Krása řeči

Artur Zatloukal ml.

Ne každý z nás umí provozovat některé umění – kreslit, zpívat, hrát na hudební nástroj, vyrábět keramiku. Je však jedno umění, které užívá každý člověk: řeč, mateřský jazyk. A používá je každý den jako druh užitného umění, umění ze všech nejužitnějšího. Řeč má přitom na rozdíl od ostatních umění jednu zvláštnost: je vlastní jen svému národu. Je podstatnou částí jeho bohatství a svébytnosti. Národ je tvořen vnitřní stejnorodostí lidí; jazyk je přitom formován národem, a naopak sám tvaruje národní povahu, cítění, myšlení.

Jen zcela výjimečně si uvědomíme, jaký dosah má toto zdánlivě všední, přitom však dalekosáhlé působení. Spisovatelé, profesoři, ale i jiní cítící a myslící lidé varují před chudnutím jazyka, burcují k větší kultuře mluveného i psaného slova, upozorňují na usínající nevyužívané bohatství vyjadřování, které nám český jazyk nabízí, na jeho dopad na život. Mají pravdu. My bychom rádi v tomto článku připojili navíc ještě několik postřehů, souvisejících s dosahem jazyka na naše jemné, neviditelné okolí. Okolí, kterému se v hlučném světě věnuje tak málo pozornosti, a přitom v něm spočívají nenápadné začátky nápadných konců.

JAZYK = KOMUNIKACE?

Na první pohled slouží jazyk jen za nejdůležitější prostředek ke vzájemnému dorozumívání mezi lidmi. To je omyl. Obor komunikace již velmi pečlivě prostudovali psychologové, zejména ti, kteří poskytují rady manažerům a obchodníkům pro jejich služební rozhovory. Zjistili, že při komunikaci mezi lidmi tvoří jazyk jen část dorozumívacích prostředků; zbytek je mimika obličeje, gesta, "řeč těla", intonace hovoru. Ostatně každý z nás zažil situace, kdy z jediného pohledu bezpečně rozpoznal, že u toho druhého "něco nehraje", že jeho slovní formulace zakrývají něco, co sám chce před námi skrýt; byť třeba jen smutek nebo špatnou náladu.

KOLIK ZNÁME SLOV?

Příruční slovník jazyka českého jich zná asi 250 000, my jsme na tom poněkud hůře. Běžný středoškolák rozumí přibližně 45 000 slov, ale používá jich jen asi 5 000. Pasivní slovní zásobu dokážeme použít i aktivně – jen nám trvá podstatně déle, než se nám vybaví.  

I jazyková část dorozumívání má ale velkou důležitost. Volba výrazů, tónu, rytmu řeči, celý způsob mluvy nás svým způsobem vydává do rukou našim bližním, svědčí nejen o tom, co jim chceme sdělit, ale mimoděk jim sdělujeme, jací vůbec jsme, svou povahu, kulturu, zaměření, jasnost nebo nejasnost myšlení a cítění. Nejen to; přispíváme tím k úrovni života svého okolí a svého národa.

Generaci od generace se úží bohatství jazyka, chudne slovní zásoba hlavně mladších lidí, nejistí jejich gramatika, stavba vět, intonace řeči. Je to výraz chudnutí, chládnutí vnitřního života, a naopak zase tím každý působí na své okolí a posiluje je v tomto chudnutí. Bohatá řeč podporuje růst vlastního ducha a požaduje totéž pro okolí.

Je velkým potěšením hovořit s člověkem, a to i zcela prostým neučeným člověkem, prozrazujícím jasné myšlení a bohaté, čisté vyjadřování. A tuto moc nosíme každý z nás v sobě, nemusíme kvůli ní studovat ani navštěvovat kurzy; klíčem k ní je jen vzdělávání vlastní osoby, svého nitra a vědomé putování životem.

Moc mluveného slova přitom nekončí rozhovorem s jiným člověkem; jeho působení zasahuje mnohem dále.

