Krása kolem nás

Krása je nevylíčitelná, nezachytitelná, nesdělitelná. Podobně jako třeba hudba. Čím víc ji budeme chtít rozebírat, popisovat, sahat po ní, čím pozemštějšími prostředky budeme krásu zkoumat a posuzovat ji, tím víc se nám bude rozplývat v nejasnost. Skončíme v jakési odborné diskusi, které nikdo nerozumí a k ničemu mu není. A vůbec – potřebujeme ještě v dnešním praktickém věku takovou mlhavou věc, jako je krása? Je nám k něčemu jinému než za zdroj potěšení, rozptýlení, za nadbytečnou ozdobu a luxus, za shovívavě trpěnou samoúčelnou nadstavbu k životu?

Krása a přirozenost

Co je nepřirozené, není krásné. Na tom se zpravidla shodnou posuzovatelé, kritici i obyčejní lidé, zabývající se pojmem krásy. Dávají tak najevo, že krása je nějakými zadními vrátky spojena s přirozeností: krása pohybů, tvarů i tónů, krása přírody, zvířat, lidí i lidských výtvorů. A přirozenost je, už z povahy slova samého, zase nějak spjata s přírodou.

Vezměme si za příklad praobyčejný džbán jako dílo člověčích rukou, napůl umělecký výtvor, napůl praktický předmět. Džbány mívají všelijaké tvary, ale kdybychom je postavili vedle sebe do nějaké přehlídky, jistě bychom shledali, že mezi nimi jedna forma převládá už od doby vynalezení hrnčířství: džbán hruškovitý, s úzkým hrdlem a širokým břichem. Zdá se nám krásný. V moderních tvůrcích džbánů snad možná už ty pravěké spojitosti vyhasly a zašly, víc než na přirozenosti jim záleží na něčem prazvláštním, co tady ještě nebylo a nad čím se jejich zákazníci víc podiví, než zaradují; a tak jsou moderní džbány už i hranaté, šišaté a vůbec všelijaké. Ale pořád jsou ty hruškovité džbány v přesile. Odkud se hrnčíři u svého kruhu vzala taková nápověda? Od hrušek? I v zemích jižních moří, kde místo hrušek rostou fíky a olivy?

Posadíme-li se do kuchyně ke kapajícímu vodovodnímu kohoutku, můžeme pozorovat, jak na konci hubice pomalu narůstá vodní kapka: nejprve se vodní hladina odspoda vyboulí, prohne se a ztěžkne, postupně se mění ve visící hrušku, až nakonec neudrží vlastní váhu, utrhne se a odkápne. Do poslední chvíle se voda brání odtržení tím, že se snaží sbalit do co nejmenší kuličky a přitom se protahuje vlastní vahou dolů. Tento tvar je vlastní vodě, hruškám… a džbánům. Lidé tu vlastnost, tvar odpozorovali a použili. A považují jej za krásný, ta křivka vznikající kapky na obrázku má vskutku překrásný tvar. I v kuchyni se, jak je vidět, dá zažít malé dobrodružství poznávání.

Ten prapůvod krásy tedy nalezneme – a nejen u našeho džbánku – v přírodě.

Krása a příroda

Spali jste někdy jen tak pod širým nebem? Nemyslím v autokempinku, stanovém táboře nebo jiném zařízení, sestaveném rukou lidskou – myslím tím uprostřed přírody, kde nejsme pány, ale pokornými hosty?

To se dělá tak: dojdete na kraj lesa, pod vámi se svažuje líbezná louka, po horkém dni ještě sálá teplem, zatímco z lesa už stoupají večerní vůně. Bělavé nebe pomalu chládne, kdesi ve velké výšce po něm neviditelná ruka přetáhla dlouhou chmáru od obzoru po obzor. V trávě se činí cvrčci, velký černý pták se zatřepetá mezi větvemi a ztratí se v bezpečí lesa. Vy shodíte z ramenou ruksak, chvíli bojujete s pokušením ztratit se taky někam do člověčího bezpečí, k teplým světlům a mezi stejné tvory, jako jste sám, ale stejně už dopředu víte: tohle je to místo, tady zůstanu. Roztáhnete spací pytel, aby bylo na čem sedět, žvýkáte večerní krajíc a cítíte, že člověk umí vnímat nejen očima, ale úplně vším: póry kůže, srdcem, ušima… uši, ty dovedou slyšet nejen večerního chřástala v trávě, ale jakýsi tón, neviditelně visící v prostoru a táhnoucí nad krajinou jako závoj. Potom už je úplné šero, na světlém nebi nejistě zkouší svítit první hvězda, večerní zvěř ožívá, v trávě čenichá ježek, proletí sova, bezhlesná jako stín, vy pololežíte s ruksakem pod hlavou a chce se vám spát, ale zároveň je vám líto každé neprobdělé minuty. Beztak se potom v noci budíte, tu zabečí polekaný srnec, tam křupne větvička pod kdoví čí nohou nebo tlapkou, to už nebe září naplno miliardami hvězd na černočerném sametu, chvíli hledáte Polárku, Plejády a Orion, ale zase se vám zavřou oči, chumláte se do svého spánku, ale přitom víte: jsem tu a nasávám celým tělem i duší ty šťávy a záření okolo.

