(Ne)viditelná moc myšlenek

To se tak někdy v noci probudíte, založíte si ruce za hlavu, díváte se a posloucháte. Vidět je strop, v polotmě jakoby prázdný, ve skutečnosti ale plný myšlenek a představ. Ještě taky je oknem vidět kus oblohy s pár hvězdičkami, zbytek se do okna nevejde, protože je stísněný okolními střechami. Slyšet je noční město, oddychující po hašteřivém a nervózním dnu, konečně do něj dosáhl i vesmír a nalévá do něj sílu, aby jí zbylo dobrým lidem na celý zítřek. Mozek se vám točí jako horká parní turbína, vyrábějící ve dne v noci elektřinu, i když ji nikdo nepotřebuje. Myšlenky, myšlenky, myšlenky.

Jsou myšlenky bezmyšlenkovité a bezvýrazné jako obličeje lidí v tramvaji. Nemají sílu, protože nejsou procítěné.

Pak jsou myšlenky silné a pevné, protože jsou naplněny životem a přetlakem. Myšlenky jsou, tedy existují, protože my lidé jsme tvůrci, formovatelé světa. Tak jako stavíme okolní střechy, domy, mosty, továrny a silnice, stavíme také i myšlenky.

"Kdybych tak měl takové brýle…" napadne vás, a hned ty brýle vidíte na stropě. "Brýle, které by viděly myšlenky." Tak to bych třeba uviděl kolegu Josefa ze sousední kanceláře, známého nepřejícího kverulanta, jak nad ním visi závistivá myšlenka. Vypadá napůl jako on s jeho obličejem, ale přitom je taková ještě závistivější. Drží se ho jako kukaččí mládě, on ji přiživuje a vyživuje, a ona ho zase popichuje k ještě větší závisti. Nikdo nic nevidí, jenom já svými brýlemi; ale beztak to z něj ostatní cítí, jako je z vás cítit kouř, když strávíte předchozí večer u táboráku. Až jednoho dne – hele, ptáče se osamostatnilo a vylétlo z hnízda. Je pryč, spěchá ke svým, ke stejným závistivým myšlenkám do jejich společného hnízdiště. Ale nezapomene, u koho se vylíhlo a kam se má vrátit.

Jednou jsem viděl takové společné hnízdiště havranů nedaleko Mělníka. Každého zimního podvečera se do holého listnatého lesa slétaly tisíce a tisíce černých ptáků, posedali si na větve a skřehotali a krákali na sebe jeden přes druhého, nic jiného se v tom lese neudrželo a nevydrželo tam než ti chmurní krákalové. Obsadili celý les, cítili se v něm silní a mezi svými. Ráno se pak, až se zase dosyta vykrákali, rozlétali v houfech do krajiny slídit těma lesklýma rozhněvanýma očima, kde by se co dalo najít a rozklovat velkými silnými zobany.

I naše závist s kolegovým obličejem nabírá posilu mezi svými a slídí po krajině, až najde jiného člověka, který si s takovou závistí pohrává. Může to být soused Bouček, ale taky třeba Ibrahim Ali v Palestině nebo George Straw v Austrálii. U Georgeho nakonec nepochodí, ten udělá své závisti rázný konec, ale Ali se dá svést k nedobrému činu, a ejhle – už je kolega Josef spojen nejen se svou závistí, ale i s Ibrahimem a jeho karmou.

Jednoho dne se obtížená a posílená závist jako velký pták vrátí zpět do Josefova okolí, posadí se na větev, složí si černá křídla a chystá se slétnout až k němu; jen co se seskládá ta správná příležitost. A příležitost nadejde, protože kolega Josef se nehodlá měnit, a i nadále se považuje za ukřivděného bojovníka za svá spravedlivá práva. A už je to tu: jeho nepřející soused podal stížnost u stavebního úřadu kvůli posunutí Josefovy stavby o půl metru oproti výkresům. Nic mu do toho není, vždyť sám bydlí na úplně opačném konci pozemku, ale Josef musí platit pokutu. Trest? Takové slovo Boží spravedlnost nezná, jen zákon "Co kdo zaseje, to sklidí".

Josef se ovšem nedá, v duši mu plane něco, co nazývá spravedlivým hněvem. Pozve si geometra a zjistí, že sousedův plot přesahuje do jeho pozemku o 20 cm. Josef jásá, soused musí celý plot přestavět, jakákoliv vzájemná dohoda je nemožná.

Ubohý Josef. Kdyby tušil, že za svá vítězství platí desateronásobnou ztrátou… změnil by se? To by záleželo jen na něm, nic a nikdo by ho nemohl odvrátit od rozhodnutí změnit se k lepšímu. Má trumfy v rukou, kdyby se zachoval jako gentleman a dohodl se na odškodném, dostal by nazpět mnohem víc, než jen pokutu: ohromený a zahanbený soused by zažil velké životní překvapení, takhle vypadá ve skutečnosti heslo "šířit kolem sebe dobro". Ale on to neudělá, bude se zaplétat stále níž a níž. A všechno to začalo myšlenkami, mláďaty ve vlastním hnízdě, živenými závistí.

A tak si ty brýle zase z očí sundáte a díváte se na noční strop bez nich. Je vám trochu úzko z toho, co všechno si my nemoudří a nevědomí lidé dokážeme nadrobit. Ale zase pocítíte i úlevu z té veliké neměnné spravedlnosti, která každému přináší štědré klasy z každého zasetého zrníčka. Nejen špatného, ale samozřejmě i z dobrého. Co na tom, že nevyrostou hned, že to zatím vypadá, že se nedovoláme spravedlnosti, že zatím mají vrch ti druzí. Jestli se dobru v našem životě nedaří, znamená to, buď že máme ještě k odpykávání staré viny, nebo že naše polepšení není dost opravdové, aby uvedlo do chodu ten pozvolný proud spravedlivého dění.

Zavřete oči… když je otevřete, je bílý den, strop je bílý, bělostno je v duši a kosé ranní sluníčko napodobuje na střechách domů horské vrcholy v prvních ranních paprscích. Je čas hledat dobro, nacházet je a vděčně je žít.