Bdi a modli se

Bdi a modli se. Modli se a pracuj. Bděte a modlete se, abyste v pokušení nepadli.

Na hlučném tržišti denního života tyto tiché hlasy často nevnímáme. Jsou přehlušovány pokřikem ostatních trhovců-sousedů, i my se k nim připojujeme, aby se to naše vlastní volání neztratilo, ozýváme se s vlastní snahou nedat se, ustát všechny úkoly, starosti a požadavky, které se na nás ze všech stran hrnou. To až teprve večer, až všechno ztichne, zadoutnají v krbu žhavé uhlíčky, které přes den nebylo vidět, ozvou se vnitřní hlasy, připomínají, vzpomínají, nabádají a napomínají. Sálá z nich teplo, protože jsou živé.

Vnitřní hlasy – ozývají se v nás uvnitř, ale nejsou jen naše. Přicházejí nejenom ze světa našeho vlastního svědomí, ale i ze sousedního, neviditelného světa nám blízkého. Je to ozvěna hlasů lidí již dávno zemřelých, zbyly po nich stopy v napsaných knihách, vzpomínky… a ještě něco: nejeden z těch zemřelých moudrých lidí pokračuje na své další cestě dál a vzhůru a vysílá přitom své city sem dolů k nám, na tuto trápící se Zemi a k lidem, ochotným jim naslouchat. Stává se z něj Boží služebník, duchovní pomocník a náš přítel.

Vypadá to, jako by to byly dva samostatné světy: jeden viditelný, hlučný a hmatatelný, a druhý tichý jako mírné světlo měsíce. Až když se zastavíme ve svém chvatu a únavě, sejmeme své břemeno a posadíme se na kraj cesty, až tehdy si ten druhý připomeneme. Ale není dělicí přepážky mezi tímto a oním světem, je jen poloprůhledná skleněná stěna, a všechno, co děláme, myslíme a cítíme, přesahuje trvale a bez přerušení dál do světa, který nás vidí, ale který my už po věky nevidíme. Protože jsme před ním zavřeli oči.

Už po staletí zápasí lidé věřící v Boha s pokušením věnovat se své víře jen v neděli dopoledne a v hodinách klidu. Po většinu času se zaměstnávají rukama, hlavou i srdcem tím hlučným tržištěm denního života a podvědomě odkládají své niterné přesvědčení na věšák do skříně jako sváteční kabát, aby se vyvěsil a byl zase pěkný, připravený pro slavnostní chvíle. – Milé naše čtenářky a čtenáři, vězte prosím, že je jedno takové veliké štěstí v životě. Ano, právě v tom našem žitém životě, ve kterém zápolíme s odříkáním, nedostatkem radosti, s neúspěchy, starostmi, pocitem opuštěnosti a čím vším ještě: Vědět, že žijeme správně, v souladu s vůlí Boží. To je veliká věc, dokonce snad to největší, nač jsme schopni dosáhnout, to je naplňování smyslu našeho bytí, a úleva, že se to daří. Vše ostatní dostaneme přidáno. To ovšem neznamená, že jsme asi tak něco jako hotoví, dokonalí, báječní a krásní lidé: i sama upřímná snaha po tomto ideálu už platí za cennou zlatou minci a dává pocítit štěstí.

Co je to vlastně "správně, v souladu s vůlí Boží?" Ta slova znějí dost bezmocně v porovnání s překypujícím obsahem, který nesou v sobě. – Odpověď: víra, má-li mít cenu, musí být pravdivá a musí být živá.

