30 let mezi mrtvými

Artur Zatloukal, 2007

Vyšlo v časopise Svět Grálu č. 11

Neviditelné okolí může být i nebezpečné, jestliže se nadměrně citlivý člověk lehkomyslně otevře jemnohmotným vlivům. Fenomén jasnovidectví skutečně existuje a možnost vidět obrazy neviditelného světa má své místo v přirozeném uspořádání světa. Právě přirozenost však také ohraničuje možnosti jasnovidění pouze na nejbližší okolí člověka. Tedy na okolí, které je sice ostatním lidem neviditelné, ale které odpovídá povaze, stupni zralosti a vnitřnímu stavu člověka. Obrazy jasnovidce tedy nepocházejí z božských a moudrých výšin, ale z jeho lidského okolí, příbuzného a stejnorodého jeho stavu. Jasnovidná sdělení se tedy mají zkoumat se stejnou obezřetností jako novinové články. Mohou mezi nimi být vzkazy moudrých přátelských pomocníků, ale také zavádějící omyly.

Počátkem minulého století léčil v USA psychiatr Dr. Carl Wickland velmi pozoruhodným způsobem těžké případy posedlosti. 1)

Posedlost je stav, kdy tělo žijícího pacienta obsadí duše zemřelého člověka, takže má nyní současně dva pány: právoplatného původního majitele a cizího nezvaného hosta. Takový člověk se potom chová divoce a zmateně, protože se v něm o vládu "hádají" dvě osobnosti, nebo jedná protichůdnými způsoby: jednou je zcela rozumný a mírný, jindy je nepříjemný, agresivní, páchá i trestné činy, nad nimiž je pak v rozpacích a lituje jich. Posedlí lidé zažívají zpočátku stavy rozervanosti a zmatku, v těžších případech končívají na psychiatrických klinikách nebo spáchají sebevraždu. O vyhánění zlých duchů z těla hovoří i Bible.

K posedlosti dojde jen tam, kde je duch žijícího člověka pasivní, unavený, slabý nebo lenivý. Tak ztratí jeho tělo přirozenou ochranu magnetické aury a otevře se cizímu vlivu.

Dr. Wickland léčil posedlé tak, že z nich vypudil cizího ducha elektrickým šokem a ten pak přesídlil do jeho mediální manželky. Paní Wicklandová měla zřejmě silné mediální schopnosti: začala se náhle chovat jako jiný člověk, mluvila mužským hlasem, divila se, že má na sobě ženské šaty, hovořila o cizích místech a událostech, které si mohli přítomní později ověřit a podobně. Takovým způsobem navázal Dr. Wickland s cizím duchem kontakt, mohl se ho vyptávat, kdo je, a naopak mu vysvětlit, v jakém stavu se nachází a co by měl dále dělat. Dosavadní posedlý pacient byl přitom zbaven cizího vlivu, mohl být propuštěn z psychiatrické léčebny a vrátit se do normálního života.

Při těchto sezeních se ukázalo, že žádný z cizích duchů si nebyl vědom skutečnosti, že zemřel. Byli to buď lidé, kteří na život po smrti nevěřili a proto si jej nepřipustili, nebo měli pevné církevní představy o příchodu do nebe k Ježíši, o pekle a čertech, a protože kolem sebe viděli stejný svět jako předtím, domnívali se, že jednoduše žijí dál. A to přesto, že se jim některé věci zdály podivné a přestali jim rozumět. Tak například bývalý kovboj vyprávěl, že od chvíle, kdy ho kopl kůň, začal být ten svět nějaký divný: mluvil ke svým kamarádům, ti mu ale neodpovídali; nemohl sehnat žádné zaměstnání a potloukal se krajem z místa na místo; nikde nedostal najíst, tak měl stále pocit hladu.

Bývalý majitel lékárny byl v těžkém stavu odvezen do nemocnice, odtud se zase vrátil zpět a pokračoval v práci. Ale nikdo ze zákazníků mu na jeho pozdrav neodpovídal, jeho zástupce neposlouchal pokyny, které mu uděloval, ale přitom některé z nich plnil. Lékárník usoudil, že při léčení v nemocnici přišel o řeč. Když byla lékárna přepadena, vrhl se k zásuvce s revolverem, ale nedařilo se mu jej uchopit; skočil lupiči po hrdle, ale nebyl schopen je stisknout.

