Drahokamy, hudba a citlivost na onen svět

K polodrahokamům, barvám a vůním máme my dva respekt, ale moc si na ně nepotrpíme, nežijeme jimi. Každý z nás človíčků máme jinou citlivost k jemnějším vlivům, a je to tak dobře. Jsou tací, kteří vyciťují třeba zemřelé kolem sebe anebo tísnivé vyzařování nějakého místa. Mají tak barvitější, barevnější, zaplněnější život. Podobně jako s hudbou: Někteří z nás ji vnímají velmi silně, prožitě, je pro nás bohatstvím do života a za nic bychom se nechtěli o ni ochudit. Může to být hudba, které se říká vážná, tedy třeba symfonická nebo koncert nebo klavírní sonáta. Tedy královna hudeb, zobrazující nejvyšší patro kultury, citů a prožitků člověka šátrajícího po úlomcích a střípcích království Božího na Zemi. Můžou to být i písně, kterými nás obmýšlejí rádiové stanice a které si taky rádi zazpíváme. Nutno ovšomž přiznat, že z téhle učebny života jaksi vypadávají řinčivé, ohlušivé a dunící kompozice současných obdivovaných velikánů, jimiž se to dnes v éteru taky hodně hemží. Rocková hudba prý rezonuje ve střevech a docela se tomu dá věřit. Ona do těch střev přímo patří, je tam doma mezi střevními bakteriemi.

Dnes se hodně zdůrazňuje relativnost názorů, každému se připisuje právo na vlastní pravdu a ta pravda je pro něj nedotknutelnou valutou, kterou mu nesmějí zpochybňovat ostatní, protože kdoví, jestli vůbec nějaká pravda je. Takže leckomu se názor na podřadnost rocku nemusí líbit, má na to jiný názor, podle něj pravdivější. Nu – my jsme si jisti, že existuje Absolutní a Jedna Pravda a moudrost, podle které vznikl celý vesmír, a názory na libovolnost všeho pocházejí z lidské částečnosti a nemoudrosti, někdy i beznadějné nedokonalosti. Co se rocku týče, tak japonský vědec Masaru Emoto fotografoval kapky vody, dopadající na hladinu a obrazce vln, které ty kapky vyvolaly. Zjistil, že voda z horských pramenů vyvolává na hladině velmi pěkné symetrické vzorky vlnění, zatímco třeba průmyslová voda nebo voda z kanalizace se chová mrtvě a tupě. Nu a dále vystavoval vodu působení hudby Mozartovy jakož i jiných skladatelů, a pro srovnání hudbě rockové. Dopadlo to podobně: Mozartova voda utvořila při dopadu na hladinu živé vlnité obrazce sršící radostí, zatímco ta rocková dopadla stejně jako ta z kanalizace. Tohle ovšem už nebyla věc názoru, ale výsledek objektivního fyzikálního změření. – Však si to najděte na webu, tam je těch obrazců vlnění víc.

Já jsem se v mládí zamiloval do cimbálových písní jižní Moravy a Slovenska. Byla to vřelá a těžká láska. No a jednou jsme šli v Rumunsku po ulici přímořského městečka a za výkladem jsem uviděl cimbál. Takový malý a laciný nástroj, jen tak k položení na stůl. Vrátil jsem se do obchodu a ten cimbál jsem koupil. Byl to takový chudičký výrobek, asi tak obdoba našich malých trampských kytar, jaké tehdy stávaly 250 Kčs. Ale já jsem nad ním žasnul a nevěřil svým očím, že mám před sebou napodobeninu toho závratného nástroje, schopného sahat od sametových hloubek až po skleněné střechýle cinkavých tónů. Jenže jsem nevěděl, jak se cimbál ladí. Nasadil jsem si ve stanu čelovku… čelovka bylo tehdy po domácku vyrobené svítítko, sestavené z uřezané baterky a krabičky na mýdlo s velkou plochou baterií – a zkoušel jsem nastavovat struny napřed chromaticky, potom po celých tónech. Pár mi jich prasklo, tak jsem toho nechal. Cimbál jsem vzal pod paži a vydal se do zahradní restaurace, kde vyhrávala harmonika, saxofon a buben s basou. Muzikanti cimbál samozřejmě bezpečně poznali, ale jak se ladí, nevěděli. "Hele," pravil mi jeden z nich, "tímhle směrem je restaurace, která se jmenuje 'Cherhana', tam hraje cimbálka a tam se domluvíte." – Nu, jen jsem vystoupil z wartburga, už jsem slyšel, že jsem na správné adrese. Do okolí tam jiskřila ta správná rumunská muzika, kypící jako bystřina a těžká jako červené víno. Když jsem na hudebníky spustil směs lámané němčiny a lámané rumunštiny, mysleli napřed, že jsem manažer a nabízím jim angažmá v Německu. Zjistivše, že chci jen ladit cimbál, byli velmi rozčarovaní, znechuceně mi nadiktovali ladění strun a propustili mě.

