Jak to asi půjde dál, Česko?

Artur Zatloukal, 2014

Vyšlo v časopise Svět Grálu č. 38

Rok za rokem, každý z nich má tu moc přinést nám plnou hrst prožitků, je krokem na cestě za zralostí, dospělostí, každou přibývající vrásku dokážeme proměnit na zkušenosti. A ty vskutku pravé, vnitřní zkušenosti nám přidávají na lidskosti, na hodnotě a činí nás použitelnými. Stejně jako má zelené jablíčko uvnitř bílá, ještě měkká jádra, a teprve vyzrálý plod skrývá uvnitř černá, uzrálá jadérka, hotová k předávání svého vkladu dalšímu životu – i my jsme takovým jablkem na stromě bytí. Jistě nám i každý z těch uplývajících let přinesl do truhlice pokladů své šperky.

A často se také ptáme, co nám přinese ten následující v tom neklidném, a přece užitečném víru dění.

Kulminačním bodem v životě našeho národa bylo bezesporu období dvacátých a třicátých let. Doba velkého vzepětí duchovních, kulturních i hospodářských sil, a také doba velké mravní a humanitní autority T. G. Masaryka. Jakmile má národ ke komu vzhlížet, má tedy před očima příklad a cestu, vedoucí vzhůru, jde to s ním prudce nahoru. Jistě, i dnes existují podivné sebevražedné snahy znehodnotit minulost, přivěšovat závaží na vše vyčnívající nad průměr, závaží táhnoucí dolů a snažící se dokázat, že to tak nebylo, že si vše idealizujeme, že i ten Masaryk a ten náš tehdejší stát nebyl až tak moc dobrý… ale ve srovnání s okolními zeměmi Evropy jsme byli zářným ostrovem tolerance a usilování o ideály.

Tento vzestup byl brutálně ukončen v roce 1938. Od mnichovské dohody to u nás šlo už jen dolů a tento sestup se nezastavil dodnes. Okamžik – zastavme se chvilku u toho osudového momentu. Na jedné straně tu byl šílený a cílevědomý služebník zla Adolf Hitler se svými plány na brutální světovládu. Na jeho stranu přestoupili i další dva hráči tohoto dramatu – dva naivní gentlemani z Anglie a Francie, kteří si mysleli, že když mu ustoupí, zabrání světové válce. Na druhé straně stál malý stát, který právě ztratil dvě opory, na něž spoléhal a s nimiž měl spojenecké smlouvy o společné obraně. Místo nich se dočkal doporučení, aby se podřídil.

Rozumově a faktograficky vzato, byl tehdejší prezident Edvard Beneš v beznadějné situaci: ve třináctimilionovém státě byly 3 miliony Němců, cílevědomě pracujících na rozbití státu, a 700 tisíc Maďarů s podobně nepřátelským postojem. 200 tisíc mužů čs. armády nebylo schopno dlouho vzdorovat čtyřnásobné přesile Němců. Obranný systém pohraničních pevností nebyl dokončen. Německo mělo převahu v letectvu a bylo schopno obratem třeba bombardovat Prahu, jak tím Hitler vyhrožoval.

A přesto si myslím, že jsme se měli bránit.

Jistě, je náramně jednoduché dodatečně udílet moudré rady, něco zcela jiného je mít odpovědnost, rozhodovat a nevědět, jak to dopadne. Jen se podívejme, kolik dnes máme komentátorů a teoretiků, a nejspíš ani jediný z nich by nebyl schopen stát se výkonným a dobrým politikem. Tím spíše v tehdejší vypjaté situaci.

A přesto si myslím, že jsme se měli bránit.

Můžeme zmínit skutečnost, že čs. armáda tehdy disponovala prvotřídní moderní výzbrojí, že během mobilizace v září 1938 narukovalo 1,2 milionu vojáků, většina během pouhých 24 hodin. Proti německému wehrmachtu tak stály překvapivě vyrovnané síly. Ale chtěli bychom dnes hovořit o něčem jiném.

Začíná se nahoře

Každé dění začíná v jemnějších úrovních. Zrodí se v oblasti cítění člověka, představ a idejí, pak se přelije do myšlenek a slov, a až nakonec je jeho nejspodnějším projevem hmotné provedení. V našem případě to byly tanky, děla, utrpení a smrt.

