»Pazgřiviny« faráře Huvara

Marie Machačová, 2007 (aktualizovaný úvod)

Kněz, skaut a odpůrce minulého totalitního režimu Antonín Huvar bral všechno ve svém životě, okořeněném zkušenostmi z komunistických lágrů, jako samozřejmost. "Zastávám zásadu, že farář nemá být na jednom místě víc než osm let. Já to překročil skoro dvakrát. Mám nejvyšší čas posunout se zase dál," říkal v rozhovoru s Marií Machačovou. To si povídali ještě na faře ve Velké Bystřici na Olomoucku, bylo mu tehdy něco přes osmdesát let. Zanedlouho se přestěhoval nedaleko Nového Jičína, kde ještě několik let působil. Zemřel 22. září 2009 v sedmaosmdesáti letech. Jeho osobnost i odkaz přibližuje následující rozhovor, který ani po letech nepozbyl na aktuálnosti.

Naslouchejte zkušenějším – nebudete opakovat jejich chyby…

V komunistických lágrech jste strávil deset let a prošel celkem třináct vězení. Do vězení jste se dostal jako velmi mladý, bylo vám tehdy šestadvacet let. Jak na to vzpomínáte?

Já tomu všemu říkám životní pazgřiviny – ty se vyprávějí nejlépe u táboráku. Jak mi říkal doktor Haluza při jednom našem setkání v osmačtyřicátém roce – to jste ještě byla v minulém převtělení – (směje se) "Člověče, tys nemohl sedět – ty z toho děláš bžundu. Já když jsem tam byl pět minut (my jsme začínali ve stejný den v Uherském Hradišti u starého Grebeníčka), už jsem byl v pekle." Ale já to taky vím. Taky jsem to zažil. Rozdíl v našem pojetí byl, že jsem hájil vždycky názor: je to škola, tohle není trest, protože my se potřebujeme dostat trochu výš a proto je dobrá každá zkušenost a každý den. V dobrém nesmí být mezery. Tam je třeba, aby člověk jel pořád.

Víte, věci z minula lidé nějakým způsobem odsunují. Nás nezajímá, co bylo, ale díváme se dopředu. Pokud se ale lidé nebudou učit od těch, co už ty chyby absolvovali, tak je budou opakovat. Moudrost života přichází, když dovedeme naslouchat. Tak já lidem říkám: "Jestli máš tetinu, která ráda vypráví, podepři si bradisko a poslouchej. To je zkušenost, kterou můžeš opakovat jako čistou, bez chyb, kterými jsme se prodírali." Ale hlavní zásada, která mně pomohla přežít, je tato: "Když se na život díváš jako na školu, každý den zažiješ něco nového. Každý den rosteš. Jakmile to vezmeš jako trest, tak se ubrečíš…"

Život s pavouky

…a důkazem toho bylo období padesátých let – to byly nejhorší roky – i když už jsem v těch fízlovských věcech uměl chodit. To nás mlátil, kdo měl ruce a nohy – ještě teď se kroutím. Zrovna v ty dny, kdy popravili Miladu Horákovou. Byl jsem zavřený ve sklepích, v takzvané korekci. A tam jsem na to přišel – že je potřeba brát každý den jako samostatnou hodnotu a děkovat jen za ten pouhý pojem – "žiji". Nic víc nebylo – 18 deka chleba, půl litru vody a řezal nás ten, kdo měl službu. Čili, to se muselo něčím překlenout. A to byl ten bohatý myšlenkový svět, který jsme měli mít, už když jsme tam šli. Jestli jsme tam šli s vědomím, že proti něčemu bojujeme anebo že chceme něco získat. Člověk si za žádnou cenu nesmí nechat vzít takový ten optimismus všedního dne.

Ty samotky byly nejtěžší?

