Byl jsem klinicky mrtvý

Ukázka z knihy a komentář

"V roce 1964 jsem měl jako spolujezdec těžkou autonehodu, při níž jsem byl vymrštěn z auta a s 18 zlomeninami zůstal ležet v bezvědomí na silnici. Můj zážitek smrti začal asi v okamžiku zástavy srdce, po zastavení krevního oběhu…

Cítil jsem, že se vznáším a současně jsem slyšel nádherné tóny. K těm tónům jsem vnímal harmonické tvary, pohyby a barvy, jež k nim patřily. Jaksi jsem měl pocit, že nejsem sám, ale nikoho jsem neviděl. Naplňoval mě božský pokoj a nikdy nepociťovaná harmonie. Byl jsem bezezbytku šťastný a nezatížený žádnými problémy. Byl jsem sám; žádná bytost Země – rodiče, žena, děti, přátelé nebo nepřátelé – nerušila můj božský klid. … Naplňoval mě jen zřetelný pocit, asi jako chorál "Blíž k Tobě, Bože můj." Vznášel jsem se výš, stále výš ke světlu.

…Tóny hudby se stávaly průhlednějšími, silnějšími a krásnějšími, zaplavovaly vše a doprovázely je barvy, tvary a pohyby. Barvy – brilantní, krystalově čisté a svítící – měly pastelové odstíny a byly úžasně krásné. …

Pozoroval jsem, jak se mě lékař pokoušel oživit a zjistil, že mám také zlámaná žebra. Řekl: "Nemůžu mu udělat srdeční masáž." Po několika minutách vstal a řekl: "Nejde to, tady se nedá dělat nic; je mrtvý." Mluvil bernským dialektem němčiny a trochu legrační italštinou. Skoro jsem se musel smát té komické scéně, protože jsem věděl, že žiji, protože JÁ jsem nezemřel. Zdálo se mi to všechno hrozně legrační, ale vůbec mě to nerušilo. Naopak, bavilo mě pozorovat, jak se ti lidé namáhají. Chtěl jsem na ně zavolat: "Haló, já jsem tady, já žiji! Nechte to tělo být, tak jak je. Já žiju! Cítím se dobře!" – Ale oni mně nerozuměli, a taky jsem nemohl ze sebe vydat žádný zvuk, protože jsem tam "nahoře" neměl hrdlo ani ústa.

… Odvrátil jsem se od místa neštěstí, protože mě už nezajímalo. Chtěl jsem letět, a… už jsem letěl. Vše bylo uklidňující, harmonické, nádherné. Tóny a hra světla byly stále silnější, stále plnější a zaplavovaly mne a celé mé okolí. Cítil jsem zřetelně harmonické zachvívání. Pak jsem uviděl slunce někde vpravo nahoře. Nevím proč, ale viděl jsem je pulsovat vpravo nahoře a ne přímo nade mnou. Letěl jsem tedy tím směrem. Slunce bylo stále světlejší, stále zářivější, stále více pulsovalo. … Letěl jsem dále, měl jsem však pocit, že nejsem sám, ale že mě obklopují dobré bytosti. Všechno uklidňovalo, vše bylo harmonické a nádherné.

(Následoval film životních prožitků. Podobný popisuje i Dr. Moody ve svých knihách).

Ještě jednou mě zaplavilo obšťastňující světlo a proniklo mnou, a hudba sfér duněla jako čtyř-, pěti- nebo vícerozměrné stereofonní zařízení. Všechno bylo světlo, všechno byla hudba, všechno bylo vlnění. Slunce pulsovalo a já jsem cítil, že je to vlastně symbol praprincipu, Alfa a Omega, zdroj všech energií. Ten princip je původ všech forem energie, cítil jsem, že tento princip je Bůh sám. Co jsem viděl, nebylo Slunce, ale nádherný, teplý zjev naplněný světlem, podobný Slunci. … Vše se zachvívalo stále silněji, vše pulsovalo, a má duše bez těla a můj duch se začaly tomuto vlnění přizpůsobovat. Cítil jsem se tím blaženější, čím rychleji se mé bytí zachvívalo, čím rychleji vibrovalo mé vědomí a rozlévalo se do této nové dimenze. – Myslím si dnes, že se tehdy přiblížil čas mozkové smrti. Vyjádřeno východními pojmy, stávala se moje takzvaná stříbrná šňůra, tepna života, spojující astrální tělo s čakrami mozku, stále tenčí a elastičtější.

