Mohou léčitelé škodit?

MUDr. Jan Palouček

Z knihy Cesta k uzdravení, Integrál Brno 2011

Skutečných léčitelů nikdy mnoho nebylo a nikdy mnoho nebude. Přirozená schopnost každého člověka vnímat neviditelný svět a zprostředkovávat přenos síly je u léčitele vystupňována. Bereme-li v úvahu jen skutečné léčitelské schopnosti, které se u člověka vyvinuly přirozeným způsobem, pak je bezpředmětné obávat se jakéhokoliv rizika, spojeného s působením léčivé síly.

Přesto je však třeba zmínit se o některých negativních aspektech.

Nebezpečí fyzického poškození vzniká zejména tehdy, přecení-li léčitel svoje diagnostické nebo léčitelské schopnosti a nepředá-li pacienta včas do péče lékařů. Také vysazení určitých léků bez vědomí a souhlasu lékaře může přivodit zhoršení zdravotního stavu. Tímto způsobem mohou poškodit pacienta zejména ti léčitelé, kteří svoje schopnosti mylně považují za nadřazené a nepoznali dosud svoje omezení. Léčitelé, kteří si osvojili dostatek vědomostí i odpovědnosti, nikdy svoje pacienty tímto způsobem neohrozí. Při použití skutečné léčivé síly není třeba obávat se ani nežádoucího analgetického účinku, který by mohl dočasně potlačit příznaky závažného onemocnění.

Od skutečného zhoršení zdravotního stavu je třeba odlišit běžné reakce doprovázející léčení, které jsou způsobeny obnovením průtoku energie. Mezi nejčastější reakce patří následující: závrať a lehčí poruchy pohybové koordinace, připomínající stav lehké opilosti, pocity silného tepla, únava, která je pociťována jako příjemná a často vyústí v krátký a tvrdý spánek, přechodné zhoršení obtíží, horečky, zimnice.

Ojediněle se můžeme setkat s lidmi, kteří vystupují sice jako léčitelé, avšak jejich hlavní schopností je odčerpávat životní sílu svým klientům, což zpravidla činí neúmyslně, zřídkakdy záměrně.

Mnohem závažnější škody však vznikají působením léčitelů v duchovní rovině. Léčitel, ať si to již uvědomuje, či ne, zprostředkovává při svém působení také svoje názory na život a jeho smysl. Je-li působení léčitele účinné, spočívá v tom pro pacienta nezřídka i důkaz toho, že názory léčitele jsou pravdivé. Člověk, který si svou představu o životě teprve formuje, může tak být snadno a nepozorovaně zaveden na falešnou cestu. Začne-li pak v tomto smyslu jednat a žít, vytváří si mnohem větší překážku, než byl jeho původní zdravotní problém.

Jak se pozná dobrý léčitel?

Dobrý léčitel povzbuzuje tělo i ducha. Jeho působení má přinášet jak tělesnou, tak i duševní úlevu. Hlavním cílem dobrého léčitele by nemělo být jen tělesné uzdravení, ale především vnitřní proměna pacienta poskytující i jeho tělu novou oporu. Měl by se zabývat jeho životem, a nikoliv jen jeho zdravotním problémem. Čím více toho bude léčitel vědět o souvislostech mezi pozemským a duchovním světem, tím lépe může ukazovat nemocnému cestu.

Posuzování léčitelských schopností je komplexní záležitostí, která se nemůže obejít bez vyjádření pacienta, lékaře a dalšího léčitele. Měřítkem léčitelských schopností nemá být jen fyzické uzdravení, k němuž nemůže často z různých důvodů dojít. O vývoji onemocnění rozhoduje nejenom léčebné umění, ale především vnitřní stanovisko člověka. Způsob, jakým vede léčitel pacienta k pochopení naléhavosti změny v jeho životě, je často tím podstatným ukazatelem jeho schopností. Pacientovi potom přináleží úloha myslet a jednat. Přijme-li nový úhel pohledu na život a jeho smysl, přinese mu již jen tento vnitřní posun veliké obohacení, novou motivaci a perspektivu. Protože si duševní pohyb bezprostředně vynucuje také změny v tělesné rovině, získává i tělo ihned novou sílu k obnovení svojí zákonité činnosti.

Protože jsou léčitelské schopnosti darem, jsou současně také závazkem. Léčitel má tohoto daru využít ke svému osobnímu růstu a ke znovunalezení ztracené cesty k Bohu. Dar léčení je proto každému léčiteli závažnou upomínkou na jeho vlastní nesplněné povinnosti. Často spočívá pro člověka v léčitelských schopnostech jediná možnost jeho vlastní záchrany, neboť jiným způsobem by nebyl schopen napravit to, co svým předchozím působením v minulých inkarnacích napáchal. Na léčitele by se v jeho vlastním zájmu mělo hledět jako na člověka, který má sám co napravovat a poznávat, a nikoliv jako na nadřazenou bytost, která je zde jen k tomu, aby rozdávala nadpozemskou pomoc.

V témže smyslu má každý léčitel pomáhat i druhým lidem. Skromně a s vědomím vlastní nedostatečnosti má druhé povzbuzovat v jejich víře, vracet jim odvahu a obracet jejich pohled vzhůru.

Kdo není dosud schopen spatřovat v daru léčitelských schopností tento hluboký smysl, neměl by jej vůbec posuzovat.