Manželka farmáře se i po smrti stále pohybovala ustaraně po farmě, a když si její muž začal ve vší počestnosti namlouvat další ženu, rozzuřila ji domnělá manželská nevěra natolik, že "svůdkyni" posedla a učinila z ní psychicky nemocnou. Jiní z duchů si naopak stěžovali, že se náhle ocitli v temnotě, byli slabí a ospalí, a hledali nějaké světlo.

Dále vyšlo najevo, že si často duchové nebyli vědomi nastěhování do cizího těla, že tedy někoho posedli. Jejich přání podílet se na plném pozemském životě, holdovat svým náruživostem (třeba alkoholu nebo násilnostem), ovládat nebo balamutit jiné lidi, pomstít se nebo i jen najít východisko z temnoty způsobilo, že k tomu dostali šanci: ocitli se v jiném těle a mohli je alespoň částečně používat. Někdy jim takové spojení ani moc nevyhovovalo; například duch, který v minulém životě utrpěl traumatický zážitek a nenáviděl ženy, se ocitl v ženském těle a kdykoliv se dostal k moci, strhával z něj zuřivě šaty a rval si dlouhé vlasy. Takhle se chovající pacientka byla ovšem zralá pro psychiatrickou kliniku a také se tam ocitla.

Dr. Wickland nevědomým duchům trpělivě a přátelsky vysvětloval jejich stav a dalo mu zpravidla dost práce, než je vyvedl z omylů. Teprve pak byli schopni uvědomit si další zemřelé kolem sebe, čekající, až jim budou moci pomoci; nejčastěji to byli rodiče a přátelé, ale také lidé, kteří byli kdysi sami v podobném stavu a nyní toužili pomáhat jiným. Ti se jich nyní ujali a odváděli si je dále do duchovního světa k dalšímu poznávání a vzestupu.

Za třicet let své práce zanechal Dr. Wickland za sebou dlouhou řadu vyléčených psychicky nemocných a další neviditelnou řadu duší, které prohlédly a osvobodily se od své nevědomosti. Napsal o tom pozoruhodnou knihu "Třicet let mezi mrtvými"1). V jednotlivých kapitolách probírá případy posedlosti vedoucí k pomstě, ke zločinu, sebevraždě, souvislost s alkoholismem a drogovou závislostí, se silně materialistickým zaměřením člověka, sobectvím aj. Nás v souvislosti s jasnovidectvím skutečným i domnělým velmi zajímá kapitola, týkající se ortodoxní pravověrnosti a náboženského fanatismu:

"Náboženská věda by měla podávat obraz Boha a života na onom světě ve srozumitelných pojmech. Místo toho stále ještě drží lidstvo v podřízenosti pomocí strachu, pověr, dogmat a věroučných pouček, takže dosud nedospělo ke svobodě a nemá jasno, co se děje se zemřelými.

Většina lidí prožívá změnu, kterou nazýváme smrtí, aniž si ji vůbec uvědomí, a po ní naprosto neví, že zemřeli. V úplné nevědomosti o svých změněných životních podmínkách a s pokřivenými názory zůstávají dlouho připoutáni k pozemské úrovni. Takoví nevědomí duchové lpějí ztuha na svých věroučných představách a zhusta pak ovlivňují i ty, kdo žijí v pozemských tělech. Příkladem posedlosti jsou masové psychózy, k nimž často dochází na náboženských shromážděních a které se nazývají mluvení jazyky nebo vytržení.

Náboženská nabádání vyvolávají mentální poblouznění, protože nablízku vždy stojí připraveni neviditelní náboženští fanatikové. Tito neviditelní ještě vůbec netuší, že zemřeli, a sami nenalezli vyšší duchovní život. Proto zůstávají spoutáni rámcem svých lidsky úzkých a strnulých věroučných představ a rozdmychávají svou přítomností bigotnost bratrů ve víře až k poblouznění.

Tito duchové se stávají často slyšitelnými uchu rozrušených sensitivních lidí, protože právě na takových shromážděních jsou účastníci vyzýváni, aby naslouchali "tichému jemnému hlasu", přicházejícímu údajně od Boha. Ve stavu náboženského uchvácení jejich mediální schopnosti obzvlášť rostou a poskytují zlovolným i fanatickým duchům vítanou příležitost k okouzlení lehkověrných lidi svým našeptáváním.