Tak započala má závratná kariéra cimbalisty; závratná, protože jsem měl z té hudby závratě, jak jsem ji miloval. Samozřejmě jsem musel skončit u opravdového cimbálu v opravdové cimbálové muzice, a byla to veliká radost a potěšení. Nejvíc jsem miloval pomalé, táhlé a teskné písně, kterým jsme pracovně říkali "dojáky." Tenhle neuctivě znějící název ve skutečnosti pocházel z rumunského "doina," z táhlých melodií právě takhle plných stesku a krásy, které se zpívají se zavřenýma očima a táhnou se večerním vzduchem do daleka. –

Hm, to jsme jaksi zabočili od moudrostí a pouček o citlivosti člověka do něčeho rovnou ze života; my ale vlastně pořád mluvíme o životě, tom, který má propojených sedm dní v týdnu a nerozděluje se zvlášť na pracovní dny a na zbožnou a uctivou neděli. – Tak tedy, mnoho z nás nemáme citlivost ani na zemřelé, ani na tísnivé vyzařování nějakého místa. Je to tak dobře. Chráníme se tak před návaly palčivých stavů, před naléhavými návaly deprese a jiných nutkavých stavů. Jsou i stavy radostné, blažené – k tomu se ještě vrátíme.

Třicet kilometrů od Brna je u dálnice místo, zvané Devět křížů. Před pěti stoletími se tam odehrála hromadná vražda ze žárlivosti a od té doby nad ním visí jakési neklidné prokletí. Jisto je, že i po postavení dálnice se tam odehrávaly/odehrávají čas od času bizarní havárie. Můžeme si snadno představit – a zapadá to i do obrazu uspořádání života – že se tam po celý ten čas zdržují rozjitření účastníci toho zločinu, toužící po pomstě, nebo aby nějak škodili. Samozřejmě tím škodí i sami sobě, místo aby se přestali čertit na nespravedlivý svět, vzhlédli vzhůru a dali se vést do lepších a šťastnějších krajin onoho světa. Nu a já, stejně jako většina ostatních řidičů, projíždím tím místem soustředěně a svědomitě, jak si to jízda po dálnici zaslouží, a vůbec netoužím po nějakých rozjitřených stavech mysli a nějakém spojení s těmi nakvašenými dušemi, čekajícími na svou příležitost. Jsem před nimi chráněn svou necitlivostí a taky svým jiným smýšlením.

Bylo by docela báječné vyciťovat, vědět nebo vidět, co všechno probíhá nebo se chystá v jemných úrovních, na jaká nebezpečí se mám připravit, vědět ihned, co je správně a co chybně, vidět, jak je co podle pravdy nebo ne. Jenomže jsou kolem nás na onom světě kromě beránků taky vlci, jemnohmotný svět je zaplněný i útvary nedobrými, a je jich dnes hodně. Nu, a tak většina z nás stojíme na prahu vidění/nevidění, cítění/necítění, poznávání/nepoznávání.

Onen svět?

Otázka nezní, jestli existuje, ale jak vypadá a co si z něj máme vzít, jak jej chápat, jak nám prospěje vědění o něm. Jaké že to místo mu máme přiřadit v našem pozemském přebývání. Je jasné, že jestli život po smrti pokračuje dál, pak musí nějak vypadat, být nějak uspořádaný.

