Bytosti přírody

Artur Zatloukal

Na setkání s přírodou se musíte nejprve slušně obléci. Oranžová outdoorová bunda je stejně nemístná jako tričko s nápisem NEW YORK. Nejlepší je skromný vytahaný svetr, kostkovaná košile tlumených barev a ošumělé nohavice. Jediné co smí být prvotřídní, jsou boty. Šaty, ty dělaj' člověka jen ve městě, ale venku se lidé poznávají podle bot. Máte-li na nohou botasky, jste znemožněn jak v očích kolemjdoucích turistů, tak pravděpodobně i u bytostí přírody. Důkladné buldoky vyšší cenové skupiny jsou lepší, a opravdovým rolls-roycem jsou kožené vibramy po tatínkovi.

Chodit ve skupině je vyloučeno, jděte nejlépe sami nebo s někým, s kým si mlčky rozumíte.

Pak se musíte připravit, že cestou budete nejprve míjet návštěvníky, vášnivě a až po temeno hlavy zabrané v rozhovory. Jejich předmětem jsou problémy v zaměstnání, problémy s dušením roštěné na pepři, problémy s výchovou dcery a problémy při nákupu v supermarketu. Mimoděk tito lidé přitom pohybují nohama, dýchají a mimoděk občas zavadí o větvičku nebo zakopnou o kořen. Klidně by mohli namísto toho chodit dokola po tělocvičně. Teprve až je minete, někde na konci si uvědomíte, že jste blízko přírody.

To vám tak jdete, a najednou se musíte zastavit… slunce prosvěcuje mladým jarním listím a v lese to vypadá jako uvnitř zeleného lampionu; pod klenbou stromů se rozléhají ptačí hlasy jako chrámový sbor, vzduch bzučí jarním hmyzem, dychtivým života po zimní přestávce. Docela nahoře zaujatě pracuje datel a houževnatě se dobývá dovnitř uschlého kmene; na větvi se na vás rozčiluje veverka "cok! cok!" jako hospodyně na vetřelce ve své kuchyni; dole něco zašustí – snad myš? Ne, to je kos, starý známý, rozhazuje loňské listí na všechny strany kvůli nějaké skryté pochoutce a po každém vzmachu se ostražitě rozhlédne. To my, brachu kose, to my jsme při práci výkonnější: když my něco děláme, tak to jsme takoví soustředění a moc se přitom nemusíme rozhlížet jako ty, no a přitom občas nějaká ta nepozornost – cože? ne, nechytí nás kočka, jenom nám vyhubuje šéf nebo manželka. A jíme třikrát denně z porcelánu – cože? Ne, co to je, to ti řeknu až jindy; ale umývá se to fosfátovými prášky; cože? no to je takový praktický mycí prostředek, však se kvůli němu samozřejmě stavějí kanalizace a čističky. Ale trochu se obvykle přejíme a pak jsme z toho nemocní, ale na to máme zase lékařskou službu a sociální pojištění; a na úklid odpadků – ne, kdepak havrani, myši a lišky: máme takové chytré, velké a těžké popelářské vozy, a akciové společnosti, a ty zase mají svoje účtárny a správní rady… cože? Ale už mi dej pokoj, kose. A poslyš – kdepak tady máte něco jako bytosti přírody?

Kos se na mě zadíval dlouhým, dlouhým pohledem. Je jich tu tolik, že se jimi musím prodírat, říkal ten pohled; a ještě řekl: nevěděl jsem, že vlastně nic nevíš, my se vás lidí bojíme, a přitom si myslíme, že jste takoví… jako moudří, ale když se s vámi dá člověk do řeči, tak to vy jste takoví spíš zaostalí. To mi řeklo to kosí oko. A frnk! práskl do bot, zakličkoval mezi kmeny. – Všimli jste si, že když pták vzlétne, ještě neví, kam vlastně poletí a kde přistane? Když vrabec naklove třešni, z ničehož nic vystartuje a namísto ekonomicky správného přeletu na sousední větev přefrčí polovinu sadu a vybere si rajcenkrecht úplně jiný strom a úplně jinou větvici. To je takový jiný životní styl, víme?

A tak tu zůstanete sám… sám? Hola, támhle vzadu se mezi stromy blýskla postava: vysoký hubený chasník v klobouku, v jasně zelené a modré kamizole… zaostříte zrak – nikdo tam není. Zato vám odtud zavane citelným odmítnutím, nevšímavostí, neláskou, nechutí se ukazovat nebo vstoupit do kontaktu. Trochu se vás to dotkne: holenku, tak já tady stojím se srdcem na dlani, rozplývám se nad kosem –? Á, už to mám: jasně, bodejť byste nás lidi měli rádi, vždyť vám tu kácíme stromy, rozhazujem smetí, děláme hluk – jednou jsem v jižních Čechách viděl takový velkostroj na kácení stromů: obluda velikosti bagru se připlazila jako tuleň po pásech ke smrku, objala ho do pařátů a bzik! chladnokrevně ho podřezala jako řezník. My tomu říkáme mezi sebou úkladná vražda a sázíme za to lidi do vězení. Pak si strom položila na zem, s bezcitností požírající kudlanky si jej protáhla takovým obojkem a jedním tahem odvětvila. Nakonec kmen rozřezala na dvoumetrové kusy pro papírnu. Ve třech minutách zbyl ze ztepilého smrku pařez, hromádka klád a spoušť odřezaných větví. Až z toho naskočila husí kůže. Ale za to já přece nemůžu, víš?

A tak zašilháte do místa, kde to před chvílí mezi stromy probliklo modře a zeleně – my přece nejsme všichni takoví, my vás máme, holenkové, rádi! Ale zavanulo to z toho mokrého místa chladem a dýchlo nevolí: nevymlouvej se na jiné, človíčku; kolikpak ty kolem sebe rozdáváš lásky? A když neseješ, co chceš sklízet?

Tu ve vás hrkne, nezbude vám než zrozpačitět, nasadit si čepici a s ostudou kráčet lesem dál. Samozřejmě si vás přitom všichni prohlížejí a všichni to na vás vědí: hele, to je taky jeden z nich. Ne abyste si s ním, rusalky, hrály, ještě se od toho chuďasa ušpiníte, radši běžte připravit tu blátivou kaluž pro žáby.

I doberete se na kraj lesa, smráká se, ve vesnici zvoní klekání a nad údolím se zvedá Paní Mlha. A zastavíte se, vy bezdomovec, který odedávna utíká z města a kterého právem pohaněli v přírodě, smeknete rozpačitě čapku a pronesete nesměle: ale stejně vám děkuji, víte? Že jsem mohl být u vás hostem, ve vašem království a moci a slávě… A tu vzduch kol vás zvlídní, zhebkne, a kdosi neviditelný, kdo toho už hodně vytrpěl a přesto neztrácí sílu a vřelost, pronese: Nám? Poděkuj Bohu, člověče, však máš od něj v sobě lidskou duši, kterou my nemáme; mnoho jste toho od něj dostali, a tak málo mu toho s vděkem vracíte. Poděkuj jemu, a my si z toho díku od tebe už vezmeme to, co nám schází a co nám dlužíte.