Takoví duchové se nevyhýbají ani podvodu a vydávají se za "anděly", "Ducha Svatého" nebo "Božího Ducha". Jejich bezmyšlenkovité oběti se pak cítí obzvlášť povzneseny a naprosto nejsou ochotny přenechat místo soudnějším představám. Naslouchají jejich našeptávání a lehce propadají posedlosti, přecházející nakonec v pomatenost, choromyslnost a jiné duševní poruchy.

Ze všech duchů připoutaných k zemi se náboženští fanatici nejobtížněji přivádějí k osvícení. Ovládnuti zúženou strnulou ideou, v rozporu se vším logickým uvažováním a svobodným myšlením, nacházejí se po své smrti ve stavu sebehypnózy a brebentí v nepřetržitém opakování prázdné slovní obraty ve stylu svého náboženského žargonu. Neznají nic jiného než své věroučné formulky a jsou tak skálopevně zaujatí, že trvá často léta, než k nim pronikne zásvit příčetnosti."

Dr. Wickland absolvoval desítky sezení se zemřelými duchy a zaznamenal jejich průběh ve své knize. Na základě pozorování dospěl k závěru, že lidstvo je obklopeno miliony zemřelých, kteří nepochopili vyšší cíle a smysl života, zůstávají připoutáni k zemi u předmětu svých zájmů a ovlivňují žijící lidi. Oslabují jejich vůli, snaží se ovládnout jejich činy, přispívají vydatně ke vzniku nežádoucích myšlenek, neodůvodněných pohnutek, podrážděnosti, zvláštních pocitů a rozmarů a mají tak podíl na nouzi tohoto světa. Pokud dojde tento proces až do stavu posedlosti – a posedlých případů je velké množství – začne jít do tuhého: u postiženého člověka se mění osobnost, vrtošivé nálady přecházejí ve střídající se proměny charakteru, může se objevit hysterie, těžkomyslnost a sklony jako alkoholismus, nemravnost, krutost, kleptománie, sebevražedné sklony, náboženské poblouznění, zločinnost a jiné.

Dodejme, že zde jsou velkým nebezpečím všechny umělé snahy o zvýšení citlivosti k jemnohmotným vlivům, jako je otevírání čaker, holotropní dýchání, černá i bílá magie, automatické kreslení, hypnóza a další. Oslabují obranu nepřipraveného a vnitřně neotuženého člověka a vystavují jej v plné síle vlivům, které by jinak nevnímal nebo vnímal jen slabě. Skutečnou a definitivní ochranou je zde jeden ze základních zákonů světa, a to zákon přitažlivosti stejného druhu. To znamená, že negativním silám není žádný člověk vystaven bez obrany všanc, nýbrž mohou jen k tomu, kdo má v sobě stejnorodé zárodky negativních povahových vlastností a kdo podal do záhrobí nějakým způsobem ruku. Anebo také k tomu, kdo má ochablou vlastní vůli a naprosto se nebrání cizorodým vlivům. Vědění o takových jevech je jistě varováním před bezmyšlenkovitým životem s ledabylým bezvýběrovým přijímáním všeho, co se nám připlete do cesty.

Zákon přitažlivosti stejného druhu sahá ještě dále, a to k samotnému výběru lidí, se kterými se dostal Dr. Wickland do styku. Bezpochyby to bylo jeho přání pomáhat – osvobozovat živé od utrpení posedlosti a současně vysvětlovat nevědomým zemřelým jejich postavení – které mu přivádělo do cesty právě takové lidi a právě takové jevy. Neznamená to tedy, že na onom světě na nás číhají jen zlomyslné síly, hledající příležitost k pustošení a zkáze. Tyto vlivy však existují a mohou mít velkou sílu, kterou nemůžeme podceňovat.