To ano, mnozí je nevydrželi, někteří kluci se tam zbláznili, vyli jako psi z toho, kolik dostali ran. Do toho všeho ale zapadají všelijaké krásné události. Do těch 18 hodin, nebo do kolika jsme to museli pořád chodit po cele – tam vešel i život se zvířaty. Já nikdy nepřestanu děkovat za skauting v dětství. Ten naučí člověka ryzímu vztahu ke všemu, co žije. Tak třeba v Uherském Hradišti jediný živý tvor, který tam se mnou byl (takový sympatický mně připadal) byla štěnice – tu jsem nikdy předtím neviděl. A když na mě hleděla – víte, ona má taková očiska – tak jsem byl rád, že tam mám berušku, a dával jí drobečky. Jenomže ona potom přivedla celou svoji rodinu i se sedmi pokoleními. A potom už bylo zle. A já pochopil, že je to ta neřádná stvůra, která znepokojuje lidi… A nevěřila byste – každé zvíře se dovede zasmát. Když jsem byl v těch korekcích – v tom sklepě – tak tam jsem měl zase sedm druhů pavouků. To jsem poznal, když se sešli u díry v podlaze, kam jsem jim lil kafe (to se nedalo pít, ale pavoukům chutnalo). Jeden mi zachránil život. Já jsem mu říkal Poutník. Pár vteřin před tím, než zahoukala siréna (to už jsme spali na pryčnách – před tím jenom na zemi, jenomže se tam potom rozlezl svrab) vylezl Poutník za mnou (a to jsem se ptal i psychologů, jak je to možné, že to zvíře vědělo, že bude za deset vteřin houkat siréna). Vylezl nahoru a tou nožkou dlouhou mi zvonil do ucha a čekal až jsem řekl – "děkuji, vstávám". Pak slezl dolů a čekal s ostatními u té díry na kafe.

Viděl jsem vždycky přesně deset minut přes den, kdy tam šlo světlo. V okenici byl totiž vypadlý suk a vždycky za pět minut tři čtvrtě na dvě odpoledne přišlo sluníčko. Podle hodin z kostela z Plzně jsem aspoň věděl, kolik je hodin. A to se vždycky pavouci vyhrnuli za tím slunečním paprskem a to byste nevěřila – jak malé děcka… A byli rádi, že jsem s nimi šeptal – no co taky chcete dělat celé ty hodiny. A stejně si každý druhý říkal – no ten už musí být blbý, když s námi pořád mluví. To bylo takové milé interview, které mi zkrátilo den.

Jak se vlastně dal přežít život na samotkách?

Člověk si musel ten den myšlenkově rozdělit – a to bylo nejtěžší. Na korekci se umíralo. Vedle mě osmnáctiletého synka zabili. Nejhorší je, že v těch sklepích je všechno tak slyšet. A nemůžete pomoct – i když je to jenom přes zeď. Toho zabili jenom proto, že už byl tak zdravotně vyřízený, že ani nevnímal, jestli je den nebo noc – to byla otázka pěti vteřin, a museli jste být v pozoru. Já jsem byl pružný a pořád se udržoval. Den jsem si vždycky rozdělil na tříhodinové úseky. První ranní rozjímání, kdy jsme museli chodit v pozoru tři hodiny – to bylo tak po osmé hodině…, křížovou cestu jsem měl pět hodin – to vyšlo tak do večera a pak jsem tam měl to své interview s pavouky. Oni vděčně přijímali, že se s nimi baví někdo z té vyšší třídy dobytčí.