Potom naráz svítá, nohy spacáku máte vlhké od rosy, jak jste se ve spánku vykutálel zpod přístřeší keře, kraj je nejprve šedý a jakoby unavený nebo neprobuzený, nebe začíná jako první přecházet ze šedé do bledě belasé a v nesmírné výšce jím táhne pták kamsi napříč za nějakým cílem. Zabte mě třeba, ale určitě to není za žrádlem, ptáci mají své tajemné touhy a rituály a hodnoty, a kdo bydlíme v Brně mezi řinčícími tramvajemi, se o nich nikdy nedozvíme. Nad hlavou vám zpívá kos, zobák má obrácený přesně k východu – kdykoliv jsem šel za východu slunce kolem pěnice nebo kosa, vždycky zpívali k východu, a dodnes nevím, jestli se to tak patří, nebo je to náhoda. Pak později už je nebe roztavené do stříbrna, a tu pojednou udeří do špičky nejvyššího smrku první sluneční paprsek a zazvoní jako zlatý vlas děda Vševěda. Svět je krásný jako čerstvě vyloupnutý kaštan z ruky Stvořitelovy.

O čem jsme to chtěli přemýšlet? Aha, o kráse.

V přírodě si pro krásu nemusíme chodit daleko, máme jí kolem sebe na všech stranách plno. Lesy, louky, mokřady i skalnaté stráně nás oslovují skromnou líbezností, ve všech ročních dobách, v každém počasí. Čím to? A zvířata – srna se zakloněnou hlavou, vlhkým čumákem a velikánskýma pozornýma ušima je neskonale krásná a půvabná; kotě, které máte odmalička doma, zdatně útočí tlapkami i zuby na listy papíru a na smeták a srší přitom radostí a půvabem. Čím to? Příroda o krásu neusiluje, nemusí se o ni ucházet, je jí vlastní. Zatímco my lidé, vrcholné výtvory vývoje, jsme nesliční a nepůvabní, v nejlepším případě se o půvab a krásu usilovně snažíme. Proč je to tak?

Podle materialistické představy povstal svět z chaosu slepou souhrou náhod. Postupným výběrem nejschopnějších jedinců se nakonec vyvinul směrem k větší dokonalosti. Vlastně ale skutečnost, že je na světě krása, této představě protiřečí. Spíš to vypadá, že my člověčí pokolení se sesypáváme kamsi nazpět do chaosu, zatímco to, co je přírodní, je pěkné, uspořádané a funkční.

Příroda je – dovolíme si mít opačný názor – dílem Stvořitelovým. A všechno, co neporušené pochází z jeho dílny, lze nazývat krásným, opravdu je krásné. Přírodou, světem vládnou od samého počátku zákonitosti, tedy tvůrčí vůle. Co podle nich vzniká, co se jimi řídí, je krásné. Příroda se jimi řídí, ani to neumí jinak. A proto je krásná. Krása je, jak ji pozorujeme v samotné přírodě, důkazem o Boží vůli, o Boží moudrosti, dokonalosti, vysoce přesahující naši částečnost a, s prominutím, hloupost. Po léta chodíme po světě s představou, že neexistuje důkaz o Boží existenci; jistě, není žádný přístroj, jehož ručička by signalizovala jsoucnost Boha, a sovětský kosmonaut Jurij Gagarin se proslavil větou "Na nebi jsem byl, ale Boha jsem tam neviděl." A přesto takový důkaz existuje. Nedá se vyjádřit matematicky, uchopit do rukou jako sekera, je jemný, subtilní, poznatelný jen cítěním: je to krása, harmonie, půvab v přírodě.

Krása a člověk

Jestli jsou zvířata, rostliny a přírodní síly schopny radosti a harmonie, obšťastňující svou krásou, a jestli je tvoří samozřejmě a samočinně, bez inženýrských výpočtů, plánů a manažerského úsilí, prostě životem samým – co se asi očekávalo od nás, lidského výkvětu celého vývoje, kteří v sobě nosíme vyšší schopnosti ducha?