Pravdivá – to znamená, naše představy mají odpovídat Pravdě, skutečnosti. Chceme-li žít v souladu s vůlí Boží, musíme tu vůli nejprve znát. My čtenáři Poselství Grálu víme, že žádný člověk nemá schopnost opravdu poznat Boha v jeho velikosti a dokonalosti. Nemůže se mu ani byť jen přiblížit, shořel by, kdyby to vůbec bylo možné. Zato však může a taky má poznávat jeho vůli ve světě kolem sebe, a tato vůle se stala skutečností v zákonech světa, zákonech stvoření. Co jim odporuje, co se proti nim staví, utrpí škodu a nakonec zajde. Je-li například součástí mé náboženské víry neúcta k ženě, utrpí tím škodu nejprve má rodina a posléze i národ. Proč? Protože žena je branou, jíž procházejí vtělující se duše, a svou jemností nebo naopak svou méněcenností výrazně ovlivňuje výběr inkarnovaných dětí. Anebo naopak: mám-li důvěru v zákonitosti Boží vůle, pak jsem i ve velkých životních nesnázích pevně přesvědčen, že začít musím u sebe, u čistoty a poctivosti citového krbu svých myšlenek, tak začnu postupně měnit své neviditelné okolí jemnohmotného světa a časem se to světlejší okolí projeví i odumřením mých životních těžkostí. Protože jsem si něco potřebného odpykal a protože to ke svému životu už nebudu potřebovat. Život mi to přestane posílat. Jen to nebude hned, podle míry prohřešků a nedokonalostí to může trvat i dlouho.

A živá víra? To je víra skutečně vyznávaná, nejen v osamělých či svátečních hodinách, ale v každodenních činech a slovech, ve společnosti lidí, se kterými mě život svedl dohromady nebo které jsem si sám vybral. Živá je proto, že ve mně žije a že ani nechci jinak.

V jedné starší esoterické knize se dá dočíst, že staré egyptské hieroglyfy měly trojí význam: Prvním byla obyčejná slovní hodnota pro prostý lid, druhým byl symbolický význam pro vzdělance, a třetím posléze esoterický význam, tajný a známý jedině zasvěceným kněžím. Zda je to pravda, nebo představy mystika, je obyčejnému člověku těžko rozhodnout. Vědci-egyptologové nám v tom nepomohou, ti mezi zasvěcené kněze určitě nepatří.

Ale právě tak má trojí význam slovo "bdění," součást našeho tématu. Ten první, hodnota pro prostý lid, znamená prostě neusnout. To už samo o sobě nemusí být tak málo, jak ví třeba každý řidič kamionu, vlastně každý z nás obyčejných lidí. V devadesátých letech, v době dychtivých zájezdů česko-slovenského lidu do zahraničí, jsme několik přátel z Brna nastoupili na poznávací autobusový zájezd do Norska. Hned první ráno za svítání náš řidič za volantem usnul a vůz se začal zvolna šinout ke kraji dálnice. Asi jsem byl doslova jediný, kdo právě nespal, a tak jsem spustil pokřik. Vzbudili se všichni kromě řidiče. Vůz sjel do příkopu, obrátil se na bok a zabrzdil se na travnatém svahu. Mohlo to dopadnout i hůř, jen o kousek dál začínala betonová konstrukce. Nikomu se nic nestalo, po prvním zděšení a křiku náhle probuzených lidí jsme vylezli stropními východy, následovala perfektní souhra švédských záchranářů a krátce nato jsme byli svezeni do nejbližší nemocnice, dostali teplou snídani a vůbec na nás byli všichni hodní. Tahle příhoda proměnila trochu lhostejné společenství zájezdu ve vřelou a srdečnou partu, která si navzájem pomáhala a kypěla člověčenstvím a cituplností.

Nebýt bdělý se dá ale i ve stavu bdělosti – to je ten druhý význam pojmu. Jak často se posouváme svými dny v jakémsi druhu denního spánku, mechanicky reagujeme na podněty zvenčí, bezmyšlenkovitě a automaticky si ukrajujeme svůj chléb vezdejší. Spíš než bezmyšlenkovitě se dá říci naopak "přeplněni myšlenkami," jako nějaká popelnice přeplněná střepy všeho druhu. Fotodokumentaci k tomuto stavu nemáme, stačí se posadit ve městě na lavičku a pohlížet do poněkud nepřítomných tváří svých spoluobčanů.

A do třetice je tu jádro a podstata bdění, hieroglyf, který staří Egypťané pečlivě tajili před obecným lidem, který ale my bychom naproti tomu rádi rozhlásili na všechny strany: Bdít znamená být neustále přítomen svým živým duchem, svým cítěním. Ten hieroglyf je krátký, ale obsaženo je v něm všechno.