SLOVEM TO ZAČALO

"Na počátku bylo Slovo", praví se v Janově evangeliu. "Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest." Můžeme si představit vznik celého stvoření, tedy i vesmíru, jako akt vůle Stvořitele, rozhodnutí vyslat záření, energii, život do dosavadní nicoty a vytvořit tak nové, dosud neexistující světy. "Slovo" přitom můžeme chápat jako vyslovenou, vyjádřenou vůli Boží, která se stala skutkem poté, co zaznělo "Budiž Světlo!"

Malý odlesk moci a důležitosti tohoto velikého "Slova" spočívá i v lidských slovech, v řeči, kterou jsme dostali jako dar; dar nejen k dorozumívání, ale i k utváření svého života, osudu na zemi. Naše slova jsou – a také mají být – vyslovenou, vyjádřenou vůlí nás samých.

Na počátku každého našeho skutku je vždy cítění, citové rozhodnutí a citové směřování. Například se rozhodneme, že urovnáme konfliktní vztahy se spolupracovníkem v zaměstnání. Toto citové rozhodnutí uvede do pohybu energii protékající vesmírem, zaostří ji určitým směrem podle našeho chtění. Naše odhodlání tak bude sílit – dostávat posilu od jiných stejnorodých rozhodnutí podobných lidí. Uvědomíme si, že nevystačíme jen s kritickými a odmítavými postoji, vynoří se před námi v nitru pojmy porozumění, pochopení, tolerance, odpuštění. Po citové oblasti se uvede do pohybu oblast myšlenková, naše příští působení začne dostávat určitější tvary, začínáme jasněji vidět, v čem jsou jeho i naše chyby, myšlenky nám napoví, co bude třeba udělat a říci, čím začneme hned zítra a co si necháme na pozdější dobu. I myšlenkami přitom něco "stavíme do světa", co se rozběhne do okolí a působí samostatně podle svého nasměrování a podle své síly. Ačkoliv jsme ještě ani nezvedli telefon, máme již kolem sebe myšlenkové okolí zhutňující naši ideu, náš záměr. I kdybychom se se svým spolupracovníkem z nějakého důvodu už nikdy nepotkali a nedostali šanci svůj úmysl provést, naše myšlenky už působí a nesou své ovoce. Působí zpětně i na nás, rozvazují naše karmické uzly a zjasňují nám další život, stejně jako našemu spolupracovníku urovnáváme cestu k jeho vlastnímu poznání a napravení chyb. Po myšlenkách dojde na slova, kterými dáme jasně najevo svůj úmysl a postoj. Slova jsou hutnější než myšlenky, ale působí stejným způsobem: i jimi "stavíme něco do světa", ony šíří svou moc nejen na ty, k nimž hovoříme, ale odlétají do okolí a hlásají naši vůli, postoj, zaměření i těm, kdo je neslyšeli a kdo nás ani neznají. I slova, která si vyslovujeme sami pro sebe o samotě, jsou-li naplněna vnitřním nábojem, se připojují k našemu okolí a svou silou přispívají k jeho prosvětlení, zjasnění, nebo naopak zhutnění a ztemnění. Slova tak mají tvůrčí a formující moc, tvarují jemnější vrstvu hmotnosti v našem okolí jako plastelínu, mění její barvu i hutnost již jen tím, že byla proslovena nebo napsána.

Na samém konci toho řetězce je pak čin – třeba rozhodnutí převzít část kolegovy práce, ačkoliv ostatní očekávají, že ho nechám zaslouženě vymáchat v nádobě odplaty za to, co mi minule provedl. A slova – slova mají v tom řetězu své místo, svou hutnost a svůj život.