Na počátku byly Hitlerovy plány na ovládnutí světa německým "národem nadlidí." V konfliktu s Československem dospěly tyto plány pouze do úrovně slovních výhrůžek a vyjednávání. Byl to souboj idejí, postojů, přesvědčení. Prezident Beneš byl vzdělaný, svědomitý, pracovitý člověk. Ale posuzoval věci intelektem, rozumovými argumenty. Není tajemstvím odpověď Jana Masaryka na otázku, jak by se na místě Beneše zachoval jeho otec: "Tatík by řekl – Tož, budeme sedlat." V té odpovědi je nejen statečnost, ale na prvém místě niternost, mravní síla, přesvědčení, nevyhýbavý postoj stát celou duší za pravdou, nedat se.

Historici, vojenští odborníci i prostí lidé si dodnes kladou otázku, co by se stalo a jak by to dopadlo, kdybychom se na této kritické křižovatce dějin zachovali jinak. Dnes už víme, že to byl okamžik velkého obratu, zvratu, který se dramaticky podepsal na osudu naší země přinejmenším na další dlouhá desetiletí. Dovolme si i my, nehistorici a neodborníci, ale lidé upřímně se snažící posuzovat děje z hlediska niterných souvislostí, zamyslit se nad touto otázkou. Smím přitom předkládat pouze své osobní mínění, bez nároku na pravdivost "podle Pravdy," ale ve snaze se jí přiblížit.

Jak by to bylo…

Nejhorší, co by se asi mohlo odehrát, by byla rychlá porážka, během, řekněme, několika málo týdnů. Jejím výsledkem by byly tisíce padlých vojáků a hmotné škody na bojištích, třeba i rozbombardovaná Praha. Ale, podle mého mínění, bychom přece v něčem zvítězili: v národní hrdosti. Nezůstal by v nás ten neustálý pocit malého bezmocného národa, kterým pořád někdo z velkých manipuluje podle svých potřeb. Ostatně se k tomu pocitu ještě vrátíme.

Existují i jiné varianty dalšího vývoje: někteří historici soudí, že vypuknutí skutečného válečného konfliktu by bylo něčím, čeho se velmoci obávaly jako čert kříže, a ze všech sil by se zasadily o jeho ukončení. Pokud bychom se houževnatě bránili – a to je velmi pravděpodobné – obrátily by se jejich sympatie proti útočníkovi. To zděšené pozdější prozření Anglie a Francie, poznání, co se to vlastně stalo a komu to věnovali svou podporu, by se odehrálo rychleji a důrazněji.

Bůh nemlčí

Dovolte mi prosím ještě jeden scénář: Že by nám v tom boji Bůh pomohl. Ne prosím, neusmívejte se, ten názor není tak naivní, jak se může zdát.

Třicátá léta byla dobou vypjatého boje mezi dobrem a zlem. Před dvěma tisíci lety přišel Ježíš, aby v lásce ukázal lidstvu cestu ke spáse, aby je odvrátil od hrozícího zničení. Ve třicátých letech se objevil Abd-ru-shin, aby varoval, že příležitost Ježíšova příchodu byla téměř promarněna, že cesta vzhůru nevede blahovolným sebeuspokojením v církvích a že zachránit může nyní už jen přísné, čestné hledání skutečné Boží vůle a život podle ní. Také vysvětlil začátek děje, zvaného "poslední soud". Ten spočívá přirozeným způsobem v intenzivním, zrychleném roztřídění lidí podle toho, jak se projevují.

Právě tomuto dění zesíleného Božího tlaku se postavil do cesty Adolf Hitler a svedl za sebou většinu německého národa.*) A jestli se na zeměkouli mělo něco takovému směru postavit na odpor, pak tu museli být lidé v mase a krvi, kteří proti tomu také něco dělali. Ať už vědomě s praporem Božích bojovníků v ruce, nebo nevědomě v obraně vlasti proti nacistickému zlu.

Samozřejmě se nemohl zjevit na nebi Pánbůh jako vousatý stařec a pohrozit prstem; Boží pomoc se nikdy nemůže odehrát jinak než v rámci přirozených dějů. Není těžké si však představit, že by například Hitler náhle zemřel. Tehdejší neblahé dění bylo tak těsně navázáno na jeho osobu, že s jeho odchodem by muselo dojít k radikálnímu obratu. Existovalo také hnutí odporu mezi německými armádními důstojníky; ti si uvědomili, jak šílené je připravovat další válku, a byli odhodláni Hitlera odstranit. V jejich čele stál tehdy podplukovník rozvědky Hans Oster. S ohromujícími úspěchy Hitlerovy drzé politiky a rostoucím nadšením davů však své přípravy přerušili a zcela se stáhli. Na jejich stopu přišlo gestapo až po nezdařeném Stauffenbergově atentátu na Hitlera v roce 1944, zatklo je a popravilo.**) – Co by bylo, kdyby válka začala už v roce 1938 houževnatým odporem Čechoslováků?

