O kouzelném ptákovi

Jestli máte cestu do Liberce, udělejte si čas na Jizerské hory. Do Liberce se jezdí kvůli lidem, no a do Jizerských hor… jaksi kvůli Jizerským horám.

Takový jeden slunečný a větrný den na skalách Ptačích kup – to si ani nemůžete smeknout čepici na znamení úcty, aby vám vichr neodfoukl hlavu, a tak si ji necháte naraženou na uších a jen tak se koukáte jakoby nic. Po travnatých hřebenech přebíhají vlny větru, v jehličí to šumí a syčí, větvičky borůvčí se bázlivě chvějí, slunce a vítr se dělí o vládu nad krajem jako dvě božstva.

Na větev blízko vás si sedne černý kropenatý pták a nedůvěřivě kouká jedním okem. Neuděláš mně nic? ptá se. Ale kdepak, vůbec ne, odpovíte; docela jen v duchu, abyste ho nevyplašili. To je dobře, řekne ten pták, já jsem totiž kouzelník a splním ti jedno přání. Ale ne aby sis přál zlatý palác, ten si u nás jednou přála rybářova žena, a nakonec jí nezůstalo vůbec nic. To ne, řeknete tomu ptákovi, víš, mně vlastně připadá, jako bych měl všeho dost, co potřebuju k bohatému životu, i když to tak nevypadá. – Snad jenom bych si přál nemít chvíli nic na práci, nekoukat se do kalendáře na úkoly, ale jen tak kolem sebe na svět, a hlavou i srdcem by mi přitom táhly myšlenky jako obláčky na nebi, a cítil bych takovou vděčnost…

Aha, řekl ten pták, a že jsem tak smělý – co to děláš právě teď? A vy se zastydíte, že si porád cosi přejete, co vlastně už máte, že vám jakoby protéká život mezi prsty a přitom ho máte plné dlaně. Ale jejej, řeknete tomu kropenatému ptákovi, tak to jsem vlastně to přání prošvihl. Mohl jsem si místo toho přát… třeba nový počítač, nebo nová kolena, ta mám ztuhlá právě od toho počítače… víš co, mohl bych si tě aspoň vyfotit?

No, zrovna tohle ti splním dost nerad, řekl mi ten pták a celý se nastražil, jako by chtěl každým mžikem frnknout. Co to máš v ruce, nestřelíš po mně prakem? Ale kdepak, vůbec ne, jenom chvilku vydrž na té větvi, to je vlastně celé moje přání, všechna ostatní se mi už splnila. Tak, děkuju ti, ptáku! No dobrá, když to muselo být, zamračil se pták a vypadal přísně jako každý starý černý kouzelník; nevím, jak tobě se mnou, ale já jsem se s tebou cítil takový nesvůj, docela rád už frnknu a poletím za svým; a co budeš dělat ty?

Já? Já, milý kropenatý ptáku, žiju a děkuju, to je taková zvláštní činnost, víš?

To máš tak, vysvětlil jsem mu: V mládí si žiješ pro sebe a máš plné ruce práce sám se sebou. K životu ti stačí jeden malý pokoj a na sobotu jeden malý ruksak. Potom vykročíš z toho kruhu, co sis namaloval křídou kolem sebe, s někým se spojíš, a už jste dva. Ale pořád ti k životu stačí dva malé ruksaky a jeden malý pokoj. No a život jde dál, najednou už jste tři, potřebujete tři velké pokoje a tři velké ruksaky a všechno to dostane nový rozměr navíc. Už nežiješ sám se sebou a sám pro sebe, ale pro jiné. Jste rodina.

No a tenhle život v rodině je takovým úvodem k něčemu, co pak bude pokračovat pořád dál, až si v nastupujícím stáří uvědomíš: ty dny života mého jsou čím dál pracnější, mizí z nich bezstarostnost, růžový nádech a romantika, život pro sebe. Přibývá povinností a úkolů, taky ty mladické síly jsou na ústupu, ale zato se jako skalisko z hlubin moře začíná vynořovat nová země: žiješ pro jiné, pro něco, co tě přesahuje a co je víc než ty.

Napřed se trochu ošíváš, potom si zvykáš, později už víš, že je to tak správné, no a nakonec je ti jasné: jinak bych to nechtěl. Tohle je plod mého životního uzrávání.

Pták zmizel. Tak už to kouzelníci umějí – splní přání a rozplynou se.