A co my muži?

V rozhovorech mezi čtenáři Poselství se mnohokrát věnuje pozornost ženám a ženství. Víme, že v hodnotách stvoření stojí na stupních směrem dolů nejdříve žena a potom muž, a že žena nestojí na tom místě, které jí stvoření přisoudilo a určilo. My muži na tom ovšem se svými dluhy vůči ideálu mužství nejsme o nic lépe, v podstatě jsme se na tom ději selhání člověka rukou nerozdílnou podíleli.

"Jaký hluboký smysl spočívá v biblickém podobenství o mlsání ze stromu poznání! Jak žena, podnícena k tomu hadem, podala muži jablko. Podání jablka ženou znamená, že si uvědomila své půvaby oproti muži a že jich chtěla využít. A že muž bral a jedl, znamená, že na to přistoupil a zatoužil upoutat pozornost ženy jenom na sebe. Začal se dělat žádoucím tím, že hromadil poklady a že si přivlastňoval různé hodnoty" (II/3 Stvoření člověka). –

"Všechno, co se nezachvívá ve smyslu stvoření a v jeho zákonech, musí selhat a zhroutit se … Především v tom jako první pochybila žena; dalším pochybením je však vinen především muž. Žena samozřejmě nemá ani o vlas méně viny, protože se vůbec nemusela řídit podle něj" (III/28 Žena a muž).

Tato poněkud složitá věta znamená, že děj vlastního selhání sice spustila žena, ale my jsme ji v tom zpozemštělým smýšlením nadšeně podpořili.

Já teď ale nechci lamentovat nad zkažeností světa a úpadkem morálních i jiných hodnot, tedy nad tím, co je špatné. Chci se zastavit u pojmu a ideálu mužství, tedy u otázky, jak vypadá muž ve světle skutečných hodnot, u toho co je dobré a jaké by to mělo být. Tyto úvahy přitom nemohou být jiné než částečné a nedokonalé, tak jako je částečné a omezené všechno lidské mínění; to nás však nemůže odradit, vždyť jinak bychom se nemohli pustit vůbec do ničeho.

Jaký tedy muž má nebo nemá být?

Muž nemusí být krásný. Raději ať není hezký, ať je to žena, kdo je krásný a ladný. Hezouni jsou vystaveni nebezpečí získávání bodů a sympatií již samým svým vzhledem, ne prací a ne svými kvalitami; to nebezpečí je vůči nim v přesile a oni mu přečasto podléhají. Výkvětem mužské krásy nebo spíš líbivosti jsou herci a zpěváci; ti jsou sice ctěni, obdivováni a milováni, ale zdaleka ne vždycky přitom oplývají charakterovými kvalitami. Máme se snažit zalíbit se Bohu, ne lidem – že ano?

Muž nemusí nosit uniformu kapitána letadla nebo zámořského parníku. Nemusí mít atraktivní a obdivované povolání. Nemusí být úžasným hrdinou, prodírajícím se s předsunutou spodní čelistí vichrem a vánicí. Nemusí být mocným šéfem, na jehož příkaz se podřízení disciplinovaně vrhají do velkých činů.

Co tedy dělá muže mužem?

Muž má, po mém soudu, ustát své místo. Má stát na svém místě, pracovat na svém místě, ustát a uhájit to místo vůči jinorodým vlivům, nepustit ty vlivy přes sebe, ale hlavně má být mužem na svém místě. V těch slovech je cítit práce, ten pojem je cítit prací, činorodou a mravenčí, a to prací pokud možno nenápadnou a skromnou, i tehdy, když je viditelná a okolím sledovaná. "Víc být než se zdát", to bylo heslo staré školy, a odměnou za tu nenápadnost bylo tiché potěšení, jaké dnešní politici a manažeři neznají. Potěšení vědět, jak věci fungují, rozumět jim, rozumět světu, aspoň tedy části toho světa kolem sebe. Ženy svět milují; muži mu chtějí rozumět, přijít na kloub, vědět, jak se s ním zachází.

Ještě také je v tom spolehlivost. A přesnost. My Češi nejsme vzorem ani přesnosti, ani spolehlivosti, ale zase tak daleko k nim nemáme.

Obyčejný muž

Tuhle příhodu mi vyprávěl člověk z mělnické elektrárny. Elektrárnu si představuje dnešní člověk, odchovaný ekologickými extrémisty, hlavně jako továrnu na výrobu znečištěného prostředí. Teprve až zůstane jeho domácnost kvůli nějaké poruše několik hodin bez elektřiny, zjistí, jak mu život najednou ztěžkl; že se bez ní vskutku neobejde a že by za ni měl být vděčný těm nenápadným a spolehlivým mužům z energetiky. Elektrárna znamená mnoho svědomité práce s udržením složitého zařízení v nepřetržitém provozu.