JAZYK A KRÁSA

Mateřský český jazyk jsme dostali od svých předků jako zděděný, svěřený statek. Vzpomeňme jen Husův jazyk, lidový a přitom protříbený, nebo klenot raného novověku – Bibli Kralickou, po staletí vzor mateřského jazyka pro český i slovenský národ. Tehdy se skupinka vynikajících překladatelů uzavřela do pustiny lesní krajiny kolem Kralic, chráněna před narůstající politickou nepřízní, aby několikaletou neúnavnou prací vytvořila duchovní i jazykový poklad pro mnoho příštích generací. Jak úžasné dílo to dokázala vytvořit jejich víra, píle a inspirace!

V následujících letech po Bílé Hoře se stala úředním jazykem v habsburské monarchii němčina, čeština se stáhla na venkov, do vesnic. Tak se stalo, že v naší mateřštině zůstal naléhavě zastoupen cit pro prostotu a přirozenost. Čeština zůstala citlivá na nepřirozenost a vyumělkovanost, a to v ní zůstalo dodnes. Prkenná precizní strnulost, ta mohla projít v rakouských úředních výnosech a dodnes ji němčina celkem dobře snáší, ale v češtině, tam neprojde, tam se pozná.

Tento svěřený statek máme my, dnešní lidé rozvinout k nejvyšší kráse – tedy měli bychom a jistě i chceme. Náš jazyk má svůj slovní poklad, své sestavení a vzájemné řazení slov, stavbu vět, odtud i svůj rytmus, způsob zachvívání, svoji krásu. Kráse se nedá naučit, na ni nejsou přesné regule ani pravidla, ta se může jenom vycítit. Zato se dokáže svým příznivcům bohatě odměnit radostí a jasností. My ale nechceme zůstat u jakéhosi vlasteneckého horování pro krásu jazyka, a tak si všimneme hlavně praktických důsledků našich úvah.

JDE TO S ČEŠTINOU Z KOPCE?

Často slýcháme, že čeština upadá: televize se snaží přiblížit svým jazykem průměrnému člověku, mnozí politici sestavují svá vystoupení z frází, místo aby něco konkrétního řekli, odborníci obalují skutečnost do složitých konstrukcí, místo aby vysvětlovali. A jazykovědci postupně zařazují některé hovorové nebo nesprávně vytvořené výrazy mezi spisovné, protože už je stejně používá skoro každý…

Nejprve je třeba říci, že vývoj či úpadek jazyka se poněkud lépe hodnotí teprve s časovým odstupem. Mnohé dnešní módní nešvary zase brzy vezmou za své. A mnohé nové zločiny na jazyku zase tak nové nejsou – kritizoval je už třeba Karel Čapek v roce 1920.(1) Na druhou stranu je řeč velmi pevně spojena s kulturností národa, a proto je její osud nesmírně důležitý. Jako působíme my na řeč, působí i ona na nás. Povrchní způsob řeči vychovává povrchní lidi, řeči plné frází vytvářejí lidi neupřímné. Každé slovo tvoří skutečnost a ovlivňuje toho, kdo je vyslovil. Když budeme myslet na něco smutného, budeme smutní, budeme-li pořád mluvit o potížích, nespravedlnosti a zkaženém světě, dobrá nálada se nám vyhne obloukem. Pokud změníme způsob našeho vyjadřování, změní se i něco v našem životě. Způsob řeči, volba pojmů a témata, o kterých mluvíme, mají přímý dopad na náš život.

Velmi rozšířený je názor, že s úpadkem jazyka nelze nic dělat, pokud ovšem nejsme jazykovědci, moderátoři, politici nebo spisovatelé. Ale jak napsal George Orwell: "Vtip je v tom, že tento proces se dá zastavit a obrátit. Moderní jazyk, zvláště psaný, je plný špatných návyků, které se šíří napodobováním a kterým se můžeme vyhnout, dáme-li si tu práci. Pokud to dovedeme, začneme myslet jasněji. A jasné myšlení je nezbytným prvním krokem k ozdravění. Zápas proti zneužívání jazyka tedy není nic lehkovážného a není ani výlučným zájmem profesionálních spisovatelů. Směsice neurčitelnosti a zjevné nemohoucnosti je nejvýraznější charakteristikou současné prózy, a zejména jakéhokoliv druhu politického projevu."(2) Řeč je zahrada, o kterou musíme pečovat, jinak zpustne. Pokud se v okolních zahradách daří plevelu, znamená to pro nás víc námahy, ale bezmocní nejsme.