A jak to šlo dál?

Krok za krokem dolů. Tragickým omylem byla Benešova smlouva se SSSR v roce 1941, na takové velkoformátové podvodníky jako Hitler a Stalin byl Beneš moc malý, slušný a neprozíravý. Po válce se pak blouznilo o všeslovanské vzájemnosti, o velkém ruském bratru-osvoboditeli, tohle měl Masaryk a Havlíček prohlédnuto už dávno předtím, navštívili Rusko, věděli, že žije o sto let nazpět a že takové romantické blouznění je jen sladkým omylem horkých vlasteneckých hlav. V roce 1948 pak past sklapla. Následovalo 40 let nesvobody duchovní, náboženské, kulturní a hospodářské, let mravního úpadku našich národů. S krátkou přetržkou v roce 1968. Co nastartovaly ruské pěsti, pak už dokončovaly vlastní silou české ruce.

Kdysi jsem byl na večírku hudební školy, na niž chodily naše děti. Po oficiálním vystoupení se rozproudila volná zábava a tu jsem musel užasnout nad brilantní klavírní improvizací jednoho z učitelů. "To je nejlepší varhaník v celém kraji," řekla mi učitelka, "z náboženských důvodů byl propuštěn z konzervatoře a nesmí vyučovat. Teď se živí na naší škole jako korepetitor." "Co je to?" chtěl jsem přesně vědět. "Když děvčátka cvičí u baletní tyče á-dva-tři, tak on jim k tomu hraje do rytmu." –

Vláda věcí tvých

"Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!", zaplakal roku 1650 v dobách pobělohorských Jan Amos Komenský.

Vrátila se, po 340 letech. A byla to doba zpočátku plná štěstí, svobody, radosti. Přesně 29. 12. 1989 se volil prezident, v ten slunečný a mrazivý zimní den si nikdo nebyl jistý, jak to dopadne. Dopadlo to nádherně a naplnilo nás to štěstím, vroucí a jasnou radostí. Následovalo prvních několik let, plných šťastného hledání a nacházení, lidé žíznivě vstupovali na zakázanou půdu hledání Boha a pili plnými doušky. A dál?

Masaryk říkával, že stát žije na takových principech, na jakých vznikl. V roce 1989 většina lidí cinkala klíči a radovala se ze svobody, a současně si další vrstva připravovala chladně a věcně svou budoucí šachovou hru; no a tak to zůstalo vlastně až dodnes. Škoda. Dnes je jasné, že "vláda věcí tvých" se k nám sice navrátila, ale za moc nestojí a demokratický systém politických stran, jinde v Evropě jaksi-taksi fungující, v prostředí českých šikovných hlav v podstatě selhal.

Další z řetězu promarněných šancí…

Co potřebujeme nejvíc, není svoboda, ale lidská kvalita, mravnost jedinců, jakým můžeme důvěřovat. I Vaši mravnost potřebujeme, milý čtenáři a čtenářko. Kdo? My všichni, kdo stojíme na prahu dalších let, nosíme v sobě touhu po království Božím a se stísněným srdcem sledujeme článek za článkem toho neblahého řetězu.

Jak to asi půjde dál?

Průběh "posledního soudu" popsal Abd-ru-shin v Poselství Grálu jako přirozený, ale nesmírně zesílený tlak životní síly, takže se musí projevit všechny vlastnosti, uvnitř v lidech dřímající. Jsou nuceny vyjít na světlo, vykvést a urychleně přinést plody. Buďto se člověk nechá zvábit příležitostmi k nečistému jednání a rychle se dostane do víru táhnoucího dolů, nebo si udělá v sobě pořádek a jasně se postaví do směřování vzhůru, do chtění k čistotě a dobru, a tím i do proudu pomoci shůry, od Stvořitele.

A dál?

Nic, co nestojí v poctivosti a v souladu s vůlí Boží, neobstojí a musí padnout. Soulad s vůlí Boží pak nespočívá v odříkávání modliteb, ale ve skutcích, které jsou neseny láskou, spravedlností, čistotou. A protože dnes téměř nic v takovém souladu není, musíme očekávat velké zvraty, katastrofy a konečně i zhroucení. V lidských dílech, finančnictví, politice, hospodářství, společnosti, mezilidských vztazích – ale i v přírodě, i přírodu ovládá člověk nevědomky svým myšlením, smýšlením a necítěním.