Jednou se tak stalo, že vypukl menší požár a shořel dlouhý elektrický kabel na zauhlovacím mostu, na trase přívodu uhlí do elektrárny. Najednou se zastavilo mnoho set metrů dopravníkových pásů, po kterých se valilo každou hodinu mnoho set tun uhlí do kotlů. To bylo zlé, v bunkrech zůstala zásoba uhlí jenom na několik hodin provozu, a pak… konec, půl elektrárny se zastaví. To samozřejmě neznamená, že v celých Čechách zhasne světlo, mezitím nastartují připravené záložní stroje na jiných elektrárnách a lidé se o žádném dramatu ani nedozvědí. Jenomže každý chlap má v krvi pud nedat se a uhájit ten post, na který ho postavili a na kterém na něho spoléhají.

Bleskově se svolala porada a začalo se horečně přetřásat, kolik dní potrvá, než se kabely seženou, objednají, přivezou a namontují. Tu si na konci stolu jeden člověk odkašlal a přihlásil se o slovo. Já na té poradě nebyl, ale vidím ho před očima jako staršího pána, takového obyčejného, s prošedivělými vlasy a vráskami od starostí a práce, už s bříškem, a oblečeného, jak jinak, v montérkách. Do filmu by ho určitě nevzali. "Já si pamatuju," řekl, "že když jsme elektrárnu stavěli, tak jsme na zauhlovací most položili jeden kabel navíc jako rezervu." Chlapi napřed zkoprněli, pak vyskočili, bafli přílby a rozběhli se na místo. On se chvíli hrabal v prachu a uhelném mouru, a pak držel v ruce konec očíslovaného kabelu se štítkem. Tempem přiběhli směnoví elektrikáři, kabel proměřili, odzkoušeli a připojili. Za chvíli se uhelné pásy rozběhly naplno. O tom pánovi nikdo nenapsal oslavné články v novinách, jen taková vděčnost v tom byla, a dostal ve výplatě odměnu, ale to hlavní bylo vědomí: tak tohle jsem zvládl, byl jsem člověk na svém místě.

Možná se vám, lidé, tenhle pracovní výkon nezdá být moc hrdinský, zvláštní, slavný a zaznamenáníhodný. Jenomže právě – nejde o slávu, zajímavost, výjimečnost, o obdiv jiných. Jde o to, uléhat večer do postele s pocitem: tohle jsem udělal dobře.

To je odměna muže.

Možná se vám, lidé, také nezdá tahle příhoda být moc duchovní, od hnědého uhlí k fialovým ametystům je daleko. Jenomže – co je to žít duchovně? Žít duchovně v mužském, v mužské verzi a mužském podání? To neznamená zasněně se sunout životem a s nyvým pohledem vzhůru čekat, až ke mně přistoupí něco, hodné mých duchovních kvalit. A pojímat výměnu vodovodního těsnění či opravu plotu jako újmu a překážku duchovního vývoje, jako nevítanou daň dnešnímu špatnému světu. Ne. To znamená stát čelem vůči všemu, co život přináší, brát to s otevřenou náručí jako moudré pletivo světa-vykonavatele Boží moudrosti, který mi vrací to, co jsem si sám přichystal, a všechny tyto práce, činnosti provádět s vědomím světa nad tím. Pak nás ani nenapadne kvůli pomíjivému a necennému úspěchu jednat jinak než fair play. To je to snášení duchovního do pozemského, propojení obou světů, jež je úkolem člověka; tedy v našem případě úkolem muže.

Dnes se mnoho hovoří o svobodě. Obávám se, že pravý muž netouží ani tak po libovolném a beztrestném provádění čehokoliv, jako má naopak touhu věrně se vřadit do nějakého pořádku, být částí pořádku, a to pořádku smysluplného, spravedlivého a správného. Mít nad sebou čestného a spravedlivého šéfa a sám být čestným a spravedlivým vykonavatelem takového pořádku, ať jako soustružník, doktor nebo taky šéf.

Jakou činnost si vybrat?

Ještě o jedné stránce života muže jsme se nezmínili: o volbě činnosti, povolání, vůbec o správném rozhodování. Zaměstnání je pro nás muže důležité, trávíme v něm nejméně třetinu svého času a ještě o mnoho více svých myšlenek a svého směřování.

