Nebezpečí esoteriky

Při ranním česání spatřil Václav Karpíšek v zrcadle za sebou ducha. Duch měl světlemodrý plášť, plavé vlasy a zkoumavou tvář. Křídla neměl. Karpíšek se zděsil, trhl sebou a bleskem se otočil, až mu chruplo za krkem. Ale za ním nikdo nestál. Tu se vyděsil podruhé a s úlevou z něj vyjelo "fuj!" Potřetí se zděsil, když se zase podíval do zrcadla a duch tam stál stejně jako předtím. Navíc bylo jasné, že to všechno slyšel a možná mu čte i myšlenky.

"Karpíšku, Karpíšku," vyčetl mu duch vševědoucně, "tak věříš ty v záhrobní život, nebo ne? A když věříš, tak co se děsíš?"

Václav Karpíšek byl vyveden z míry. Nejraději by rozpaky sklopil oči, ale zároveň nechtěl přijít ani o vteřinu pohledu na ducha.

"To, co z tebe vypadne první, je doopravdy tvoje. A to bylo, jak sám vidíš, slovo Fuj!" Duch mu věnoval dlouhý pohled, pod jehož spirituálními vibracemi Václav poklesl na duchu.

Karpíšek zatoužil obrátit list. "Vítám tě u nás," začal důstojně, "náš esoterický kroužek se svým svědomitým úsilím dopracoval k několika setkáním s oním světem; ty jsi však první návštěva, tak říkajíc, na soukromé bázi mimo rámec našeho společenství. V poslední době jsme dosáhli spojení s Aštararem de Boiron, Velmistrem Řádu Purpurového Plamene. Kdo jsi ty, duchu, a proč jsi přišel?"

"Já jsem Komárek, krejčí a spiritista ze Semil," pravil duch v plášti. "A co se týče Velmistra, ten je původním povoláním herec."

Karpíšek pocítil, jak se z něj vytrácí pocit povznesenosti a nahrazuje jej nedůvěra.

"Herec?" uklouzlo mu pochybovačně, "a ve kterém filmu hrál?"

"Hrával v Římě antické tragédie. Uměl to dobře, při jeho královských gestech diváky mrazilo v zádech. Jenomže mu obdiv stoupl do hlavy a už mu to tak zůstalo. Teď se nechává obdivovat všude, kde se uchytí."

"To není možné," vypravil ze sebe Václav Karpíšek, "ta jeho ušlechtilost, vznešenost, on nás vede vzhůru, pasoval nás na rytíře pravdy a světla –"

"Jo," pravil duch Komárek odborně, "tohle udělal už jedněm ve Francii, a byly té ostudy plné noviny. Jenomže on je starý ješita a vy pod tím jeho vedením už taky. To vás teď spojuje. On si myslí, že je něco víc než ostatní, a vy si to teď myslíte zrovna tak. Poslyš, Václave – my zemřelí zůstáváme stejně moudří nebo hloupí, žvaniví a důležití nebo skromní a milující, jako dřív; to, co vám říkáme a vnukáme, musíte vážit stejně jako článek z novin, jestli to můžete přijmout za své. Když vás osloví někdo cizí na ulici, jste ostražití, ale nad hlasem člověka ze záhrobí jste u vytržení a necháte si napovídat ty největší nesmysly, protože… protože jsou z nadpřirozena a neviditelna. – Čerta starého z nadpřirozena," ulevil si bývalý spiritista Komárek, "a už vůbec ne z neviditelna. My vás vidíme moc dobře. A číst vám myšlenky je nám stejně lehké jako vám se koukat na televizi.

A teď mě dobře poslouchej: oproti novinám je tu jeden nepříjemný rozdíl. Ti lepší z nás už tady ve vašem okolí nejsou. Žijí ve vyšších, jemnějších úrovních. Ti, co zbyli, jsou připoutaní k zemi, zamotaní do vlastních chyb a neřestí, schází jim vyšší zájmy, hledají koho by obalamutili, vnukají vám plody své škodolibosti a hledí vás připoutat stejně jako sami sebe. A vy si ještě necháte otevírat čakry a cvičíte se v tom, abyste to všechno líp viděli a vnímali. Obyčejný život podle Pánaboha vám připadá moc… neinteresantní."

Václavovi se tenhle hovor přestával líbit.

"Že jsem tak smělý, a copak tu pohledáváš ty, co?" vykoukl nedůvěřivě.

Duch se usmál a najednou měl takové teplé oči.

"Vzpomínáš si na tu bělovlasou stařenku, co jsi se jí zastal v samoobsluze? Zrovna jsi kamsi spěchal, ty vůbec pořád někam spěcháš, já jsem se k tobě přitočil a ty jsi to mé šeptání poslechl. Zrovna jí umřel muž, měla takové bolavé srdce a svět se jí zdál cizí a bezcitný. I já jsem ty svoje pozemské roky prospěchal, na to nejdůležitější mi chyběl čas i zájem, a teď chci pomáhal druhým, co dělají stejné bláhovosti."

Karpíšek zrozpačitěl. "Nevěděl jsem, že taková maličkost… je tak důležitá."

"Ty to víš, ale jen tehdy, když to vysvětluješ jiným. Najít to ve vlastním životě neumíš. Všechny ty záhrobní matohlavy nepotřebuješ, stačí ti uvědomit si, co všechno už sám tušíš."

Duch chvíli pozoroval Václava přes zrcadlo.

"Až dnes přijdeš do práce, čeká tě pořádný průšvih. Ale ty se ničeho neboj, když napřeš všechny síly, ustojíš to. Ničeho se neboj, Václave, – ničeho, ničeho, ničeho. Nejsi sám, všechno kolem tebe ti pomáhá nebo škodí podle tvého vlastního směřování, a to úplně stačí. Podívej, jaký je dnes východ slunce, bude krásný den!"

Václav otočil hlavu k oknu. Zpoza obzoru zářily měděné a zlaté paprsky a podsvěcovaly šedozelená oblaka. Ta se pod jejich dotekem změnila v roztavený kov jako od kamene mudrců, po staletí marně hledaného na zemi. Když se otočil zpátky, duch v zrcadle už nebyl, ztratil se.

"Však vím, že jsi tu," řekl mu. "Ano, bude krásný den."