Jíte zdravě?

Artur Zatloukal

Pan Mráček se prosunul bokem do bytu, zády zavřel dveře a v předsíni se mu podařilo setřepat z nohou mokasíny, aniž pustil tašky ze supermarketu.

"Tak jsem tady s nákupem," oznámil, očekávaje vlídné přijetí živitele rodiny a dárce požitků.

"To je dost že jdeš," odtušila paní Mráčková trpkým hlasem, dávajíc jasně najevo, kdo je tady jediným tmelem rodinného krbu. "Kde tak dlouho vězíš? Prosím tě, můžeš mi říct, jak mám uvařit oběd, když zmizíš z bytu na celé dopoledne a já se nedočkám nákupu?"

Pan Mráček nevěděl, jak má žena uvařit oběd; věděl, že nebyl z bytu celé dopoledne, že dnes zase jednou byly u pokladen pěkné fronty a polovina pokladních chyběla. Kromě toho si vzal slabé brýle a neviděl na seznamy "éček" na vybíraných komoditách. Spolkl křivdu s nonšalancí španělského caballera, vědom si svých morálních kvalit, a místo námitek rozložil obsah plných tašek na stůl, kuchyňskou linku, židle a pohovku. Zbytek naskládal do předsíně.

"Tavený sýr jsi nekoupil!" urazila se paní Mráčková.

I pan Mráček se urazil: "Tavený sýr jsi mi do seznamu nenapsala!"

"Prosím tě, a můžeš trochu myslet?? Copak nevidíš, že nám chybí tavený sýr? Přece otevřu ledničku a hned vidím, že chybí tavený sýr! Můžeš mi říct, co asi tak budeme večeřet, když jsi nepřinesl tavený sýr?"

Pan Mráček nevěděl, co asi tak bude rodina večeřet bez taveného sýru. "Prosím tě, a můžeš trochu myslet ty, když píšeš ten svůj seznam?"

"Neříkej mi, že mám myslet!" rozlítila se paní Mráčková, "to mě může vždycky vytočit! Kdo tady chodí na nákup, ty nebo já? Každý se tady hledí jenom halabala střepat svých povinností, už aby je měl za sebou, a na polovinu věcí zapomene!" Spravedlivá zatrpklost jí vzala další slova. Panenko skákavá, pomyslela si, že já si nevzala zubaře nebo zedníka, měla bych peníze nebo spravenou domácnost. Takhle nám doma kapou všechny kohoutky a v obýváku se rozestupují panely; buď nám ten barák spadne na hlavu, nebo aspoň bude dovnitř sněžit. Naneštěstí byla letos mírná zima, tak se s tím zase nic nebude dělat, napadlo ji.

"Tavený sýr," definovala dcera Jana z kouta. Seděla na podlaze v lotosovém sedu s ekologickým časopisem na klíně; činila tak ani ne z nedostatku místa, jako z přesvědčení a životního stylu. "Myslíš to lepkavé kompositum bílé barvy, vyrobené na bázi živočišných bílkovin průmyslovým procesem recyklace zbytků původního kravského produktu dodáním tavných solí, prokazatelně škodlivých zdraví i u dospělých jedinců, s přídavky konzervantů a antioxidantů jako vedlejší produkt po zkysnutí mléka a výrobě jiných druhů sýrů?"

"Prosím tě, neplácej," zasáhl z vedlejšího pokoje syn Petr, "kdo kdy viděl mléko zkysnout? Leda tak zhořknout!"

"Ano," paní Mráčková nakonec překonala řetěz křivd dnešního rána a vzala zbytek rodiny na milost. "Dřív se z mléka dělala kyška a sýry, lidé žili zdravě a šťastně. Voda byla čistá a lidi žili ve shodě s přírodou."

"Že o tom nic nevím," ozvala se babička od pletení svetru, "u nás v chalupě se celý rok jedly enem kobzole a kyselé zelí. Mléko a máslo se nosilo na trh a kdybych si ho trochu vzala, tak mňa staříček honili s řemeněm kolem celé chalupy!" Babička odložila jehlice na klín. "Voda byla čistá, té jsi mohla mít kolik's chtěla, ale jesť nebylo co a s tou čistotou si to taky moc nemaluj. Stařenka nás děti zašila do takové dlouhé košile a tu jsme pak nosili celý rok."

Paní Mráčková právě třímala v rukou lahvičku Body Shampoo s patentním uzávěrem a pytel fosfátového pracího prášku a chystala se je odnést do koupelny. "Ale stejně se tehdy žilo tak nějak líp…"

Babička po ní loupla zrakem zpod silných brýlí a usoudila, že její život byl celkem zbytečný; nepodařilo se jí předat dceři ani zbla ze svých těžce nabytých životních moudrostí. "Když jsem se provdala do města, myslela jsem si, že v takových vymoženostech musí žít šťastní a báječní lidé. Ale uviděla jsem, že ti lidé nejsou ani šťastní, ani báječní. A s těmi vymoženostmi se to taky jaksi zadrhlo. Lidi předstírají bohatství a ani se zdravě nenajedí. A vůbec se teď žije jaksi halabala, je to samá technika, samý šetřič času, ale na nic není ani čas, ani chuť. Jako kdyby jim ten život ani nestál za to."

"Hm," pravil rozšafně otec rodiny Mráček, "a tak co s tím?"

"Zbourat všechny elektrárny," pravila bojovně Jana, "atomové i uhelné, a vypustit vodní nádrže. Zlepšíme ekologii a vrátíme se k přírodě."

Mráček ji neuznal za hodna pohledu. Zato bratr Petr zasáhl pevnou rukou:

"To by sis ani nezapnula počítač a básničky bys nabízela do redakcí nadrápané tím svým hrabopisem."

Jana viditelně zakolísala, na takovou životní ránu nebyla připravena.

"Dnes se žije líp než dřív," pravila babička, "do takové šopně, v jaké žil v dětství Masaryk, byste si dnes nanejvýš uskladnili brambory. Ale zato je to teď všechno taková náhražka, jako by celý svět udělali z umělé hmoty. Jednou budou lidi jíst chleba z polystyrenu–"

"Na mé zdravotní chlebíčky mi nesahej!" vyletěla Jana.

"– a zapomenou, jak chutná voňavý chleba z pekárny. Co s tím, říkáš? Vybírat si. Dřív se bralo to, co bylo, a bylo toho málo. Lidi rychle zapomněli, že před třiceti lety byly banány ke koupení jednou v roce před Vánocemi a stálo se na ně ve frontě. Dnes je toho ke koupení hodně, obchody se překřikují v nabídce – a vybírá se. Napřed se bralo podle nejnižší ceny. Lidi si mysleli, že jsou chytří, když kupují lacino, než jim došlo, že laciné bývá i ošizené. Dnes už jsou moudřejší – a přibývá jich. Už vědí, že nemůžou bez výběru pojídat, co jim padne pod ruku. Dokud u nás na dědině bylo chudo, snídal se chleba nadrobený v meltě, hospodští profitovali z kořalky a piva a lidi umírali na tuberkulózu. Teď se zase přecpávají horem dolem, a tak zase přibývá doktorů a výrobců medikamentů. Hladovět vám už dneska nikdo nebude chtít, ale jíst s rozmyslem – to je ono, tak je to! A s rozmyslem – to znamená vědět co je správné a dobré, a o to se člověk musí taky starat."