Co čeká vraha po jeho sebevraždě?
Ke střelbě na pražské univerzitě v prosinci 2023
Občas vystoupí někde na zeměkouli atentátník, snaží se povraždit co nejvíc lidí, a když nakonec nemůže uniknout, zastřelí se sám. Bezpochyby si myslí, že tak unikne trestu. Co čeká takového člověka po jeho smrti?
Odpověď si na to lidé dávají různou, ona úzce souvisí s jejich základním světonázorem, s představami o životě a smrti, o základních hodnotách života a uspořádání světa. Je-li to ateista, a takových je u nás mnoho, představuje si smrt jako konec všeho – přestanu existovat, nic mě nebude bolet ani trápit, propadnu se navždy do nebytí. Celá má osobnost se smaže a spláchne do nuly. Ještě více než ateistů je však lidí, kteří na tyto věci prostě nemyslí. Řeší potřeby "tady a teď", nemají čas, rozuměj chuť se tím zabývat, snad až někdy ke konci, až budu starý a nemocný, až ten nevýznamný detail přede mnou naléhavě vyvstane jako vysoká hora; zatím pro mě není důležitý.
Věřící lidé – to jsou u nás především křesťané – si představují odchod z tohoto světa jako spánek, odpočinek do doby "posledního soudu". Hřbitovy jsou plné nápisů "Odpočívej v pokoji", "Spi sladce" a podobně. Přitom se množí jevy, které této představě odporují. Velkým průlomem byla v 70. letech kniha Dr. Raymonda Moodyho "Život po životě" a později ještě další. Moody hovořil s lidmi, kteří prošli stádiem klinické smrti, ale namísto spánku nebo bezvědomí měli živé zážitky průchodu tunelem do velikého světla, viděli proběhnout před očima celý svůj život, slyšeli laskavý hlas "jak jsi naložil se svým životem?", někteří hovořili se svými zemřelými příbuznými atd. Později po znovuoživení uměli vylíčit, co se odehrávalo v době jejich "smrti" na operačním sále nebo na místě autonehody, někteří uměli popsat i dění za zdí v sousední místnosti, takže padá domněnka, že se jednalo o mozkové halucinace. Od té doby bylo takových příběhů popsáno už mnoho; příliš mnoho, než aby se daly odbýt jako bezvýznamné. Vzpomínám na knihu Stefana v. Jankowiche "Ich war klinisch tot" – "Byl jsem klinicky mrtev, Smrt – můj nejkrásnější zážitek" z roku 1985. Autor, v podstatě nevěřící člověk, byl po havárii prohlášen za mrtvého, ale přitom se vznášel nad místem autonehody, cítil se šťastný, vnímal záři a tóny okolního světa, slyšel, co si okolostojící říkají, později v nemocnici ihned poznal lékaře, který mu vrátil život… Po "smrti" tedy pokračovalo jeho vnímání dál a bylo dokonce intenzivnější a barevnější než dřív.
Necírkevní věřící, třeba esoterici nebo buddhisté, nemají obtíže s pojmem pokračování života po smrti. Navíc uznávají reinkarnaci, tedy opětovná narození na zemi. Každý se rodíme do takových poměrů, jaké jsme si vysloužili předchozím životem a jaké potřebujeme k dalšímu rozvoji a odkládání svých pochybení. Po smrti tedy život pokračuje plynule dál.
Muslimským sebevražedným atentátníkům namlouvají jejich instruktoři ve výcvikových střediscích, že ihned po svém smělém činu se ocitnou v ráji a budou požívat obzvláštních blažeností. Tohle ujištění ovšem nesouvisí s jádrem víry, je to účelová lež, prostředek k dosažení cíle; typický muslim je člověk zbožný, přátelský, pohostinný… co naplat, dnes mají větší slovo ti druzí.
Názory a skutečnost
Názorů na otázku "co bude potom" může být a taky je mnoho. Není větší rozrůzněnosti než ve světonázorových otázkách. Ale to nemění nic na tom, že někde existuje pravda, skutečnost. Pravda například je, že se ve dvě hodiny ráno v naší ulici srazila dvě auta, řidiči se pohádali a potom odjeli. Názory obyvatel ulice se však mohou různit – že to bylo spíš ve tři hodiny, že se řidiči nepohádali, nebo že se to vůbec nestalo. Ale ani různost názorů nemění nic na tom, že se ta věc stala, a to právě tak a ne jinak.
Nu a nalézt odpověď na otázku "co pak?" je jedním z hlavních důvodů a cílů našeho pobytu tady na zemi. Nebo se té odpovědi aspoň přiblížit a chovat se podle toho.
Rád bych popsal, co k tomu praví světonázorová kniha "Poselství Grálu" německého autora Abd-ru-shina, která umí smysluplně odpovědět na podstatné otázky života; tak, že jednotlivé cihly stavby světa do sebe navzájem zapadají a spolu vykreslují obraz života, kde jedno s druhým vzájemně dává smysl a dohromady utváří důvěru v moudrost života, jak jej uspořádal Stvořitel.