My člověčí bytosti jsme dostali do vínku ke svému vývoji a uzrávání jeden takový danajský dar: schopnost svobodně se rozhodovat a nutnost tuto schopnost používat. Měla nám sloužit k poznávání, rozlišování a prožívání. Nemusíme se jistě navzájem přesvědčovat o skutečnosti, že jsme dávno opustili správnou cestu vývoje ke zdokonalování, uzrávání, zušlechťování a ke štěstí, kterou nám Stvořitel ukázal. Svědčí o tom téměř všechno, na co sáhneme, co vezmeme do rukou, jakož i spoušť, kterou za sebou zanecháváme, sami přitom nešťastní. Někteří z nás jsme si toho bolestně vědomi a rádi bychom se na tuto cestu vrátili. Ale jak? Čemu nebo komu věřit v tom houští protichůdných názorů, v té záplavě nejrůznějších knih?

Právě krása je průvodcem, který nám může pomoci tuto zpola zasypanou cestu najít a vykročit po ní. Krása nesporně pochází shůry. Mluvíme podvědomě o "nebeské kráse" hudebního díla, o "božské kráse" řeckých soch, o "inspiraci shůry", talentu, který si umělec na svět "přinesl ssebou". Nejen to, už dětem říkáme "není hezké lhát" a vlastně tím vyjadřujeme, že hezké je totéž jako dobré a správné. Vypadá to, že sami podvědomě uznáváme cennost krásy. A navíc jsme se právě dobrali poznání, že krása je průkazem toho, co nezkřiveně následuje tvůrčí vůli Boha.

Krása není "in"

Krása se dnes jaksi moc nenosí. Mnoho lidí ji nepokládá za moderní, důležitou ani zajímavou, kdo se drží starobylé a překonané krásy, je považován za lehce sentimentálního a maličko i trochu přihlouplého. Příznakem doby je neharmonie všeho druhu, nevídané tvary i barvy vlasů na hlavě, divočina tónů a netónů v hudbě, honička za vším možným, co nepotěší ani nepovznese, jen udiví a zarazí. Nejlépe když to přímo šokuje, protože něco takového tady ještě nebylo, a tak je to nové, kreativní, moderní a "in". Několikrát denně chodím kolem plakátů výstavy módy a pokaždé mě čerstvě vyděsí nepříčetný pohled vychrtlé děvy, spoře přioděné směsí plavek a římské tuniky jakožto vzorem krásy pro příští sezónu.

Dnes už nikdo nezpochybňuje znečišťování vzduchu, vody, nezdravý životní styl, krizi vztahů mezi lidmi. Je na čase si přiznat, že si my lidé podřezáváme pod sebou větev také zpochybněním pojmu krásy a jejím vyřazením ze života kamsi do muzea mosazných kávomlýnků a kočárových automobilů. Bereme tak půdu pod nohama tomu, co nás drží při životě a pomáhá nám snášet strasti a těžkosti. Protože nám napovídá: důvěřuj, člověče, nevzdávej své lidství, já jsem a svědčím o světě, z něhož jsi vyšel a kam patříš.

Kudy ke kráse

Krása oslovuje ducha, tedy podstatu naší bytosti; nepožaduje intelekt ani umělecké vzdělání a není věcí rozumového bádání. Chceme-li se přiblížit kráse, půvabu rozumovým přístupem, zjistíme, že se dokážeme zaměřit vždycky jen na jedinou věc, ne na celek. Řekneme si třeba: safra, přece bych měl pořádně a zhluboka dýchat, tak teď začnu dole od bránice a půjdu postupně nahoru do plic… chvíli to zkoušíte a pak na to buď zase zapomenete, nebo vám dál napadne: a co držení těla, měl bych sedět zpříma, aby mě nebolela záda, a při chůzi držet hlavu pěkně vzhůru, a neklátit tolik rukama… za chvíli si připadáte jako ve špatně ušitých šatech a za další chvíli to celé vyhodíte přes palubu. Proč? Tahle snaha nevyplynula sama sebou z přirozenosti vaší povahy, je nanucená a chtěná. Může být záchrannou brzdou, začátkem cesty; ale teprve až si opravdu přivlastníme některé rysy povahy, stanou se nám všechny ty poučky samozřejmostí, tak, že ani nebudeme chtít jinak.

V okamžiku citového vzruchu se potřebujeme sami od sebe zhluboka nadechnout, napřímit a ani nemůžeme, ani nechceme jinak. Stejně tak se niterná živost projeví náhle ohromnou potřebou ovládat své pohyby, obklopit se pěkným prostředím, hezky se oblékat, být krásným člověkem.

V každém z nás jsou skryty velké hodnoty – nechme je probudit a rozvinout, krása nám v tom bude cenným průvodcem.