Žel, tento euforický zážitek byl náhle prudce ukončen. Uviděl jsem od jihu přibíhat k mému bezživotnému tělu mladého, štíhlého muže, v černých plavkách a bosého, s plnovousem, s lékařskou taškou v rukou. Mluvil čistou spisovnou němčinou s tím prvním lékařem. Mě tahle scéna už nezajímala, moc jsem se na ni nedíval. Krátce si spolu vyměnili pár slov, on si ke mně poklekl a také konstatoval smrt. Označili mou polohu křídou, položili mě na kraj silnice a přítomný důstojník se zeptal, jestli má někdo deku k zakrytí mrtvoly. Pak se druhý lékař znovu obrátil k prvnímu: "Jestli proti tomu, pane kolego, nic nemáte –" a dal mi adrenalinovou injekci přímo do srdce. Se mnou se stalo něco hrozného: začal jsem se propadat do černé hloubky a s hrozným trhnutím a nárazem jsem vklouzl zpět do svého těžce poraněného těla. Všechno krásné bylo náhle pryč. Cítil jsem: Musím zpátky. Přišel jsem k vědomí a pocítil nepopsatelné bolesti. Hned nato jsem bolestí ztratil vědomí, avšak už jako znovuoživený člověk."

Ich war klinisch tot, Stefan v. Jankowich, Drei Eichen Verlag, 2. vyd. 1985, str. 49 a dál

* * *

Co k tomu dodat?

Tato výpověď je bezesporu svědectvím o tom, že existuje svět jemnějšího druhu, neviditelný pouhým naším okem. Logicky smýšlející člověk ji nebude považovat za důkaz života po smrti, namítne: No jo, ten člověk nebyl po smrti, jen v "polovičním stavu" klinické smrti. – S tím my, čtenáři Poselství Grálu, nebudeme mít potíž. Jednak víme, že důkazy lze poskytnout jen prostředky stejného druhu: "Kdybych chtěl při zkoumání vody použít rýč, lopatu nebo vrtačku, nedošel bych daleko. Anebo mám snad popřít existenci vody, protože ji na rozdíl od pevnější, známější země hladce proniknu rýčem? Nebo protože po vodě nemohu chodit tak, jak jsem zvyklý chodit po zemi?" ("Spiritismus"). Že tedy nesestrojíme nějaký přístroj, který za nás umře a odtud nám bude vysílat zprávy o tamějším světě. A jednak nám tento zážitek při autohavárii zcela zapadá do uceleného obrazu světa, jak jej líčí Poselství.

Nejen to. Uvědomme si, že tohle líčení popisuje svět, jak vypadá v pouhé úrovni střední hrubohmotnosti, tedy o jen malý stupínek jemnější než ten náš viditelný. Z Poselství víme, že Boží dílo stvoření se neskládá jen z Pánaboha, vesmíru a člověka. Mezi dokonalým Tvůrcem, moudrým a nám nepochopitelným, a námi, žalostnými a chybujícími tvory, existují celé světy úrovní, z nichž každá je nedokonalejším napodobením té předchozí, bližší Bohu. Ta poslední, nejhrubší úroveň je hrubá hrubohmotnost, ten viditelný svět, v němž žijeme a v němž se máme osvědčit. Jestli se nám to podaří, budeme po pozemské smrti pokračovat do krásnějších, moudřejších úrovní, jako pokračuje školáček z první třídy dál do druhé, páté, desáté… a každá bude nádhernější a každá bude pokrokem v jeho vzdělávání.

Nu a Stefan Jankowich jen maličko postoupil do následující vrstvy, a přesto se mu zdálo, že je v nebi, v nádherném světě barev, tónů a harmonie.

Takže – nebojme se smrti, můžeme se těšit na dokonalejší, krásnější pokračování života. Bojme se jen vlastní neochoty k učení.