Tahle kniha se nikomu nevnucuje, vždyť máme každý sám užitek nebo škodu z toho, co vyznáváme, čím se řídíme a jaké plody nakonec ze svého jednání sklízíme. V poměru jedno zrníčko k jednomu klasu podle zákona "Co kdo zasévá, to sklidí."
Vracíme se tedy o krok zpět k otázce v úvodu "Co čeká vraha po jeho sebevraždě?"
Nejprve je třeba si uvědomit, že jádrem osobnosti člověka není tělo, ale duch. Možná bude někomu bližší pojem "duše". To je to, co se v člověku raduje i pláče, má povahové rysy a vlastnosti, co cítí, zvažuje a rozhoduje. Hmatatelné tělo je jen obal, kabát, nástroj, po jehož odložení zůstane člověk jen v košili, ale je to stále on, se svými vlastnostmi a svou osobností. Žije a vnímá dál, dokonce bez toho tlustého kabátu ještě živěji, ostřeji a barevněji než dřív. Prociťuje silněji své radosti i strasti.
A dále, že po odložení těla na něj čeká prostředí odpovídající jeho skutkům, myšlení a postojům. Sám si je vytvořil svým jednáním. Všechno dobré, co kdy učinil, stojí teď před ním a kolem něj, stejně jako všechno zlé. Bude tedy sklízet plody toho, co sám zasel.
Jak vypadá umírání běžného člověka?
V Poselství Grálu je děj umírání popsán v přednášce Zesnulý:
"Nechápavě a osaměle stojí duše v úmrtním pokoji. Nechápavě, protože člověk ležící na lůžku se ve svém pozemském životě zdráhal věřit v pokračování života po odložení hrubohmotného těla. Nikdy se touto myšlenkou vážně nezabýval a posmíval se těm, kdo o tom hovořili.
Zmateně se rozhlíží kolem sebe. Vidí sama sebe na úmrtním loži, vidí, jak známí lidé stojí kolem něj a pláčí. Slyší, co říkají, a vnímá i bolest, kterou pociťují, naříkajíce nad jeho smrtí. Chce se mu smát a zavolat, že přece dosud žije! A tak volá! S údivem však vidí, že ho nikdo neslyší. Volá znovu a znovu, stále hlasitěji. Lidé ho neposlouchají a naříkají dále. Začíná se ho zmocňovat úzkost. Sám přece svůj hlas slyší docela zřetelně, a jasně pociťuje i své tělo.
Sklíčen vzkřikne ještě jednou. Nikdo o něj nedbá. Všichni pohlížejí s pláčem na ztichlé tělo na lůžku, které on poznává jako svoje a jež se mu přesto náhle začíná jevit jako něco cizího, co k němu již nepatří. Vždyť stojí se svým tělem vedle, zbaven všech dosavadních bolestí.
Láskyplně volá jméno své manželky, klečící u úmrtního lože. Žena však plakat nepřestává, ani slovem, ani pohybem nedává najevo, že ho slyšela. Zoufalý k ní přistoupí a rázně jí zatřese ramenem. Ona to nepozoruje. Zesnulý neví, že se dotkl a zatřásl jemnohmotným tělem své manželky, nikoli hrubohmotným. Neví také, že jeho žena nemůže cítit dotek jeho jemnohmotného těla, protože stejně jako on nikdy nepomyslela na existenci něčeho víc než jen pozemského těla."
Jistě se nám budou prožívat ty první náročné chvíle odchodu svého blízkého snadněji, když budeme vědět, že žije i nadále. Co se však bude dít potom?
Autor zde popisuje odchod slušného, snaživého člověka, který za svého pozemského života pouze nechtěl nic vědět o životě po smrti a nutnosti zodpovídat se jednou ze svých činů a pohnutek. Takový člověk ještě může v prvních dnech či týdnech vnímat, co se kolem něj děje, později však je v jemnohmotném prostředí slepý a hluchý. To není trest, ale zcela přirozené dění, protože nechtěl slyšet ani vidět nic, co se týkalo jemnohmotného světa. Jeho vlastní vůle mu zabrání, aby viděl a slyšel. Stejně tak je ovšem postaven před další důsledky svých postojů a jednání, dobrých i špatných. Co kdy komu udělal dobrého, bude jeho radostí a posílením na další cestu. Co kdy udělal špatného nebo i zlého, se mu stane trýzní. Většina z nás bude mít před sebou různobarevnou mozaiku toho i onoho a blaze tomu, u koho bude převládat to dobré. A těžko bude tomu, kdo bude mít velký dluh vůči spravedlivému jednání.
Co čeká vraha po sebevraždě?
Lidé, kteří Raymondu Moodymu vyprávěli o "filmu", ve kterém viděli děje dosavadního života, současně dodávali, že ten film byl "komentovaný", že ihned věděli, co bylo dobré či špatné a proč; věděli, že to tak je a že je to pravda. Ne podle libovolných vlastních názorů, ale podle jakési absolutní či Boží spravedlnosti. Co tedy čeká našeho vraha?