Věřící lidé – u nás jsou to především křesťané – si představují odchod z tohoto světa jako spánek, odpočinek do doby "posledního soudu". Hřbitovy jsou plné nápisů "Odpočívej v pokoji", "Spi sladce" a podobně. Přitom se množí jevy, které této představě odporují. Velkým průlomem byla v 70. letech kniha Dr. Raymonda Moodyho "Život po životě" a později ještě další. Moody hovořil s lidmi, kteří prošli stádiem klinické smrti, ale namísto spánku nebo bezvědomí měli živé zážitky průchodu tunelem do velikého světla, viděli proběhnout před očima celý svůj život, slyšeli laskavý hlas "jak jsi naložil se svým životem?", někteří hovořili se svými zemřelými příbuznými atd. Později po znovuoživení uměli vylíčit, co se odehrávalo v době jejich "smrti" na operačním sále nebo na místě autonehody, někteří uměli popsat i dění za zdí v sousední místnosti, takže padá domněnka, že se jednalo o mozkové halucinace. Od té doby bylo takových příběhů popsáno už mnoho; příliš mnoho, než aby se daly odbýt jako bezvýznamné. Vzpomínám na knihu Stefana v. Jankowiche "Ich war klinisch tot" – "Byl jsem klinicky mrtev, Smrt – můj nejkrásnější zážitek" z roku 1985. Autor, v podstatě nevěřící člověk, byl po havárii prohlášen za mrtvého, ale přitom se vznášel nad místem autonehody, cítil se šťastný, vnímal záři a tóny okolního světa, slyšel, co si okolostojící říkají, později v nemocnici ihned poznal lékaře, který mu vrátil život… Po "smrti" tedy pokračovalo jeho vnímání dál a bylo dokonce intenzivnější a barevnější než dřív.

"Onen svět", nejbližší jemnohmotné okolí, je tedy místem přechodného pobytu zemřelých, kde se odehraje jejich první vypořádání s pozemským pobytem, závěrečné zkoušky po první třídě obecné školy, v níž se měli naučit rozpoznávat dobré od zlého, správné od špatného, usilovat o ideály a naučit se pracovat. Pokud to s nimi/s námi dopadne aspoň trochu dobře, ujmou se nás laskavé ruce pomocníků a odvedou nás do druhé třídy, která bude krásnější, moudřejší, pokročilejší než ta naše první začátečnická.

Háček je v tom, že z těch, kteří tu zkoušku nesloží, zůstanou někteří bloudit po místech, která odpovídají jejich stavu a kde jim ze života zůstaly dluhy. Někteří, ti lepší, hledají a touží po něčem dobrém, a jestli vydrží, tak to taky časem najdou. Druzí, ti se musí znovu vrátit a narodit do takových poměrů, jaké si předchozím životem vysloužili a jaké potřebují k dohánění zmeškaného. A třetí, ti se potloukají po nám neviditelném nejbližším okolí, hledí se nějak uplatnit a obtěžují citlivější lidi. A není jich málo. Tohle všechno potřebujeme vědět. Ušetříme si starosti a někdy i strasti, třeba s nevysvětlitelnými bolestmi hlavy.

Abd-ru-shin v Poselství Grálu nabádá nás čtenáře, abychom si jsoucnost "onoho světa" uvědomovali: "Onen svět je všechno, co je za poznávací schopností našeho tělesného zraku. Ale není oddělení tohoto od onoho světa! Ani žádné propasti mezi nimi! Všechno tvoří jednotu, stejně jako celé stvoření. Jedna síla proudí tímto i oním světem, všechno žije a působí z tohoto jediného proudu života a je tak vzájemně nerozlučně spojeno. – Jestliže jste konečně pojali stvoření jako celek, jímž ve skutečnosti je, neoddělujete-li od sebe tento a onen svět, pak máte před sebou přímou cestu, vlastní cíl se vám přiblíží a vzestup vám bude radostí, dá vám uspokojení. … Všechno působení přece pohání a udržuje jedna síla. Zasvitne vám tak světlo Pravdy!" (přednáška Probuďte se).