Byly doby, kdy jsme nesměli dostat ani tištěný vězeňský řád, aby nám den utíkal co nejpomaleji. Oni totiž věděli, že my si to hned překládáme do několika řečí a hned je den pryč. Tak tam ti kluci na té druhé straně na korekcích jen vyli, jak byli dobití. Já jsem dostával hrozně – jak byly venku vycházky – slyšíval jsem u své kobky – tam je ten, co dostává dvakrát víc. Já jsem prostě neotevřel hubu. Oni byli rádi, když jste při bití žebrali o milost, prosili a klečeli – a já jsem mlčel. Oni říkali – "ty svině, ty neotevřeš pysk, jako by ses měl ponížit". Měl jsem štěstí, že jsem vždycky vydržel jen sedm ran. A pak jsem upadl do bezvědomí, a to už mi bylo jedno, co dělají. Ale když jsem se probudil vražený pod pryčnou, tak nešlo ani chodit ani sedět, ani stát – protože největší bída je, když vám čerstvou ránu otevřou novým bitím. To mám památky napořád – už přes padesát let… pořád to ještě cítím.

Když je člověk potřebný, získává pevnou půdu pod nohama…

Přesto říkáte – ani půl hodinu bych neprodal…

My jsme byli většinou lidé s vysokou školou – takže ta úroveň v lapácích byla trochu jiná než dnes. Tvrdím, že tento úsek života patří do nejvyšší evropské vysoké školy, protože žádná vysoká škola nesoustředila tolik význačných mužů, jako tomu bylo na šachtách anebo společných celách. Neexistovala žádná přehrada mezi univerzitními profesory a mezi námi. Naše maminka měla takovou zásadu. "Synci, jestli chcete něco po Bohu, tak mu to musíte připomínat. Co chceš, si připomínej." Ještě před tím, než mě měli zavřít, jsem si opakoval – musím se dostat k doktoru Krejčímu – to byl protektorátní ministerský předseda a už tři roky seděl. A já jsem potřeboval dostudovat mezinárodní právo – to už nebylo kde jinde dostudovat, protože jediný odborník – Krejčí – seděl na Borech. Ať mi někdo řekne, že existuje náhoda. Já jsem se dostal na Bory a mezi 3000 mukly (to byl obrovský ráj na převýchovu) zrovna ke Krejčímu. A teď si představte – to už byli starci, kteří vzdali minulost, vyúčtovali život a říkali – k čemu nám to všechno bylo, když teď musíme záchody vymetat a kde co všechno – tam nebyly žádné pracovní normy. To byli lidé vysokého vzdělání a zkušeností – ale bez užitku. Zestárli třikrát rychleji, než je to běžné. Protože člověk nepotřebný, ten rychle odloží všechno, co mu dodává chuť žít. Když jsem se dostal ke Krejčímu, zajásal jsem a řekl mu: "Vidíš, a přece Bůh něco řídí – teď budeš sedět a vyprávět. Ještě se přidal převor Zemek – to byl ten slavný převor znojemský, který měl tentýž úděl jako já. Každý den jsme vždycky seděli třeba ve spodkách a bosí a Krejčí přednášel a přednášel. …Kdybyste viděli, jak se ta jeho fyziognomie změnila za necelý měsíc jenom tím, že byl najednou potřebný. V osmačtyřicátém roce jsme stávkovali – abychom nemuseli být jako političtí vězni pohromadě s vrahouny a zloději. Tenkrát to bylo ještě volnější, bachaři se učili, ještě nevěděli, jestli nás mají mlátit, všechno bylo nové. Bylo nás pohromadě více než sto. A Krejčí přes dvě hodiny mluvil a mluvil. …a tenkrát jsem viděl, že když je člověk potřebný, získává pevnou půdu pod nohama.

Zprávy z lapáků

Ve školním procesu – jak říkáte těm 13 vězením, kterými jste prošel – jste se dostal na čtyři šachty, kde se těžilo hnědé uhlí…

Na Kohinoor, na Centrumku, na Nejedlého a na Pluto – tam všude už bylo okno do světa. Na jednom baráku v Libkovicích nás bylo 70. Umíte si to představit – když přišli ze šachty – kravál, řev, prali se tam a smradu tam bylo tolik, co kraválu. Ale říkali jsme – ať je šachta jaká chce – ale už je tam okno do světa. A tam jsem dělal každý den takový přehled. Ukradli jsme vždycky nějaký kus balícího papíru, já jsem všechno sepsal a každý den o půl osmé už to přebral kurýr. To byly první zprávy od roku 1948 o tom, jak to vypadá v lapácích. Večer už to přeložili na nunciatuře a ráno to Vatikán hlásil.