A kdy?

Nevíme. Ten čas zná jen Bůh Otec, pravil už Ježíš. I kdyby se přihlásil některý z mnoha "věštců" a oznámil určité datum příchodu závěrečného dění soudu, nemůžeme mu věřit. Možná ten děj udeří brzy jako blesk z čistého nebe a lavinovitě se rozběhne po světě – vždyť ta naše složitá civilizace je nesmírně zranitelná a její zaběhnuté pohodlí se dobře cíleným úderem sesype jako domeček z karet.

Stěží se však můžeme domnívat, že to bude právě teď, někdy zítra. A hlavně – správnější je chovat se tak, abychom dokázali dlouholetým usilováním svou stálost chtění dobra a poznávání Boha. Ten děj pokračujícího třídění a hroucení může pokračovat ještě mnoho desetiletí, třeba se konce ve svém pozemském životě nedočkáme a zažijeme jen pokračující zmatek prohrávajícího materialismu. Současně přitom dostanou ještě další bližní příležitost k poslednímu možnému obratu. Až později, na "onom světě" nebo znovu v dalším pokračování své pozemské pouti se toho závěrečného okamžiku dožijeme, a nebude to lehké.

A co bude dál?

"Poslední soud" nebude zánikem světa. Bude to veliká očista ode všeho zlovolného a nemocného, co stálo proti záměru Stvořitele a odmítlo se podřídit jeho vůli. Jednou se naše těžce zkoušená Země, týraná chemickými i radioaktivními odpady a ničená lidským sobectvím, probudí do nového rána a posílena započne svou obnovu. Kolik asi na ní zbude z těch mnoha miliard lidí – jak nicotně málo jich je ochotno naslouchat něčemu takovému, jako je "Boží vůle." Buď Boha vůbec neberou na vědomí, nebo se uzavřeli do ohrady vlastních náboženských představ, dávno prosycených uklidňujícími lidskými přívěsky a dodatky, a nejsou ochotni překročit plot k Pravdě. Ať jsou to muslimové, křesťané, hinduisté… nechme toho, starejme se především o své vlastní chyby. Ale stěží se najdou celé národy, země, společenské vrstvy nebo celé církve, které tento spravedlivý děj ve zdraví přestojí. Jen jednotlivci, jen každý sám za sebe a podle svého osobního chování vůči zkoumavému pohledu Božích zákonů, jen jednotlivě budou moci ujít tomu neblahému osudu.

A bude ráno, den první

Pod okny našeho bytu donedávna chátraly sto padesát let staré budovy skladu a pekárny. Jednoho dne přijely těžké stroje a začalo veliké hřmění a bourání. První to zaplatila životem stará lípa. Po desetiletí nás její ohromná koruna vítala ranními kosými paprsky slunce, plnila ulici vůní, bzučením včel, šumem listí a mírem. Nevěřili jsme svým očím, když jsme ji náhle uviděli na zemi, chladnokrevně rozřezávanou na kusy. Tehdy jsme si řekli, že snad ve městě ani nechceme žít. Bolelo to. Ale zase to, jak jinak, přešlo a zvykli jsme si. Po lípě se skácelo na zem všechno, co na pozemku stálo, budovy, přístavky, stromy a keře. Nakonec zbyla pustá betonová poušť bez života.

Bez života? Dnes, po několika letech, se do toho zpustošeného kouta zase vrátila příroda a ovládla jej. Po svém. Na opuštěném pozemku, který jí lidé přenechali, se nerušeně radují ze života stromy, keře, ptáci… nastalo vzkříšení, znovuzrození.

Přejme do příštího času sobě i svým milým kolem sebe taky takové vzkříšení, znovuzrození. A hlavně pro to něco dělejme.

Tak tedy – hodně štěstí!

*) Doporučujeme zvídavému čtenáři vynikající knihu Siegfrieda Hagla "Okultní kancléř", Integrál Brno, 2008. Autor v ní dokládá, že Adolf Hitler nebyl ani geniální politik, ani schizofrenik, ale okultní médium, komunikující se záhrobím a podřizující se jeho neblahým vlivům. Kniha je svědomitě a věcně zpracována.

**) Jiří Šulc: Zrádci. Knižní klub, 2012