánku a nicotě, a přitom je dnes pohromadě už celý kopec důkazů, že život pokračuje po smrti plynule dál. Všechno dnes hovoří pro to, aby se lidi přestali trápit a začali vědět. Ostatně – když ti zemřela maminka, tak ti ty, ehm, morbidní hovory nevadily."

"To je pravda," připustila Alice férově. "Najednou se na mě šklebily všechny kouty, kam jsem se jen podívala, jako když ti povodeň vezme dům a ty se nemáš kam uchýlit. Navíc jsem mámu jasně uviděla ve snu, přišla za mnou, byla zmatená a nevěděla, co má dělat. Bylo to tak živé, dodnes vím, že to nebyl jenom sen. A já jsem jí neuměla nic kloudného říct. Ráno mi volala sestra, že u ní v kuchyni spadly v noci nástěnné hodiny a že se s ní přišla maminka ve snu rozloučit. Ještě než jsme volaly do nemocnice, obě jsme věděly, že maminka v noci zemřela."

"Tohle lidé po smrti často dělají, jdou tam, kam je táhne srdce, k příbuzným a kamarádům. Ale spousta zemřelých vůbec neví, že zemřeli, protože buďto nevěří v další život, nebo si naopak představují Ježíše, jak jim osobně setře slzy z očí. Nic takového se nestane a namísto toho žijí plynule dál. Hodně z nich nemá ani nezná žádné vyšší cíle, tak se po smrti potloukají ve stejném okolí, v jakém žili předtím – v kanceláři, v obchodě, v bytech, slídí po hospodách, protože je přitahují pocity pijáků a jedlíků… cítí se přitahováni stejnorodým prostředím a stejnorodými lidmi. Jiní se ocitnou po smrti v šeru a ve tmě, protože si vlastně nepřáli nic jiného – nic nevědět a nebýt."

"To je dost pochmurný obraz," zavrčela Alice.

"Je to splnění jejich přání," mínil Bruno, "sami to tak vlastně chtěli, i když o tom neměli představu."

"Tak to se tedy na tu smrt moc netěším," hodila Alice utěrku na stůl a vstala, "radši se budu zuby nehty držet tady toho slzavého údolí."

"Nepřikrývej mi jemnou elektroniku mokrou utěrkou na nádobí," napomenul ji Bruno, "já ti taky nemíchám depilační krém mezi šampóny. Ostatně, kdo má v sobě vyšší cíle…"

"Když už mluvíš o depilaci," oplatila mu choť ledově, "tak mě zajímá, kdy mi pokosíš v zahradě trávu, ještě než do ní napadají ze stromů padavčata. Pak už bude pozdě."

"Ostatně, kdo má v sobě vyšší cíle," nedal se rušit Bruno, "dostane zrovna tak to, oč se snaží. Až si odžije kus svého pozemského života, bude pokračovat v dalším vzdělávání, uzrávání, zušlechťování. Nemá se čeho bát. Země je ta nejpracnější, nejvzdálenější úroveň – řádně si prožít tuto první třídu obecné školy je to nejtěžší v celém našem bytí. Kdo to nezvládne napoprvé, opakuje ročník, většinou i víckrát, dokud není zralý na další. Ten už pak je lehčí, je tam víc světla, krásy, lehkosti a dokonalosti. Však si pamatuješ – lidé, kteří zažili klinickou smrt, se někdy ani nechtěli vracet zpátky, tak jim to tam připadalo krásné. Ale taky jim bylo jasné, že si napřed musí tady na zemi řádně prožít všechno, co prožít mají; předtím tam nahoru nemohou."

"Vyšší cíle? To zní jako z učebnice. To musí mít člověk na čele razítko církve, nebo filosofické vzdělání? Nebo chodit zasněně po ulici jako v jiném světě a neumět doma spravit zásuvku, protože to není dost vysoký cíl? Nic neumět, nic nevědět, nic nečíst ani nevidět, nic si nepamatovat, protože jim to nestojí za námahu? Číst zezásady jen hodnotnou duchovní literaturu, ostatní není dost wert?" Alice znovu hodila utěrku na stůl, tentokrát na jiné místo.

"Ale kdež," pravil znechuceně Bruno, "život se neptá, co si o sobě myslíš, ale jaká jsi. Vnitřní živost je něco úplně jiného než přiznání k církvi – a to, co jsi právě vyjmenovala, je čiročirá duchovní lenost pomíchaná s farizejstvím. Ty cíle si člověk ani nemusí umět přesně vytyčovat – spíš než o cíle jde o cítění, chtění, touhu, živost ducha v sobě činného, snad je v tom i takový neklid, potom pohyb, neústupné odhodlání…" Brunovi došla slova, ale ve vzduchu pomalu vyvstalo porozumění, jako se z lesa zvedají po dešti páry.

"Víš, já to všechno vím," připustila Alice, "ale stejně mi schází to poslední vnitřní přiznání, že to opravdu přijímám. Jak vlastně dojde člověk k přesvědčení?"

"Přesvědčení je víra a vědění. Uvěřit můžeš i nesmyslu. Ale přesvědčení – to znamená, že víš, že věci dávají smysl, že do sebe zapadají, dávají jasný a moudrý obraz světa. A pokračování života takový moudrý obraz dává."