I k tomu jsou Vánoce

Vánoce jsou oříšek zabalený ve staniolu. Zvenčí tvrdá třpytná skořápka, chrastící shonem, starostmi a problémy, uvnitř měkké sladké jádro. Po čem to vlastně chutná a voní? Kdybychom měli soudit jen podle toho staniolového obalu, museli bychom tenhle svátek vyhlásit za pošetilé vyvrcholení celoroční honby za nepotřebnými věcmi. Nechává za sebou dospělé uštvané sháněním všemožných balíčků "pro radost" a děti zavalené tucty hraček, které jim ani nebudou mít čas přirůst k srdci.

A přece… co se to v nás ozve, když zazní kouzelné slovo Vánoce? Vzpomínka na dětství? Touha? Po čem vlastně?

Taky se vám stalo v takový požehnaný sváteční den, že jste si přáli, aby neskončil? Mít takový budík, který by se večer zase přetočil na ráno, aby se všechny ty chvíle daly znovu prožít… Z otevřeného nebe plynou proudy míru a světla jako neslyšná hudba, jako čiročistá duha… přistoupíš blíž, chceš si sáhnout – a není na co: duha září zase o kousek dál, ty teď možná stojíš sám přímo uprostřed ní, a přesto ji nad sebou nevidíš. Jen štěstí cítíš. Vidění, to my máme dobré, ba i brýle jsme si na ně vymysleli, ale cítění máme pořád takové poloslepé. – Ostatní to štěstí cítí taky, zprávu o něm si předáváte z očí do očí, náhle máte pocit, že všechno víte, nemáte nač se ptát a všechno je jasné a prosté. Blízko je štěstí v životě, blízko; je za skleněnou stěnou, a tu stěnu si sami děláme buď průhlednou, nebo zakalenou.

Když pak skončí sváteční večer, cítíte sladkou únavu přeplněné duše a současně touhu, aby se to zastavilo, zůstalo stát, aby vám dnešek daroval ještě chvíli toho nabírání plnými hrstmi… nic to není platné, požehnání proteklo mezi prsty a podařilo se zadržet jen několik kapek v dlani. To je všechno, co z vodopádu zbylo. Co dělat? Proč se jen nedaří přijmout z toho proudu shůry víc, zadržet a uschovat víc z přebytku, co se štědře rozlil po celém kraji, a na nás zůstal malý zbyteček, skoro jen vzpomínka?

Víte, to je proto, že chceme přijímat, brát, mít. A beztak marně, nezůstane nám skoro nic. Teprve až v nás uzraje přání sami dávat, nabízet, vracet nazpět, sami pro sebe nechtít, tehdy budeme uzdraveni; to je hojivý balzám na tu ránu. Vracet komu? Nu, tomu, od koho jsme dostali: co je Božího, Bohu, a co císařovo, dejme císaři. To jest všem a všemu kolem sebe.

Jak se to dělá? To se najednou musíte tak nadechnout, že vám sotva plíce stačí. A máte pocit, že nemůžete jinak než odteď dýchat úplně naplno. A nejen tak pleskat nohama a klátit rukama, ale prožít si každý krok od palce až přes kolena vzhůru, každé zvednutí hlavy a každé vztažení ruky, každý pohyb. A prožít si každé vyslovené slovo.

Zvednete tedy hlavu a rozhlédnete se. Trochu jinýma očima. Vidíte prostředí, ve kterém sám žijete, staráte se, spěcháte, řešíte, mluvíte… a všemu tomu, to teď jasně víte, přibylo světlo živého procítění. Je vám jako Jiříkovi z pohádky, co pojedl kouzelnou rybu a teď rozumí všem zvířatům: rozumíte lidem, a nejen to, ani jim nemáte za zlé to všechno, co v nich náhle vidíte, vždyť oni jsou v tom svém bludišti vlastně nešťastní a neklidní. Kdo miluje, ten smí vidět dovnitř, a vám to jedním vztažením ruky kdosi dovolil.

I vidíte lidi-sběratele prohřešků svých sousedů, protože si tak dodávají povznešenosti a cítí se lepšími než oni; a hned taky víte, že ani vám není tento rys cizí. I vidíte lidi-nespokojence se svým zpackaným životem, nemocemi nebo nešťastným osudem, hledající vinu u jiných; a hned taky víte, že i vy nejednou svalujete vinu na pana A nebo paní B za něco, co by se nestalo, kdybyste sami byli jiní… I vidíte, že pana C nepředěláte, bude stále takový, jaký je dnes, ale vy jste to, komu má přestat jeho chování vadit; a to chování vám vadí proto, že jste to vy, komu chybí důvěra k životu: polovinu z toho, co nás zlého potkává, můžeme odvrátit pozorným postojem, a tu druhou polovinu přijmout tak, že nám to nevadí, neurazí nás ani se necítíme ublížení, ale naopak posílení a trošičku zmoudřelejší prožitkem… A začnete hledat, čím být jiným užiteční, když teď smíte chápat, vědět, a je to práce tak veliká, že vás stojí skoro všechny síly, až už jich večer nezbude ani na televizi, ani na kratochvilnou detektivku.

A díváte se zkoumavě na spěchající kolemjdoucí a na bližní kolem sebe, a bolí vás, že nikdo o nic takového nestojí, každý si chodí v ohrádce svých starostí a nespokojeností… zrovna jako vy předtím. To nevadí – totiž, vadí, ale změnit můžeme jen sami sebe. I k tomu jsou Vánoce.