Mezi obyvateli "onoho světa" jsou i absolventi vyšších tříd, zralé a chápající osobnosti, které pojaly přání být ku pomoci nám tady dole. Umějí nám poradit, ovlivnit náš vnitřní hlas, našeptat nám správné rozhodnutí, pomoci tichým nehlasným vlivem:

(Pozemský člověk) má vůdce, zcela přesně znalého chyb, jichž se vedený člověk dopouští, protože tyto chyby byly kdysi i jeho chybami a on všechny jejich následky již prožil. – Proto také může radit a pomáhat vždy z vlastní zkušenosti. Může vedeného člověka před mnohým ochránit, pokud ovšem vedený dbá jeho skrytého naléhání nebo napomínání; protože vůdce nesmí nutit. Může pomoci také jen tam, kde si to vedený člověk přeje, kde po tom touží nebo o to prosí, jinak ne. Musí pozemskému člověku ponechat rozhodování jeho svobodné vůle, opět podle zákona, jímž je i on sám vázán. Vázán zpětným působením, které mu dá vůbec něco vycítit jen tehdy, když vy svým chtěním o to usilujete." (Duchovní vůdce člověka).

Jenomže záleží přitom na nás, naší vůli a snaze k dobrému, neboť podle "zákona zpětného působení" "člověk musí sklidit bez výjimky to, co jednou zasel. Nemůže sklidit pšenici, když zasévá žito, ani jetel, jestliže rozsévá bodláčí. Právě tak je tomu v jemnohmotném světě. Nebude moci sklízet dobro, když pociťoval nenávist, nesklidí radost, živil-li v sobě závist." (Bloudění). Pěstujeme-li si v sobě, dejme tomu, ješitnost, pak si k sobě přitáhneme z onoho světa vlivy, které nám pomohou tuto ješitnost zesílit a posílit, a to pak nemusí skončit dobře.

A tak, první ochranou, kterou jsme před těmito vlivy dostali do vybavení na svou pozemskou pouť, je menší citlivost k jemnějším vlivům z onoho světa. A je to tak dobře. A teprve až dozrajeme k větší vnitřní čistotě, mohou se nám pozvolna otevírat oči, to okno do onoho světa se začne stávat průzračnějším, my toho budeme vyciťovat stále více, a podle zákona přitažlivosti stejnorodého budeme vyciťovat právě to dobré, čemu dáváme uvnitř místo.

A nesnažme se předbíhat: "Je to přesně takové, jako když člověk neumí plavat. Může se docela dobře plavit v člunu cizím živlem. Odstraní-li však laťku ze dna člunu, pronikne trhlinou voda, člun zaplaví a stáhne dolů. A člověk neznalý plavání se stane obětí živlu, který důvěrně nezná" … A této čistoty docílí povznesením pravé vnitřní mravnosti v trvalém pohledu vzhůru k čistotě Světla. – Nastoupí-li tuto cestu, dospěje časem k určitému stupni vnitřní čistoty, která se pak bude přirozeným způsobem zrcadlit i v jeho myšlenkách, slovech a skutcích. Pak se mu znenáhla dostane spojení s čistšími úrovněmi a odtud ve zpětném působení i mocnější síly." (Lze radit k okultnímu cvičení?).

Nechcete almandin?

Almandin je jeden takový polodrahokam, druh granátu. Vypadá z větší vzdálenosti jakoby černý, ale zblízka je vidět, že je poloprůhledný a uvnitř mu opalizují tmavěrudé jiskřičky. Musíte jej ovšem trochu nasvítit světlem, pak teprve je to vidět. Jen tak nafocený na stole vypadá takhle:

On nám říká: Člověče, nedej se. Odhraď se černou neprostupností od tmavých vlivů, ale šťavnatě prožívej světlo v životě. Té síly v tobě je víc, než to zvenčí vypadá, tak jen do toho, do práce, do života. Modli se a pracuj!

Almandin je krásný, pozoruhodný. Všechny polodrahokamy jsou krásné a pozoruhodné. Celý svět je krásný a pozoruhodný, jen jej musíte nasvítit. No a proto "almandin".