Svého času šel v televizi pozoruhodný filmový příběh s názvem Stíny mrtvých: Archeologové objeví v Jeruzalémě hrob, o kterém se domnívají, že obsahuje pohřbené tělo Ježíše Krista. Nález vzbudí pozornost v církevních kruzích, protože podle křesťanského církevního učení byl Kristus vzat přímo na nebesa, a tudíž nikde nemůže zůstat hrob s jeho tělem. Vatikán vyšle na místo svého pozorovatele s úkolem: to není Ježíšovo tělo. Do věci se vloží izraelské úřady, doufající, že z ní vyzískají diplomatické výhody, muslimští teroristé, kteří tomu zase chtějí zabránit… nikoho nezajímá sám převratný fakt, který je nutno prozkoumat a popřípadě z něj vyvodit dalekosáhlé důsledky, všechny zajímá jen otázka, k čemu by to bylo dobré pro jejich zájmy. Nakonec to všechno vyletí do povětří a všichni si oddychnou.

V tom filmu zazní pozoruhodný dialog mezi dvěma jeruzalemskými úředníky: "Ne, tenhle objev neznamená ani konec křesťanství, ani církve… Náboženství není založeno na racionálních důkazech. Existuje, protože je lidé potřebují. Věřící nebudou věřit důkazu, že Kristus nevstal z mrtvých. Někdo možná začne pochybovat, ale to je vše. Křesťanství to přežije."

Krátce řečeno, nikoho to nezajímá, věřícím vyhovují zavedené způsoby a nemají zájem je měnit. Proč je tomu tak? – Každý člověk dostal do jádra své osobnosti touhu po Pravdě, po poznávání Boha, po ideálech vyššího světa, protože odtud pochází. Tato touha nám nedopřeje klidu, lze ji však otupit nebo upokojit. Činíváme to dychtěním po rozumových hodnotách, hromaděním pozemských hodnot, pracovním shonem nebo zábavou a rozptýlením. Avšak takovou uklidňující formou je i jeden druh církevního vyznávání víry: V neděli do kostela na "bohoslužbu", jež sama o sobě žádnou službou Bohu není, k tomu peněžní příspěvek do pokladničky… a svou službu Bohu jsme si splnili, svou touhu utišili. Vyrušení z tohoto klidu není vítáno. Sami vážně uvažující křesťané si s takovým dosti častým formálním přístupem k Bohu dělají starosti. Ale ani my, čtenáři Poselství, nemáme důvod ke klidu: I my máme neživotnou formu vyznávání svého přesvědčení – stačí si sebevědomě pomyslet, že máme v rukou učení přímo od zdroje Pravdy, vybudovat na tom svůj klid a uspokojení, třeba i pocit vyvýšenosti – a neštěstí je hotovo.

Pro muže to znamená otázku: a co já, čemu já chci živoucím způsobem věnovat své síly, schopnosti, svůj čas, svou schopnost pracovat a přetvářet nebo aspoň utvářet svět kolem sebe?

Ke svému životu neobejítelně potřebujeme práci. Nejen proto, abychom uživili sebe a své nejbližší, ale v práci uzráváme, dospíváme, práce nás zhodnocuje a tříbí naši schopnost rozumět okolnímu světu, schopnost být v něm doma a být v něm činný. Rozdíl mezi naivním uvažováním studenta, který se dosud o věcech jen učil a sám si je nevyzkoušel, a smýšlením zkušeného seniora, majícího za sebou řadu prožitků, vítězství i omylů, je právě v té zralosti, v duševní vzdělanosti, kvůli které jsme tady na světě. Čemu se tedy budeme věnovat?

Masaryk pravil – promiňte nepřesnost vzpomínaného citátu – že člověk by měl být všeobecně vzdělaný, a v jedné věci by měl být odborníkem. To prvé mu dodá lidské kvality, to druhé přesnost.

Málokdo z nás mužů si bude moci dovolit věnovat se v životě jen ryze duchovní činnosti – činnosti léčitele, spisovatele, hudebníka nebo třebas kazatele; většinou k tomu nemáme vlohy, většinou bychom se tím neuživili, a většinou je to tak i dobře. My totiž do sbírky svých schopností a vlastností nutně potřebujeme praktické zkušenosti, praktičnost, vonící hlínou, a té nabudeme nejlépe v ryze pozemské činnosti. Pro většinu z nás je dobře, máme-li nějakého člověčího šéfa s jeho přednostmi i nedostatky, nějaké spolupracovníky, nějakou praktickou činnost, jíž budeme dopodrobna rozumět, a nějaký těsný kontakt s každodenním světem jedenadvacátého století, v němž žijeme, a ne náhodou žijeme. To je ta přesnost.

A tuto, tuto praktickou činnost máme produchovnit doutnající cituplností v pozadí, živostí svého jádra. Pak zjistíme – a to u jiných, ne u sebe, prosím – že se takový člověk chová s jistou jemností a noblesou, že činí správná rozhodnutí, aniž se namáhá vymýšlením pravidel, protože je na jedné straně praktický, a na druhé zjemnělý.

A to je devíza muže.