Tam jsem byl ale jen chvíli. Pak jsem se dostal zase zpátky na samotku na Bory. Převáželi mě tehdy v řetězech s majorem Brixem – západním letcem. Vezli jich šest. Byl jsem s nimi pak půldruhého roku. S rodinou majora Brixe jsem stále v kontaktu. Jeho ubili. To byl hrdina – představte si – třikrát ho sestřelili – vždycky se z toho dostal, teprve jeho vlastní lidé ho zabili. V 49. roce – to jsem stál vedle něho – žádal o zbavení českého občanství. Řekl, že se stydí za tento národ, který takto jedná. Mám v ruce stále ještě dekret, kterým určili, že nikdo nesmí ani vědět, kde byl pochován. Spálili ho, a rodině oznámili, že jeho činnost a postava samotná skýtá takové nebezpečí, že nemohou sdělit ani rodině, kde bude jeho popel vysypán. Stále je třeba připomínat, že tento systém byl nenávistný. Je velký rozdíl, jestli je něco v podstatě zlé, anebo je to zlé tím, že lidé jsou všiváci. A toto je všivý nenávistný systém.

Jak se díváte na současnou politickou scénu? Stále máme komunisty v parlamentu, v zastupitelstvech…

No mají navrch, protože jsme jim ustoupili. Vymlouváme se na garnituru, která nastoupila po Listopadu. Tvrdím jedno: Všechno bylo připravené už několik let předem. Komunisti věděli, že jsou v krachu. Ani třetinu takzvaných politických vězňů neuznávám za to, že bojovali proti komunismu. Celá fůra tam byla z nešikovnosti druhých, anebo proto, že se tam chtěli nějakým způsobem prezentovat. Já jsem se setkal alespoň s deseti lidmi, kteří zdůrazňovali v tom 49. nebo 50. roce, že jedině oni jsou schopni být prezidentem v příští vládě (tam se spekulovalo pořád).

Rozlišit dobro a zlo

Jak lze bojovat proti zlořádnému režimu, a přitom k němu necítit zlobu a nenávist?

Zloba vychází z něčeho jiného. Z nevyřízených vnitřních sporů, které máme sami se sebou. Křesťanství je účinné teprve tehdy, až rozlišuje dobro a zlo. Proto vytýkám i těm našim – a může mít třeba papachu na hlavě – hřích je hřích a dobro je zase dobro – to je to, co oni smazali. Viděl jsem umírat lidi – to je ten rozdíl v pojetí. Tady je potřeba nejprve alespoň vidět, že ti, co zavinili zločiny, dělají pokání. Pak teprve jim budu věřit.

Kdy se omluví profesoři na vysokých školách za to, co nalhali? Vždyť dnes už ani ty krávy nedojí 78 litrů, jak dojily za Stalina, teď už nemá kráva pět telat v roce. Jak je to možné, když to tvrdili? Takže my v té lži pokračujeme. A proto říkám i těm našim spolubratřím vznešeným: Teprve až tu bude dělítko mezi pravdou a lží, je možné začít. Ale doposud ta lež trvá. A když to vyprávím někde ve škole – ředitel největšího brněnského gymnázia mi řekl: "Já z těchhle dějin nevím ani větu." To je ale trestuhodné. Když někdo nemá zájem, tak to neví. Ze všech stupňů škol vycházejí studenti – ať je to z obecné, ze střední nebo z vysokých škol, i z teologické fakulty, bez zásadních poznatků, jak plynuly české dějiny. Nikdo nic neví a nechce vědět. My muklové, když se pak sejdeme – říkáme si, byli jsme tam na nic. A přitom i páterů tam bylo hodně. Na Mírově jednu dobu 640 – takovýhle klášter nedal dohromady Vatikán za 2000 let.