Jedním takovým nebezpečným jazykovým plevelem dneška jsou floskule: Moc pracujících; je to takové, jaké to je; vysílat signály… Desítky prázdných floskulí kolovaly a kolují médii a vkrádají se i do naší mluvy. Floskule jsou fráze bez obsahu, které znamenají jen to, že mluvčí nemá co říci nebo ještě častěji chce zamaskovat skutečnost – tedy v podstatě lhát. Tyto fráze šetří námahu spojenou s hledáním přiléhavého pojmu, zplošťují jazyk a jsou velmi nakažlivé, protože člověka zbavují nutnosti myslet. Karel Čapek říká: "Frázi se vytýká, že kazí jazyk a sloh. To je sice pravda, ale její destruktivní síla je daleko hlubší. Fráze stírá rozdíly mezi pravdou a nepravdou. Kdyby nebylo frází, nebylo by demagogie, nebylo by veřejných lží a nebylo by tak lehko dělat politiku, počínaje rétorikou a končíc vražděním národů."(3)

CHCETE-LI NĚCO UDĚLAT PRO NÁROD, UDĚLEJTE NĚCO PRO SVÉ VYJADŘOVÁNÍ

Správné vyjadřování souvisí spíše s jasným myšlením a citem než se znalostí pravidel. Přesto dejme dohromady několik zásad:

• Mluvme stručně a výstižně.
• Mluvme pravdivě.
• Stůjme za tím, co jsme řekli.
• Neříkejme o druhých nic, co bychom jim nedokázali říct do očí.
• Nemluvme jen proto, abychom mluvili.
• Než promluvíme, domysleme až do konce, co chceme říct.
• Nepoužívejme přirovnání nebo obraz, který vídáme v novinách nebo televizi.
• Nepoužívejme cizí frázi, vědecký termín nebo žargon, když můžeme najít běžný jazykový ekvivalent.
• Když je možné slovo nebo větu vypustit, tak je vypusťme.
• Nepoužívejme trpný rod, když můžeme použít činný.

Karel Čapek říká: "Učiníte-li řeč zpěvnou a líbeznou, nebo dáte-li jí zvuk zvonu či děloviny, nebo učiníte-li ji jasnou a moudrou, pružnou, věcnou, lehkou, logickou nebo vzletnou, vnukli jste tyto ctnosti samotné duši národa; ale je-li vaše mluva těžká, zmatená, beztvará, obnošená a falešná, buďte zlořečeni, neboť jste se prohřešili na duchovním bytí národa."(4)

Literatura:

1 Karel Čapek: Kritika slov, vydal B. M. Klika v edici Zátiší srdce, 1920

2 Josef Babor: O jazyku a společnosti https://www.vesmir.cz 

2 George Orwell: esej Politics and the English Language, 1946

3 Karel Čapek: předmluva k Poláčkově Žurnalistickému slovníku

4 Karel Čapek: Chvála řeči české, 1927

Pavel Eisner: Chrám i tvrz, Lidové noviny, Praha 1992

Abd-ru-shin: Ve světle Pravdy – Poselství Grálu, Stiftung Gralsbotschaft, Stuttgart, 2000

Roswitha Defersdorf: Frischer Wind für die Partnerschaft, Verlag Herder Freiburg 2003

kol. autorů: O češtině, Česká televize, edice ČT, Praha 2007

Marie Těšitelová a kol.: O češtině v číslech, Academia, Praha 1987

Vladimír Just: Slovník floskulí 1, 2, Academia Praha 2003, 2005