Představme si člověka, majícího v sobě určité schopnosti vyciťovat myšlenky jiných lidí a děje, které se kolem nich odehrávají. Častěji to bývá žena než muž. Několikrát se mu povede uhodnout jemné pozadí současných dějů nebo předpovědět blízkou budoucnost, lidé se k němu začínají chovat s úctou a jeho slova se předávají dál jako nadpozemskou zázračnou moudrost. Respekt okolí mu lahodí, vzniká v něm žhavé přání, aby se stal obdivovanou jasnovidnou osobností. Usilovně se snaží rozhojnit svou citlivost a současně v něm zvolna narůstá pocit výjimečnosti, přecházející do samolibosti a ješitnosti. V hustém okolí jemnohmotného světa se takový člověk stává snadnou kořistí stejnorodého záhrobí, protože se dopustil současně dvou fatálních chyb: v nepřiměřené míře se otevřel jemnohmotným vlivům, a přitom na místě vnitřní jemnosti, zralosti, ušlechtilosti v něm doutná domýšlivost. Ješitnost a ctižádost "jasnovidce" pak k němu rychle přitáhne stejnorodé záhrobní žvanily, hořící touhou uplatnit se, někoho ovlivnit, obalamutit a přitom být obdivován jako vznešená osobnost. Uvědomme si, že zemřelému člověku je stejně snadné číst naše myšlenky a přání, jako nám číst psaný text nebo rozpoznat barvu oblečení; vždyť se pohybuje v okolí stejného druhu a stejné hustoty. Je mu tedy maličkostí potvrdit "jasnovidci" jeho vlastní názory a odpovědět mu na otázky způsobem, jaký očekává. Tak si snadno získává jeho důvěru jako znalec "pravdy". Zemřelý duch nešetří nejvyšším oceněním, označuje jasnovidce i osoby v jeho okolí jmény slavných osobností z minulosti a oznamuje jim, že jsou jako vznešené persony pověřeni obzvlášť vysokými úkoly. A ejhle – až dosud normálně se chovající, snad trochu naivní a snad maličko výjimečně se cítící lidé najednou dávají vznik skupince vznešených velikánů, oklamaných nalhanými slovy a přesvědčených o své neobyčejnosti. Něco z toho, co "jasnovidec" hlásá, je skutečně pravdivé – pro záhrobního "vůdce" není problémem zjistit, že pan XY z Austrálie má skutečně žaludeční vředy a paní YZ se ve svém bytě v Londýně trápí určitými problémy; zbytek jsou beznadějné blufy, které postupně zatahují skupinku do stále hlubšího bahna. Lidé se stávají závislými na sděleních, "přijatých z výšin", už nevidí, že se propadají do nafoukanosti a nadřazenosti, jsou ochotni dělat bláhovosti, ke kterým by se před časem nesnížili. Přitom mají stále pocit, že žijí obzvlášť cenným životem. A co bude dál? Někteří z nich mohou skončit i ve velkých psychických problémech, nebo se naopak pocit vznešenosti postupně vytratí, skupina – naštěstí – zvlažní a rozpadne se.

Až dosud jsme se věnovali pouze negativním vlivům, přitékajícím z "onoho světa" do našeho života. Není divu; větší část lidí dnes uvízla svým smýšlením v hrubé hmotnosti, pojmy jako "duchovní vzestup", "vyšší cíle" "hledání Boha" jim připadají staromódní, směšné, a podle toho také vypadá jejich cítění, myšlenky a činy, stejně jako oni sami. Účinky viditelné v ekologii, hospodářství, politice, rodině jsou jen posledními výběžky vnitřního stavu v jemnějším světě, kterým vše začalo a začíná.

Avšak zase naopak lidé, od srdce se snažící zasévat dobro, hledají i po své pozemské smrti možnost užitečně pracovat ve svém okolí, a nehledají dlouho. Z pozemského bojiště si odnesli úspěšně vybojované zápasy se svými chybami a slabostmi a cítí se přitahováni ke stejnorodým lidem v pozemském kabátě, kteří v sobě prožívají právě takové střety. Velmi dobře je chápou, vždyť sami před časem zažívali totéž, a s velkým porozuměním se je snaží svým vlivem posilovat a inspirovat k nápravě, ke vzestupu. Nemohou nic ani přikazovat ani zakazovat, ale podílí se na vytváření hlasu svědomí, na nápadech, na posílení dobrých snah. To jsou naši duchovní pomocníci, praví přátelé, díky nimž se nikdy nemusíme cítit osamělí a opuštění Boží pomocí. Nepocházejí z nebeských výšin a nerozdmýchávají pocit povznesenosti nad ostatní, ale vane od nich srdečností a jasem, přidávají svůj hlas k vnitřním hlasům v našem nitru. Cesta k nim nevede pomocí jasnovidectví, ale nasloucháním vnitřním hlasům v sobě a tříbením schopnosti vlastního cítění a zvažování. Většina z nás nejsme na zemi proto, abychom se stali jasnovidnými, ale abychom se vnitřně vzdělali ve schopnosti vycítit, co je správné a žít správným způsobem.

1) Carl Wickland, M. D.: Thirty Years Among the Dead (30 let mezi mrtvými), National Psychological Institute, Los Angeles, California, 1924