Zvířata jsou ventil, každé se umí smát…

Pojďme se ještě vrátit ke zvířatům. Vy jste známý láskou ke všemu živému. Sám jste o tom povídal, početné zvířectvo jste musel zanechat ve Velké Bystřici. Řekl jste, že lidé, kteří ztratili kontakt s přírodou, by v podmínkách komunistických lágrů nepřežili…

Zvířata – to je takový ventil. Můžete být ve stresu, ale když se na vás takhle mile podívá ovečka, nebo liliputky, a kohoutci (měl jsem i pávy…), to hned zapomenete, že jste byli zlí, nebo že jste poštěkali tetky. Najednou cítíte, že Bůh chce, aby byla celá příroda spjatá. Já když vyjdu z auta, tak nechybí jedno zvíře, které by ke mně nepřiběhlo. Na moje první zavolání ani jedno z té stovky zvířat, které mám, nebude chybět. Chovám, co se ulíhne. To je taková moje zásada. Roste neroste, zahyne nezahyne – ale z toho máte tu radost, že život bude dál.

Co byste chtěl na závěr vzkázat?

Hodně jsme podlehli tomu tempu a stresu, co nás obklopuje kolem. Říkám vždycky klukům, že se nesmějí bát být první v čele. Těch kopáčů a pokladačů kanálů a káblů máme dost. Ale my nemáme pořádných vedoucích mužů. Jedna velká křivda na našem národě je, že nám děti vychovávají většinou jenom ženy. A to je vždycky měkčí výchova. My jsme přefeminizovaný národ. Vždyť to je mezinárodní ostuda, když vojáci před televizní kamerou brečí, že je jim smutno po domově. To je ostuda nás chlapů, protože nestojíme za nic – ale zároveň tvrdím, že není jednoho, který by si v lapáku nezaplakal. Tady bych řekl ještě jeden příklad z lapáku, kdy tam zemřel jeden, kterému jsem zatlačil oči. Projektant z Kroměříže – měl 32 let. My jsme fárali a on mi najednou povídá: "Kdybys věděl, v jakém pekle já tady jsem, když si vzpomenu na svou rodinu. Vytáhl fotky své ženy a dvou dětí. A v tu chvíli se roztesknil a říká – rodina bez táty a táta bez tak skvělé rodiny – jak my se máme rádi. A v tom mu prasklo srdce na půl. Potvrdil to i lékař. A ten mi řekl, že buď ho zabila tesknota, nebo nenávist – a já jsem říkal: "To byla tesknota". A to taky byla zásada – ne těch našich chytrých, ale kasařů: "Nesmíš mít nikoho takhle rád, aby tě to zlomilo." To bych vzkázal těm mladým, co neumí překonat jedno zklamání s dívkou. Bolest se musí překonávat postupně, a ne ji nějak kupit v sobě.

Proto jsme i my považovali každý jednotlivý den za kvalitu o sobě. Žádné, ani tuze velké bulíky z budoucnosti, ani velké vzpomínání na minulost. Ale "teď jsem tady a ty mě potřebuješ." A kdybychom tam nebyli, tak je tam sebevražd, že je nespočítáš.

A nakonec vzkaz i pro naše čtenáře:

Podle těch životních zkušeností je nejdůležitější zachovat si radost. Každý den má v sobě dost svízelů. Ale jediný den nám může zachránit pro celý život i tu radost, která nám pomáhá, abychom těm ostatním mohli jít jako takové světýlečko, aby viděli ten správný systém života. Žádné zlozvyky a žádné omlouvání chyb. Je potřeba se postavit pravdivě ke všemu, za chyby je potřeba se omluvit, za křivdy dělat pokání. Ale v každém případě se nezbavovat toho, čemu se říká radostné pojetí života. A každý den znovu…