Ihned po svém závěrečném činu zjistí, že se beznadějně zmýlil a že už se to nedá vzít zpět. Namísto zániku žije dál a je obklopen útvary vzteku, pomsty a kletby, které staří Řekové viděli jako Erínye a Římané jako Fúrie. Také útvary strachu a hrůzy svých obětí. I hrůzy lidí, kterým se podařilo před ním o vlásek uniknout a zděšení milionů lidí, kteří se o jeho činu dozvěděli. To všechno ho zatíží hrozným břemenem, které si bude muset nějakým způsobem odpykat, pokud se mu to vůbec kdy podaří. Přitom vše prožívá mnohem silněji, bezprostředněji, naléhavěji, než když měl své cítění zatlumeno v pozemském těle. Tyto útvary se v jeho okolí vznášely už předtím, teď je však vidí naplno a je jim bez obrany vystaven. Utrpení, které rozséval, teď mnohonásobně silněji sklízí.
Jestli byl ke svému činu naveden nějakými "instruktory", padne významná část viny, řekněme narovinu kletby, i na ně.
Jak se povede jeho obětem, záleží na jejich stavu a postojích. Možná se někteří budou snažit se vrahovi pomstít, budou ho nenávidět. Ke své vlastní škodě; protože se stanou účastníky toho osudového spletence a obdrží z něj neblahá vlákna do své vlastní karmy. Lépe pro ně bude, když odsunou v myšlenkách toto zlé neštěstí stranou, oprostí se od něj a hledají cestu vzhůru, k dobrému. A blaze těm, kdo dokáží najít v sobě byť i neumělou modlitbu k Bohu; na ty čekají pomoci, jichž je kolem nás plno, ale nemohou k nám z důvodů na naší straně.
Odpustit vrahovi v tomto případě neznamená milovat ho, ale oprostit se od nenávisti, nechovat k němu nenávist. Nenávisti je ve světě moc a ona nám otravuje vzduch.
A je to pravda?
Dnešní doba je zatížena představou, že je všechno relativní, že každý má svou pravdu a může si myslet to, co považuje za správné. To je omyl. My nejsme tvůrci tohoto světa, stejně jako hodinky nejsou hodinářem; a stejně jako ty hodinky nemáme ani tu moudrost, ani tu schopnost vůbec pochopit hodináře. Můžeme však pochopit jeho moudrost v okolním světě.
Stvořitel dal každému tvoru, který vyšel z jeho ruky, dostatek výbavy k tomu, aby dokázal správně prožít svůj život; od mouchy až ke slonovi. My lidé v tom přece nejsme výjimkou. Dostali jsme pud sebezáchovy, mateřský pud, pud napodobovací u dětí… Na konci té řady jsou dvě pozoruhodné vlastnosti: první je touha po ideálech. Tu jsme namnoze proměnili v touhu po penězích, po moci, po úspěchu, po vyniknutí. Druhá je schopnost rozpoznávat správné a pravdivé. Tu jsme nechali skoro vyhasnout; jen tu a tam rozpoznáme lež nebo nepoctivost. Tyhle schopnosti je třeba zase tříbit, učit se je uplatňovat. Tak se učme.
Poselství Grálu podává ucelený obraz uspořádání světa, a hlavně smysluplný obraz – odpovídá na otázky po smyslu naší existence, proč jsme tady a jak máme žít, abychom dosáhli na laskavou pomoc Stvořitele a neobraceli se k ní zády.
Tak třeba reinkarnace – křesťanská náboženství ji odmítají, zatímco asijská náboženství o ní vesměs vědí. Ona rázem a přirozeně odpovídá na neřešitelné životní otázky – proč se lidé rodí do tak různých poměrů, s rozdílným zdravím, schopnostmi a osudy… Nu, protože jsme se podle zákona přitažlivosti stejnorodého narodili do takových poměrů, jaké jsme si vysloužili minulým životem a jaké potřebujeme k dalšímu vývoji, uzrávání a přibrušování. Je tedy chybné stěžovat si na nespravedlivost a požadovat rovnost všech lidí. Vždyť jsme už od narození různí – s různými vlohami a talenty, a každý můžeme a máme naplnit svůj život po svém.
Nebo pojem Boha-Stvořitele – pro většinu věřících dobromyslného stařečka, který se dá uprosit ("Pane, smiluj se!"). Abd-ru-shin ho popisuje zcela jinak: Jako Nepřiblížitelnou Mocnost, vznešenou, dokonalou a nám lidem nepochopitelnou, moře šlehajících plamenů a energie, z níž teprve daleko od zdroje postupně vznikají vyzařováním tvorové a celé světy. Ta mocnost jedním dechnutím stvořila vesmír, sama zůstává vysoko mimo něj a vložila do vesmíru svou Boží vůli ve formě zákonů, zákonitostí. Podle těch se řídí svět, nejen viditelný, ale i neviditelné dění v jeho pozadí, například cesty našich myšlenek i naše osudy.
Nu – to by bylo na delší povídání, ale užitečné.